Čís. 7611.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Stačí, že zaměstnanec věděl, že odměna za nedělní práci jest obsažena v úhrnkové odměně a že s tím souhlasil. Okolnost, že nebyla zaměstnanci poskytnuta jednou týdně nerušená přestávka aspoň 32 hodin, nemá vlivu na platnost úmluvy, podle níž byla odměna za nedělní práci zahrnuta v úhrnkové týdenní mzdě, nýbrž může míti v zápětí pouze následky trestní podle § 13 zák.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1927, Rv II 504/27.)
Žaloba zaměstnance proti zaměstnavateli o úplatu za práci přes čas a za práci nedělní byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Ve příčině nároku na odměnu za práci vykonanou podle tvrzení žalobcova »přes čas« mimo dobu nedělní nepovažují nižší soudy za dokázáno, že žalobce pracoval přes čas, to jest více než 48 hodin týdně. Nemá tedy tento žalobní nárok skutkového základu, o nějž se opírá, a již tento důvod stačí k zamítnutí tohoto nároku aniž jest třeba řešiti otázku, mohl-li se žalobce hledíc ku předpisům zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. nároku na odměnu za práci přes čas platně vzdáti. Pokud pak jde o odměnu za práci nedělní, zjistil soud odvolací, že tato odměna byla započítána v týdenní mzdě a že žalobce za práce nedělní dostal zaplaceno. Že žalobce věděl, že odměna za práce nedělní je obsažena v úhrnkové mzdě týdenní a že s tím souhlasil, je zřejmo z toho, že po celou dobu služební nároků na další odměnu za nedělní práci nečinil. Došlo tedy mezi ním a stranou žalovanou mlčky k úmluvě, podle níž byla odměna za nedělní práci obsažena v úhrnkové mzdě týdenní. Ježto pak zákon čís. 91/18 nezakazuje, by mzda za práce přes čas nebyla paušalována, jest úmluvu ať výslovně ať mlčky o tom učiněnou považovati za platnou. Podle zjištění soudu odvolacího byl žalobcův nárok na odměnu za práci nedělní uspokojen zaplacením úhrnkové mzdy týdenní, čímž zanikl (§ 1412 obč. zák.). Také tento důvod stačí k zamítnutí řečeného nároku žalobcova a není ani tu třeba řešiti otázku vzdání se nároku. Nebylo-li zákonu čís. 91/18 žalovaným družstvem vyhověno v tom směru, že žalobci nebyla poskytnuta jednou týdně nerušená přestávka aspoň 32 hodin (§ 4 čís. 1), mohlo by to míti v zápětí následky trestní podle § 13 téhož zákona, nemá to však vlivu na platnost — Čís. 7612 —
2005
úmluvy, podle níž byla odměna za práci nedělní zahrnuta v týdenní mzdě. Tvrdí-li konečně dovolatel, že je na straně zaměstnavatele, by dokázal, že práce přes čas konána nebyla, budiž k tomu poznamenáno, že snaha dovolatelova přesunouti průvodní břímě jemu náležející na stranu žalovanou nemá v zákoně opory.

Citace:

č. 7611. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 704-705.