Čís. 7627.

Dopravní řád železniční.
Právní povaha železničního tarifu.
Podmínky, které při podání zboží ku přepravě ujednal úředník dráhy s odesílatelem proti předpisům tarifu, jsou neplatny a nezavazují dráhu. Naložil-li zřízenec odesílací stanice zboží, jež měl podle tarifu naložiti odesílatel, učinil tak jako zřízenec odesílatelův. Předpis § 5 žel. dopr. ř. neplatí, dráha smí odmítnouti ručení podle § 86 čís. 3 žel. dopr. ř.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1927, Rv I 343/27.)
Ze sudů s vínem zaslaných žalobci, vytekla za železniční dopravy část obsahu. Žalobu proti dráze o náhradu škody 1 292 Kč 30 h procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal žalovanou dráhu povinnou, zaplatiti žalobci 918 Kč 50 h. Důvody: Celková váha zásilky, o niž jde, činila 6 733 kg, váha jednotlivých kusů ložených byla při kusu také více než 500 kg. Za tohoto stavu věci jest tedy správno vzhledem k § 59 žel. dopr. ř., že příslušelo odesílateli samotnému zásilku do vagonu ložiti. Zjištěno výpovědí svědka, skladníka na dráze ve stanici odesílací, že dráha nakládala zásilku (sudy) svými lidmi až do váhy 350 kg, že jest dráha k tomu povinna, ježto jde o sběrné zboží, sudy pak ve váze vyšší že nakládá dráha za odesílatele. Svědkem — Čís. 7627 —
2033
zjištěno dále, že u uvedené zásilky byl svědek a staniční pomocník a pravděpodobně že jim pomáhali jiní lidé. Ve smyslu § 5 žel. dopr. ř. ručí dráha za své lidi, jichž použije ku provedení dopravy. Za tohoto skutkového zjištění nemůže dráha, převzavši ložení zásilky sama, opírati se o vyviňovací důvod podle § 86 čís. 3 žel. dopr. ř. Jest ostatně dopisem staničního úřadu odesílací stanice ze dne 21. února 1925 na ředitelství státních drah Praha—Jih zjištěno, že sudy naloženy byly za přispění odesílatelova personálu stojmo, poněvadž podle zkušenosti jsou pro přepravu bezpečněji zajištěny než ležmo loženy a zaklínovány. Jest zjištěno a nepochybno, že se poškození nestalo vadným naložením, nýbrž muselo se státi teprve později v den 17. ledna 1925. Dráha ručí podle § 84 (1) žel. dopr. ř. za škodu vzniklou úbytkem nebo poškozením zboží v době od přijetí ku přepravě až do dodání. Co do výše náhrady zjištěno jest znalcem, že jeden litr vína váží přibližně 1 kg. V dalším vypočetl odvolací soud škodu na 918 Kč 50 h.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Jedině uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení jest opodstatněn. Odvolací soud nevypořádal se dostatečně s tarifními předpisy uvedenými znalcem a nevyložil správně ustanovení §§ 5 a 86 (1) čís. 3 žel. dopr. ř. Železniční dopravní řád ukládá v § 6 železnici, aby sestavila tarify, podávající vysvětlení o všech ustanoveních důležitých pro přepravní smlouvy, o přepravních cenách a o poplatcích. Po předepsaném schválení a vyhlášení musí tarifů býti používáno stejným způsobem proti každému, kdo splnil jejich podmínky. Jak jest na každém nákladním listu otištěno, ujednává se každá nákladní smlouva podle ustanovení příslušných tarifů. Doplňujíce obsah nákladního listu jsou tarifní předpisy smluvními podmínkami nákladní smlouvy, a to podmínkami, od nichž se ani dráha sama, ani žádný její zřízenec při ujednávání smlouvy nesmí odchýliti. Podmínky, které by při podání zboží ku přepravě ujednal úředník dráhy s odesílatelem proti předpisům tarifů, byly by neplatny a nezavazovaly by dráhu. Podle § 59 ( 1 ) žel. dopr. ř. má tarif jmenovitě stanoviti, zda zboží má býti naloženo železnicí, či odesílatelem. Není již sporno, že podle tarifních předpisů, uvedených jednotlivě tarifním znalcem, měl oba za přepravy poškozené sudy naložiti odesílatel, dále že sudy neměly býti naloženy na stojato, nýbrž ležato, zátkou nahoru ve směru podélné osy vozu, a že měly býti po obou stranách upevněny dvěma a dvěma závlačemi přibitými tak pevně k podlaze vozu, by se jejich poloha nemohla změniti. Opatřiti a upevniti tyto závlače jest povinen rovněž odesílatel. V souzeném případě byly tarifní předpisy porušeny dvojím způsobem. Sudy nebyly naloženy odesílatelem, nýbrž skladníkem podací stanice, a nebyly ve voze uloženy na ležato a zabezpečeny proti pohybu při otřesech vozu za přepravy předepsaným způsobem, nýbrž umístěny ve voze stojmo bez jakéhokoliv zabezpečení. Kdyby byly bývaly zachovány tarifní předpisy, — Čís. 7627 —
2034
nebylo by při obyčejném průběhu věcí, jímž třeba se říditi, patrně vůbec došlo k poškození sudů za přepravy a ke škodě, o jejíž náhradu se žaluje, neboť sudy byly poškozeny nárazem při přepravě buď o stěny vozu neb o jiné společně naložené sudy, ale správným naložením by sudy byly bývaly dostatečně zabezpečeny proti vyšinutí ze své polohy a tím i proti nárazu při posunování a každém prudkém zastavení vozu, jemuž se při železniční přepravě nelze vyhnouti. Kdyby však byl odesílatel sám naložil sudy na stojato, nemohlo by býti pochybnosti o tom, že by dráha byla sproštěna ručení za vzniklou škodu podle § 86 (1) čís. 3 žel. dopr. ř., neboť naložení proti tarifním předpisům jest naložením vadným, a dráha neručí u zboží naloženého odesílatelem za škodu z nebezpečí vyvolaného vadným naložením. Odvolací soud zjišťuje sice, že poškození sudů »se nestalo vadným naložením, nýbrž musilo se státi teprve pozdě v den 17. ledna 1925«, ponechává však nedotčeným skutkové zjištění prvního soudu, že sudy byly poškozeny nárazem, a přehlíží, že se § 86 čís. 3 žel. dopr. ř. vztahuje netoliko na škody vzniklé při nakládání a skládání, nýbrž také na škody, jež vznikly za přepravy následkem vadného naložení. Poněvadž nezměněným zůstalo i další zjištění prvního soudu, že se sudy umístěné ve voze na stojato mohly při posunu nebo zabrzdění vozu nakloniti a tím utrpěti náraz, že tedy škoda mohla míti příčinu ve vadném naložení, podle druhého odstavce § 86 žel. dopr. ř. však platí právní domněnka, že, mohla-li škoda podle okolností vzejíti z nebezpečí spojeného s vadným naložením, má se pokládati za to, že vzešla z tohoto nebezpečí, a žalobce se ani nepokusil vyvrátiti protidůkazem tuto domněnku, jest souvislost vadného naložení se škodou prokázána. Na tom nemůže nic změniti ani výpověď znalce z oboru vinařského, jenž se mylně domnívá, že jest ponecháno na vůli železničních zřízenců, zda mají sudy býti naloženy stojmo, či ležmo, ani názor skladníka odesílací stanice, jenž proti předpisu sudy sám naložil a udal jako svědek, že v době odeslání se sudy vesměs nakládaly stojmo, poněvadž prý takový sud stojí na dně a má proto větší stabilitu než sud ležící, při čemž ovšem přehlíží, že tarif předpisuje také ještě upevnění ležících sudů k zemi přibitými závlačkami. Ani důsledné porušování tarifu jednotlivými stanicemi, ani mylný jeho výklad jednotlivými železničními zřízenci nezbavuje ho platnosti a závaznosti. Zcela neprávem dovolávají se odvolací soud a odvolatel zprávy staničního úřadu odesílací stanice z 21. února 1925, že sudy byly naloženy stojmo, poněvadž dle zkušenosti jsou tak pro přepravu lépe zabezpečeny než kdyby byly loženy ležmo a zaklínovány, neboť tato zpráva, podaná ředitelství státních drah, není úřední zprávou dráhy, nýbrž zodpovídáním provinivší se stanice představenému úřadu. Rozhodnutí sporu záleží proto již jenom na rozřešení otázky, zda nepozbylo pravidlo § 86 (1) čís. 3 žel. dopr. ř. účinnosti tím, že sudy byly, ač proti předpisu, naloženy přece jenom železnicí, a zda neručí tu železnice podle § 5 žel. dopr. ř. za své lidi. Bylo již vyloženo, že tarifní předpisy nesmějí býti ani odesílací stanicí ani jednotlivými zřízenci dráhy svémocně měněny. To platí také o tarifních ustanoveních, kdo má zboží naložiti. Když v souzeném případě sudy přes to nebyly naloženy odesílatelem, nýbrž staničním skladníkem a jeho lidmi, nebyli tito železniční zaměstnanci — Čís. 7628 —
2035
při nakládání činni jako zřízenci železnice, nýbrž jako zřízenci odesílatele. Tento ze samé právní povahy tarifu vyplývající závěr jest v tarifních předpisech o nakládání a vykládání zboží (nákladní tarif díl 1, oddělení В oddíl 5.) vysloven jako zvláštní tarifní předpis, vylučující v takových případech ručení dráhy podle § 5 žel. dopr. ř. Svou obdobu má v tarifním prováděcím ustanovení 9 k § 56 žel. dopr. ř., že se železniční zřízenci pokládají za zmocněnce odesílatelovy, když výjimečně vyplní nákladní list místo a na návrh odesílatele. První soud uznal tudíž plným právem, že se v souzeném případě žalobce nemůže dovolávati ustanovení § 5 žel. dopr. ř. o ručení dráhy za její lidi a že platí předpis § 86 (1) čís. 3 žel. dopr. ř.

Citace:

č. 7627. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 732-735.