Čís. 7587.

Úrazové pojištění dělnické (zákon ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888).
Na zaměstnavateli nelze se domáhati náhrady podle zákona o úrazovém pojištění z důvodu, že byl úraz způsoben hrubým zaviněním toho kterého zaměstnance.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1927, Rv I 867/27.) Žalující dělník domáhal se na žalovaném podnikateli náhrady škody, ježto utrpěl úraz v jeho podniku. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Nesporno jest, že žalobce utrpěl úraz při práci v podniku podléhajícím úrazovému pojištění podle zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. z roku 1888. Podle § 46 téhož zákona může pojištěný jen tehdy uplatňovati proti podnikateli nárok na náhradu škody pro utrpěný úraz, když tento úraz byl v podniku způsoben zúmyslně podnikatelem nebo jeho zástupcem. To však nebylo za sporu vůbec ani tvrzeno a, poněvadž řečený předpis má ráz práva donucovacího, nemůže žalobní nárok vůbec býti po právu, an žalobce uplatňuje pouze zavinění orgánů strany žalované a nikoliv přímou jejich zúmyslnost. Bylo proto zbytečno připouštěti za tohoto stavu věci důkazy o tom, že se některý z orgánů strany žalované dopustil hrubého zavinění, a netrpí tudíž řízení podstatnými vadami, když důkazy ty prováděny nebyly. Výtka nesprávného právního posouzení jest rovněž neoprávněná, jak z hořejší úvahy již patrno, zejména vzhledem k ustanovení § 46 zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. z roku 1888.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Doporučuje se obírati se především dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci, poněvadž z toho vyplyne, zda dovolací důvod neúplnosti řízení jest odůvodněn, čili nic. Dlužno přisvědčiti právnímu názoru soudů nižších stolic, že dovolatel, jenž po dobu svého zaměstnání v podniku žalované firmy byl pojištěn proti úrazu ve smyslu zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888, by se mohl domáhati na žalované jako podnikateli podle výslovného ustanovení § 46 cit. zák. toliko tehdy náhrady škody pro úraz utrpěný dne 28. července 1923 v podniku žalované, kdyby úraz byl způsoben úmyslně podnikatelem nebo jeho zástupcem. To však dovolatel ani netvrdil, naopak výslovně prohlásil, že úraz nebyl způsoben úmyslně, a zastává i v dovolání stanovisko, že úraz byl způsoben hrubým zaviněním zaměstnanců žalované firmy. Je-li tomu tak, mohl by se snad dovolatel domáhati náhrady na těchto zaměstnancích podle předpisu druhé věty § 47 druhý odstavec cit. zák., nikoliv však na žalované firmě. Soudy nižších stolic posoudily tedy věc po právní stránce úplně správně, zamítnuvše žalobu.

Citace:

č. 7587. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 650-651.