Čís. 7667.

Dala-li obec vykliditi zabrané místnosti až po 30. červnu 1921, nešlo již o veřejnoprávní působnost obce a ručí obec podle předpisů občanského zákona za škodu tím způsobenou.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1927, R II 299/27.)
Bytová komise žalované obce zabrala světnici z bytu žalobkyně a vyklidila ji v září 1921. Žalobu, jíž se domáhala žalobkyně na žalované obci náhrady škody, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, dále o ní jednal a znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalovaná obírá se v rekursu ještě otázkou přípustnosti pořadu práva. Ale o přípustnosti pořadu práva rozhodl již soud prvé stolice kladně a, — Čís. 7667 —
2111
ježto si žalovaná proti tomuto usnesení nestěžovala, vešlo v moc práva. Vzhledem k § 42 třetí odstavec j. n. jsou soudy vyšších stolic tímto usnesením vázány (srv. plen. rozh. z 29. dubna 1924, pres. 1582/23, uveř. pod čís. 3775 sb. n. s. Jde o pokoj v domě žalobkyně, na jehož zabrání podle zákona ze dne 30. října 1919, čís. 582 sb. z. a n. se žalovaná obec svým orgánem (bytovým úřadem) usnesla výměrem z 19. dubna 1921. Jak nesporno bylo toto rozhodnutí v září 1921 potvrzeno nálezem nájemního úřadu v M. Žalobkyně pak žádala, by exekuce vyklizením této místnosti byla odložena až do rozhodnutí nejvyššího správního soudu o její stížnosti, ale marně; naopak byla hned po tomto rozhodnutí nájemního úřadu na návrh žalované obce místnost žalobkyni exekučně odňata. Jest tedy nesporno, že k soudní exekuci vyklizením podle § 31 zákona čís. 592/1921 došlo po 30. červnu 1921. Datum toto jest pro posouzení věci velmi závažno. V § 70 zákona o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n. bylo totiž stanoveno, že obce, které podle §§ 1 a 33 zák. čís. 592 z r. 1919 byly zmocněny, by provedly opatření podle citovaného zákona, mohou v provádění těchto opatření pokračovati do 30. června 1921. Tudíž až do tohoto dne jest opatření provedená na základě zákona čís. 592/1919 posuzovati jako výkon veřejnoprávní působnosti obcí, jimž bylo propůjčeno právo zabírati byty (srv. mimo jiné rozh. čís. 3319, 4293 a 6428 sb. n. s., v kterýchžto případech šlo vesměs o opatření provedená před 30. červnem 1921). Ale od 1. července 1921 nepřísluší již obcím tento obor veřejnoprávní působnosti; podle § 14 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. ponechány byly pouze provedené již bytové zábory v platnosti; nové zábory však již nelze od této doby prováděti a zejména, jak v rozhodnutích čís. 1175 a 1220 sb. n. s. dovoženo, nemůže se obec po 30. červnu 1921 domáhati exekuce vyklizením zabraných místností, třebas zábor byl pravoplatně usnesen před tímto dnem. Dala-li tedy v případě, o nějž v tomto sporu jde, žalovaná obec provésti vyklizení místnosti žalobkyni zabrané po 30. červnu 1921, nešlo již o veřejnoprávní působnost žalované obce a nejde tu již o místnost zabranou podle zákona čís. 592 z r. 1919; věc má se zcela tak, jako by soukromá osoba byla zasáhla neoprávněně do majetkové sféry žalobkyně. V tomto případě ručí obec jako soukromoprávní podmět práv a povinností za škodu, kterou způsobila, a její povinnost k náhradě škody posuzovati jest podle 30. hlavy občanského zákona. Předpisy § 92 ústavní listiny a předpisy zákonů čís. 592 z r. 1919, 225/1922 a zákonů na ochranu nájemníků nepřijdou tu vůbec v úvahu. Jest se nyní obíratí otázkou, zda žalobkyně opírá žalobu o důvod závazku k náhradě škody z bezprávného činu. Podotknouti jest, že stačí, jsou-li v žalobě uvedeny skutkové okolnosti závažné pro opodstatnění žalobního nároku. Podřaditi je pod příslušnou právní normu jest úkolem soudu, a neškodí, že žalobkyně nadbytečně, ale při tom nesprávně, uvádí zákonná místa, pod která jest podle jejího mínění skutková tvrzení podřaditi, po případě vyslovuje nesprávný právní úsudek o tom, zda určitá přednesená okolnost jest závažnější než druhá. Za takovou závažnější okolnost má žalobkyně, že nejvyšší správní soud zrušil — Čís. 7668 —
2112
zábor bytu jako nezákonný. Jak již uvedeno, okolnost tato není závažna, nýbrž to, že zábor realisován byl po 30. červnu 1921. Z obsahu žaloby jest patrno, že žalobkyně uplatňuje nárok z důvodu náhrady škody, způsobené jí bezprávným jednáním žalované obce, což žalovaná v odvolacím sdělení sama správně postřehla. Nejde tedy o žalobu z bezdůvodného obohacení, jak odvolací soud míní, ježto ani žalobkyně z omylu neplnila něсо, k čemu žalovaná proti ní neměla práva (§ 1431 obč. zák.), aniž jde o věci, které podle § 1435 obč. zák. byly dány jako pravý dluh (§ 1435 obč. zák.). Z předpisů 30. hlavy občanského zákona nepřijde § 1315 vůbec v úvahu, ano jest nesporno, že návrh na exekuci učinila žalovaná obec sama. Proto jest nezávažným, že záborové usnesení z 19. dubna 1921 bylo vydáno bytovým úřadem žalované obce, a netřeba se obírati otázkou, zda tento úřad byl representantem žalované obce či jen jejím podřízeným orgánem, za nějž by prý obec ručila jen podle § 1315 obč. zák. Odvolací soud správně dovodil, že k platné úmluvě o náhradě za odňaté užívání zabrané místnosti mezi stranami nedošlo, takže jest výši náhrady určiti soudem. V tomto směru netřeba doplňovati řízení. Za to však jeví se nutným, by byla provedena doplnění odvolacím soudem nařízená, aby jednáno bylo o tom, jaká náhrada jest přiměřená a za jakou dobu žalobkyni přísluší, při čemž bude se třeba vypořádati i s námitkou promlčení podle § 1489 obč. zák. Správně dále uvádí odvolací soud, že výši náhrady bude po případě stanoviti podle § 273 c. ř. s., a že jest ještě zjistiti, zda a kdy žalobkyně sjednala nájemní smlouvu s drem R-em a zda vzdala se tím podle § 863 obč. zák. nároku na náhrady škody proti žalované obci. K vývodům soudu prvé stolice а k vývodům odvolacího sdělení jest ještě podotknouti, že jest nezávažno, zda a kdy žalobkyně mohla či nemohla s úspěchem podati žalobu o vyklizení místnosti proti uživateli Dr. R-ovi a tak odčiniti nebo zmenšiti následky bezprávného jednání žalované obce. Z § 1323 obč. zák. jest patrno, že jest škůdce, nikoli poškozený, povinen, by vyvinul činnost, kterou má býti vše uvedeno v předešlý stav. Proto také neškodí žalobkyni, že se nedomáhala náhrady za užívání na Dr. R-ovi, a, což dodati dlužno, že se snad nedomohla nápravy věci rekursem proti usnesení povolujícímu exekuci vyklizením.

Citace:

č. 7667. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 810-812.