Čís. 7610.

I, jde-li o společnost podle obchodního zákona (čl. 266 obch. zák.), dlužno použíti při řešení otázky, zda jeden společník má nárok na náhradu rozdílu, jejž utrpěl ztrátou na vkladní knížce, vnesené do společnosti druhým společníkem, předpisů občanského zákonníka.
Dohodli-li se společníci, by místo peněžitého vkladu byla jedním společníkem do společnosti vnesena vkladní knížka banky, stala se vkladní knížka jich spoluvlastnictvím, předpokládajíc, že se stalo odevzdání.
Co platí o vkladních knížkách spořitelen, dlužno použiti i na vkladní knížky peněžních ústavů (bank). Jsou-li takové vkladní knížky přijímány jako kauce nebo vadia, dlužno na ně pohlížeti jako na peníze a jako na nositele hodnoty a představitele obligačního práva jimi založeného.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1927, Rv II 223/27.)
Žalující stavitelské firmě a žalovanému staviteli byla zadána stavba gymnasia v O. Žalovaný složil příspěvek částečně v hotovosti, zbytek pak vkladní knížkou Moravsko-slezské banky na 60 000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalující firma na žalovaném zaplacení 17 735 Kč 50 h, ježto se vkladní knížka Moravsko-slezské banky znehodnotila a neměla býti připsána na účet žalovaného u žalobkyně penízem 60 000 Kč, nýbrž toliko 36 000 Kč. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Strany shodují se v tom, že za účelem provedení stavby gymnasia v O., jim společně zadané, utvořily společnost a dohodly se, že provedou stavbu v poměru 6:4 a že v tom poměru rozdělí mezi sebou zisk. Mezi stranami došlo takto ke společenské smlouvě а k založení společnosti, jejímž účelem byl společný výdělek. Otázkou, zda šlo o společnost podle obč. zákona (§ 1175), či podle obchodního zákona (čl. 266), netřeba se zabývati, ježto v případě druhém použiti jest při posuzování otázky, o niž tuto jde, pro nedostatek předpisů obchodního zákona předpisů uvedených v hlavě 27. obč. zákona (Staub-Pisko Kom. k čl. 266 obch. zák.). Závazek každého společníka pozůstával v poskytnutí příspěvků, o čemž rozhodoval předně obsah úmluvy (čl. 267 obch. zák. — Čís. 7610 —
2003
a § 1187 obč. zák.). Po té stránce není sporno, že podle úmluvy měla žalobkyně složití hotově 150 000 Kč a žalovaný 100 000 Kč, na něž složil hotově 40 000 Kč. Pokud jde o zbývající hotovost 60 000 Kč tvrdí žalovaný v žalobní odpovědi, »že došlo mezi společníky k ujednání, že žalovaný na místo hotovosti 60 000 Kč, kterýžto peníz měl vložiti do společnosti jako vklad, složí jako svůj vklad vkladní knížku Moravskoslezské banky na 60 000 Kč, která dosud byla jako kauce u zemské finanční pokladny, a že tato vkladní knížka bude složena sdruženou firmou u zemské finanční pokladny jako kauce jménem sdružených firem žalobce a žalovaného a že na to v důsledku tohoto ujednání bylo žalovanému připsáno 60 000 Kč na jeho účtě u sdružené firmy k dobru a žalovaný nebyl povinen vkládati 60 000 Kč na hotovosti.« Toto tvrzení žalovaného je pro posouzení otázky, zda se vkladní knížka, o niž ve sporu jde, stala spoluvlastnictvím i žalující firmy, důležité, přihlíží-li se k němu s hlediska ustanovení § 1183 obč. zák., jehož jest tu použíti. Neboť podle tohoto ustanovení zákona, vloží-li se peníze či věci spotřebitelné nebo sice nespotřebitelné, ale v penězích oceněné do společnosti, pokládá se kmenové jmění takto utvořené proti společníkům, kteří k tomu přispěli, za společné vlastnictví. Tvrdí-li nyní žalovaný, že se strany dohodly, by žalovaný místo hotovosti 60 000 Kč vložil do společnosti řečenou vkladní knížku, přikládaly samy vkladní knížce význam vkladu na penězích. Nazírání toto nebylo by v rozporu se zákonem. Zpravidla není podstatného rozdílu mezi knížkami spořitelními a pravými vkladními knížkami spořitelními co do jich právní povahy vytčené v § 10 nového spořitelního regulativu ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 sb. n. s. (rozh. čís. 4247). Podle tohoto ustanovení mají knížky ty povahu papírů majiteli svědčících, takže jest každý, kdo takovou knížku předloží, pokládán za řádného držitele a vyplácí se mu žádaná částka, pokud není výplatě na překážku řízení umořovací nebo zákaz soudní, a není-li vklad vázán způsobem přípustným podle stanov. Co platí o vkladních knížkách spořitelen, lze použiti také na vkladní knížky peněžních ústavů, na př. bank (Krainz-Ehrenzweig 2/1 str. 230). Jsou-li proto takové vkladní knížky, pokud nejde o uvedené výjimky, přijímány jako kauce nebo vadia (§ 56 с. ř. s.), pohlíží se na ně v životě jako na peníze a jako na nositele hodnoty a představitele práva obligačního jimi založeného (rozhodnutí víd. nejv. soudu čís. 1563 a 3201 Gl. U. n. ř.). Bylo-li by tudíž prokázáno, že jest správným tvrzení žalovaného o úmluvě, podle níž měla vkladní knížka býti vkladem žalovaného do společnosti na místě hotovosti 60 000 KČ, nemohlo by podle § 1183 obč. zák. býti pochybným, že se vkladní knížka stala jako vklad peněžní, vložený do společnosti, spoluvlastnictvím obou společníků, tedy i žalobkyně, předpokládajíc ovšem, že se stalo také odevzdání, jakž vyžaduje ustanovení § 1181 obč. zák., podle něhož nenabývá se tohoto spoluvlastnictví bezprostředně již smlouvou společenskou, nýbrž podle pravidel věcného práva odevzdáním (§ 426 a 431 obč. zák.). Avšak otázkou, zda došlo mezi stranami k ujednání toho obsahu, jak tvrdí žalovaný, a zda nastalo také odevzdání vkladní knížky, se nižší soudy vůbec nezabývaly,
127 — Čís. 7611 —
2004
schází tudíž potřebné skutkové zjištění, takže nelze ve věci rozhodnouti. Jest proto nutným, aby bylo řízení v uvedených směrech doplněno.

Citace:

č. 7610. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 702-704.