Čís. 7669.

Přenecháno-li obhospodařování a užívání usedlosti s pozemky a s budovami k ní přináležejícími a se vším inventářem živým i mrtvým jakož i s nábytkovým zařízením v ten způsob, by ten, komu bylo přenecháno, zapravil daně a všechny povinnosti, co na to přináleží, a že není povinen poskytovateli z výnosu hospodářství nic platiti, naopak, co si nahospodaří, že bude jeho, nejde ani o smlouvu pachtovní, ani o smlouvu podle § 1103 obč. zák. ani o půjčku, nýbrž o služebnost požívání.
Okolnost, že poživatel vybudoval stavbu, o níž se činí zmínka v § 514 nebo § 516 obč. zák., není na závadu nároku na vrácení služebné věci v tom stavu, v němž ji poživatel převzal.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1927, Rv II 810/27.)
Žalobce domáhal se na žalovaném, by vyklidil a žalobci odevzdal usedlost čís. 4 s živým a mrtvým inventářem. Bylo zjištěno, že žalobce jest podle postupu sepsaného notářským spisem ze dne 22. října 1919 vlastníkem čtvrtlánu čís. 4 se všemi v katastru obce H. a K. ležícími a k němu přikatastrovanými pozemky, že žalovaný po matčině smrti (1. září 1923) užíval a užívá tohoto čtvrtlánu i s pozemky a s budovami k němu přináležejícími, že žalobce se žalovaným žádné smlouvy nedělal, nýbrž že ho po smrti matčině nechal na usedlosti dále hospodařiti — Čís. 7669 —
2116
jako dříve matku, že mu žalovaný z výnosu hospodářství nikdy nic neplatil a žalobce také na něm nic nežádal, že v době postupu byl na usedlosti veškeren zažalovaný živý i mrtvý inventář a zařízení, že přešel do vlastnictví žalobce, že byl na usedlosti v době úmrtí matky a že žalovaný s ním hospodařil a hospodaří, že žalobce prohlásil, že, když zapraví žalovaný daně a všechny povinnosti, co na to přináležejí, bude míti, co si nahospodaří, a že žalovaný platil dávku z majetku, daně, úroky z hypoték a veškeré vedlejší platy a provedl také opravy, především ovšem z výtěžku hospodářství. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: O smlouvu podle § 1103 obč. zák. nemůže tu jíti již podle tvrzení žalovaného. Neboť netvrdil, že měl dávati žalobci poměrný díl všech užitků, na př. 1/3 nebo 1/2. To také plyne ze skutkového zjištění prvního soudu. Nejde však ani o smlouvu pachtovní. Rozhodným jest jediné, co ve smlouvě bylo ujednáno, nikoliv, co žalovaný za užívání snad za žalobce vynakládal. V té příčině měl soud na základě svědecké výpovědi Aloisa D-a pouze za prokázáno, že žalobce prohlásil, »když žalovaný zapraví daně a všechny povinnosti, co na to přináleží, bude míti co si nahospodaří«, a na základě výpovědi žalovaného, »že se žalobcem žádné smlouvy nedělal a že mu také nikdy z výnosu hospodářství nic neplatil a že také žalobce na něm nic nežádal«. Také žalobce jako strana vyslechnut udal výslovně, že, pokud matka žila, platily se veškeré daně, dávky a poplatky z výnosu hospodářství a že po její smrti nechal žalovaného na usedlosti hospodařiti dále jako dříve matku, aniž by však mezi sebou byli učinili zvláštní úmluvu, buď ústní, buď písemnou a že zejména neujednali, že inu žalovaný má něco platiti jako pachtovné. Z toho jest patrno, že nebyla uzavřena smlouva pachtovní, nýbrž že šlo o kontrakt reální, jenž se uskutečnil již přenecháním nemovitosti s inventářem žalovanému k užívání, tedy správně o půjčku ve smyslu § 971 obč. zák. Tomu neodporuje ani výpověď svědka Aloisa D-a, poněvadž svědek neví, zda žalobce měl se žalovaným ohledně placení daní neb úroků přesné ujednání a řečené prohlášení učinil žalobce pouze jemu na jeho dotaz. Nejde však ani o žalobu vlastnickou, nýbrž o uplatňování nároku podle § 974 obč. zák. Nebylo tedy třeba, by žalobce dokázal nabytí vlastnictví k jednotlivým předmětům, nýbrž jen, že v době převzetí usedlosti žalovaným tam byly. Podle rozsudku prvního soudu nemá žalovaný odevzdati žalobci určité předměty (species), nýbrž předměty určitého druhu (genus), což zejména plyne z toho, že podle důvodů rozsudečných musí žalovaný inventář doplniti a veškeré zařízení ve stavu upotřebitelném odevzdati, aniž by jednotlivé předměty byly popsány tak, že se od jiných téhož druhu mohou rozeznati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolacích důvodů § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., o něž opírá žalovaný dovolání, tu není. Při posouzení otázky, o jaký právní poměr jde mezi — Čís. 7669 —
2117
stranami, vycházeti jest ze skutkových zjištění nižších soudů. Pokud žalovaný tak nečiní, neprovádí dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. po zákonu. Že tu nejde ani o pachtovní poměr podle § 1090 obč. zák., ani o společenskou smlouvu podle § 1103 obč. zák., jak míní žalovaný, vystihly nižší stolice zcela správně a jest s nimi souhlasiti. Podotknouti jest ještě, že o smlouvu společenskou (§ 1103 obč. zák.) jde jen tehdy, je-li tu sdružení dvou nebo více osob ku společnému účelu, čehož tu není. Než nejde tu ani o půjčku podle § 971 obč. zák., jak dovozuje odvolací soud. Podstatným znakem smlouvy o půjčce jest, že musí býti vrácena táž věc, jakž plyne z § 972 obč. zák. (Stubenrauch II. str. 173). Odvolací soud sám uvádí, že podle rozsudku prvého soudu nemá žalovaný odevzdati žalobci určité předměty (species), nýbrž předměty určitého druhu (genus). Okolnost ta brání tomu, by právní poměr mezi stranami, aspoň pokud jde o vrácení inventáře a zařízení, mohl býti posuzován s hlediska § 971 obč. zák. Prvý soud však správně podřadil právní poměr mezi stranami pod ustanovení § 509 obč. zák. Neboť, přenechal-li žalobce žalovanému hospodaření a užívání čtvrtlánu i s pozemky a s budovami k němu přináležejícími a se vším živým i mrtvým inventářem, jakož i s nábytkovým zařízením, by zapravil daně a všechny povinnosti, co na to přináleží, a že mu není povinen z výnosu hospodářství nic platiti, naopak, co si nahospodaří, že bude jeho, lze podle § 863 obč. zák. míti za to, že vůle stran směřovala k tomu, že žalobce přenechá žalovanému právo osobní služebnosti podle § 509 obč. zák., právo požívati beze všeho omezení cizí věc, šetříc podstaty. Žalovaný se ostatně ani nepokusil názor ten napadnouti odvoláním jako nesprávný. Jeho vývody v odvolání, »že je přirozeno, že, když pobíral plody usedlosti, činil také potřebné platy, především z výtěžku usedlosti«, »že hospodařil ne jako na cizím, nýbrž jako na svém a nesl veškeré risiko«, nasvědčují právě tomu, že se vlastně považoval, třebas to nevyslovil, za poživatele. Posuzuje-li se případ s tohoto právního hlediska, netřeba se zabývati právními námitkami žalovaného, pokud dovolacím důvodem § 503 čís. 4 c. ř. s. napadá právní názor odvolacího soudu, že jde o půjčku podle § 971 obč. zák. Podle § 512 obč. zák. spadají na poživatele všechny řádné a mimořádné dávky, jež jest z věci platiti, pokud je lze hraditi z užitků za požívací dobu. Nemůže proto žalovaný z této povinnosti, zákonem mu uložené, nic ve svůj prospěch dovoditi. Tak se tomu má i s námitkou, že postavil ze základů chlévy, na které prý žalobce přispěl toliko zápůjčkou. Neboť, i kdyby šlo o stavbu, o níž je zmínka v § 514 obč. zák. a 516 obč. zák., a žalovanému jako poživateli příslušela z důvodů toho náhrada (§ 515 a 516 obč. zák.), ač se otázka ta vůbec vymyká z posouzení soudu v rámci této rozepře, nemohla by okolnost ta býti na závadu žalobcovu nároku na vrácení služebné věci v tom stavu, v němž ji žalovaný převzal. Má oporu v ustanovení § 513 obč. zák. (Krainz-Ehrenzweig 2/II strana 364), jež žalovanému mimo to ukládalo za povinnost, by věc v takovém stavu také udržoval a opatřoval opravy, doplňky a obnovy. Z toho plynula pro něho povinnost, by věc převzatou do požívání dal opraviti, po případě opotřebované — Čís. 7670 —
2118
kusy nahradil novými, jak mu rozsudek prvého soudu právem ukládá. Postrádá proto i výtka neúplnosti řízení podle § 503 čís. 2 c. ř. s. (že nebylo zjištěno, kolik žalovaný na stavbu vynaložil a o jaký druh stavby běží) všelikého oprávnění a netřeba k ní přihlížeti. Je-li zjištěno, že žalovaný od smrti matky užíval a užívá čtvrtlánu se všemi pozemky a se vším inventářem, jest také prokázáno, že jest v držení pozemku i jednotlivých kusů inventáře a že věci byly tu v čase, kdy mu usedlost byla odevzdána. Právem ho proto nižší stolice k vydání věcí těch odsoudily, aniž bylo třeba řešiti otázku, zda šlo o příslušenství nemovitosti.

Citace:

č. 7669. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 815-818.