Čís. 7591.

Smlouva, jíž byla propachtována zabraná půda, není přímo a priori zakázána zákonem, platnost její závisí pouze na schválení Státního pozemkového úřadu. Smlouva o koupi inventáře a úrody tvořící souvislou a nerozlučnou součást smlouvy pachtovní, sdílí též osud oné smlouvy. Neschválil-li Státní pozemkový úřad smlouvu, nelze tu použiti § 1174 obč. zák., nýbrž podle § 1435 obč. zák. možno žádati zpět, co bylo dáno ke splnění smlouvy.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1927, R I 647/27.)
Žaloba, by bylo uznáno právem, že smlouva o koupi inventáře velkostatku jest neplatnou, byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Napadený rozsudek vychází z úvahy, že pachtovní smlouva o zbytkovém statku a související s ní smlouva o převzetí inventáře i úrody byla od počátku nejen neplatnou, nýbrž i nicotnou. Podle spisů Státního pozemkového úřadu byl dvůr zabraným majetkem pozemkovým a propachtoval jej Státní pozemkový úřad spolužalovanému Václavu H-ovi na dobu od 12. prosince 1922 do 31. prosince 1928, ale poněvadž pachtovné nebylo placeno, jednal Státní pozemkový úřad se — Čís. 7591 —
1960
žalovanými v roce 1923 o přídělu zbytkového statku a v zásadě o tom již dne 11. dubna 1923 rozhodl, ale k předání došlo teprve dne 26. června 1925. V době vyjednávání o smlouvu pachtovní mezi stranami v červnu 1925 byli tedy žalovaní již presumptivními nabyvateli přídělu zbytkového statku, ten však byl ještě zabranou půdou a podle § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. vyžadoval pronájem jeho též úředního souhlasu a neměl bez něho proti státu právních následků, pokud se týče podle novely ze dne 11. března 1921, čís. 108 sb. z. a n. pacht zabraného majetku beze svolení Státního pozemkového úřadu byl neplatným. Rovněž tak i po přídělu bylo lze zbytkový statek propachtovati jen se svolením Státního pozemkového úřadu — §§ 38 a 37 zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. Není tedy propachtování přímo zakázáno zákonem a není smlouva od prvopočátku nicotnou — § 879 obč. zák., — platnost její závisí pouze na schválení Státním pozemkovým úřadem, a poněvadž druhá smlouva o koupi inventáře a úrody tvořila souvislou a nerozlučitelnou součást pachtovní, sdílí též osud smlouvy prvé. Úsudek napadeného rozsudku, že žalobci vědomě uzavřeli nicotnou pachtovní smlouvu a smlouvu o převzetí inventáře i úrody, a že vědomě plnili obě tyto nicotné smlouvy, nesrovnává se se skutečností, neboť smlouva mohla se státi dodatečným schválením se strany Státního pozemkového úřadu platnou, když o její schválení bylo, jak nesporno, zažádáno. S okolností, že Státní pozemkový úřad smlouvu pachtovní neschválí, nemohla předem žádná strana počítati. Nelze tu použíti ani § 879 ani § 1174 obč. zák., ježto tento předpokládá, že strana úmyslně a vědomě předsevzala něco ku provedení nedovoleného jednání, předpoklad takový nemá však v přednesech stran opory. I když strany věděly, že k platnosti pachtovní smlouvy jest potřebí schválení Státního pozemkového úřadu, nedopustily se uzavřením smlouvy ničeho nedovoleného a nejednaly proti zákonu — § 879 obč. zák., a pokud, nevyčkavše dřívějšího schválení, smlouvu tu vzájemně plnily, braly na se nebezpečí, že v případě neschválení budou musiti uvésti věc do předešlého stavu podle předpisů §§ 1435 a 1447 obč. zák. Ustanovení § 1432 obč. zák. nelze tu použiti, protože z chování žalobců nelze vyvozovati, že platili žalovaným v plném přesvědčení, že nic nejsou dlužni, a že snad platili v úmyslu darovacím; pro tuto domněnku nebyl aspoň uveden žádný důvod. Naopak, že si strany byly vědomy povinnosti vzájemného vyúčtování investic a vrácení toho, co navzájem platily, plyne právě ze skutečnosti, že žalovaní, jak nesporno, při prodeji téhož dvora manželům S-ovým uložili kupujícím, by zaplatili žalobcům 500 000 Kč na účet zažalované nyní pohledávky s výhradou, že žalobci povinni jsou vrátiti tu částku, o niž by jim na jich nároky bylo méně přiznáno, neboť spornou byla mezi nimi jen výše náhrady. Vývody prvého soudu o bezvýznamnosti právě zmíněné okolnosti sdíleti nelze a naproti tomu dlužno přisvědčiti odvolatelům, že jich žaloba jest ve své podstatě žalobou z bezdůvodného obohacení podle § 1435 obč. zák., a že nejedná se tu o případ § 1174 obč. zák. Žalobci nemohou tedy žádati splnění smlouvy, mohou však žádati zpět, со k splnění smlouvy dali, tak aby žádná ze stran neměla z neplatné smlouvy prospěchu. Nejsou-li tu podmínky pro použití § 1174 obč. zák., nebylo příčiny žalobu a limine zamítati a zůstalo řízení neúplným, poněvadž řada důležitých okolností o výši jednotlivých nároků a protinároků vůbec nebyla vzata na přetřes a bylo zabráněno důkladnému probrání a vysvětlení rozepře.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
K vývodům rekursu, že odvolací soud právní otázky, o něž se ve sporu jedná, nesprávně posoudil, nelze přisvědčiti. Co se především týče otázky, zda pachtovní smlouva ze dne 30. června 1925 a s ní jako její podstatná součást související koupě inventáře a úrody jsou platny či neplatny, netřeba tuto otázku zde zvlášť rozebírati, ježto došla svého rozřešení ve sporech proti žalobcům o zaplacení pachtovného a o zaplacení kupní ceny za inventář a úrodu rozhodnutím tohoto Nejvyššího soudu R I 489/27 Čís. sb. 7148. V rozhodnutích těchto byl názor odvolacího soudu, že řečené smlouvy nejsou platny, potvrzen, a odkazuje se co se bližšího odůvodněni týče na tato rozhodnutí. Že se § 1174 obč. zák. na projednávaný případ nehodí, dovodil odvolací soud správně. Čeho se žalobci domáhají, nebylo dáno k vymožení nedovoleného jednání, nýbrž k splnění ujednané pachtovní smlouvy ohledně dvora a kupní smlouvy ohledně inventáře a úrody a tu uvedený § nemá místa (sb. n. s. 289, 876, 1447, 2017, 2193, 3517, 4660). Ježto smlouvy byly, jak se ukázalo, neplatny, správně shledal odvolací soud v zažalovaném nároku na vrácení toho, co žalobci na základě smluv plnili, nárok podle § 1435 obč. zák. (srovnej rozhodnutí sb. n. s. čís. 289, 1447, 2193, 3517, 4660). Na této povaze žalobního nároku nic nemění, že přijdou po případě v úvahu též zásady o bezelstné a obmyslné držbě a, jak rekurenti uvádí, ustanovení o jednatelství bez příkazu. Názor rekurentů, že žalobní nárok není oprávněn podle § 1432 obč. zák. poslední případ, ježto prý žalobci vědomě platili nedluh, vyvrátil již odvolací soud a odkazuje se v tom směru na dotyčné důvody napadeného usnesení.

Citace:

č. 7591. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 659-661.