Čís. 7635.

Nouzí po rozumu § 154 obč. zák. dlužno rozuměti nedostatek slušné výživy z vlastních prostředků nebo tak nedostatečné prostředky, že nepostačují na slušnou výživu rodičů, takže bez podpory dětí nejsou s to, by ukojili nutné životní potřeby. Zákonnou podmínkou nároku rodičů podle § 154 obč. zák. jest nejen nuznost rodičů, nýbrž i to, zda děti podle svých majetkových a výdělkových poměrů jsou s to, by rodičům přispěly.
Rodiče usmrceného syna nemohou se domáhati náhrady škody podle § 1327 obč. zák., přispíval-li sice syn na domácnost celým výdělkem, za to však byl jimi živen, takže jeho příspěvek na domácnost byl vlastně příspěvkem na vlastní výživu a nikoliv na výživu rodičů. Pro nárok rodičů na náhradu škody (§ 1327 obč. zák.) jsou rozhodny poměry v době úmrtí dítěte a nikoliv poměry, jak by se snad teprve v budoucnu utvářily.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1927, Rv I 623/27.)
Žalobci domáhali se na žalovaném náhrady škody, ježto jejich syn přišel vinou žalovaného o život. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatelé shledávají nesprávné právní posouzení ve výkladu §§ 154 a 91 obč. zák., leč neprávem. Podle § 154 obč. zák. jsou děti povinny, by slušně vyživovaly rodiče, upadnou-li v nouzi. Nouzí po rozumu § 154 obč. zák. dlužno vyrozumívati stav, kde se nedostává postiženým slušné výživy z vlastních prostředků, kde mají rodiče tak málo prostředků, že to nepostačí na slušnou výživu, takže bez podpory svých dětí nejsou s to, by ukojili nutné životní potřeby. Z vlastního přednesení žalujícího informativně slyšeného prvý soud bezvadně zjistil, že výdělek žalobců stačí k jich slušné výživě a i dětí v domácnosti jich žijících, takže nouze po rozumu § 154 u nich není. Za tohoto stavu věci jest žaloba opírající se o ustanovení § 154 obč. zák. bezdůvodnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde o nárok na náhradu škody, která prý žalobcům vzešla tím, že jejich syn přišel vinou žalovaného o život. Žalobní nárok opřen jest tedy o předpis § 1327 obč. zák., podle něhož musí býti nahrazeno pozůstalým, o jichž výživu usmrcený měl podle zákona pečovati, to, co jim tím ušlo, a o předpis § 154 obč. zák., podle něhož jsou děti povinny, by vyživovali — Čís. 7636 —
2053
slušně své rodiče, upadnou-li v nouzi. Zákonnou podmínkou tohoto nároku rodičů a závazku dětí jest však nejen nuznost rodičů — kterýžto pojem odvolací soud správně vyložil (srv. také rozh. čís. 4705 sb. n. s.), — nýbrž i to, zda děti podle svých majetkových a výdělkových poměrů, podle své hospodářské mohoucnosti jsou s to, by rodičům přispěly (srv. také rozh. čís. 5865 sb. n. s.). V projednávaném případě nelze ze skutečností jednak nesporných, jednak zjištěných usuzovati, že zemřelý syn poskytoval žalobcům výživu podle § 154 obč. zák., ani že nastaly u žalobců skutečně zákonné předpoklady pro takovýto nárok. Jest totiž nesporno, že 18letý syn žalobců byl učedníkem s týdenním platem 24 Kč, a bylo zjištěno, že 52letý žalobce má výdělku 250 Kč týdně a že se stará o 48letou spolužalující manželku, která si vydělá měsíčně nejvýše 150 Kč, dále o dvě dcery ve věku 23 a 15 roků a o syna školáka. Z těchto skutečností jest bez dalšího zřejmo, že nikoli žalující rodiče proti nezletilému synovi měli nárok na výživu podle § 154 obč. zák., nýbrž naopak sami byli povinni podle §§ 141 a 143 obč. zák. starati se o výživu syna, pokud mu k tomu jeho výdělek nestačil. Že týdenní plat 24 Kč k tomu za nynějších drahotních poměrů nestačil, netřeba blíže dokazovati. Žalobci, tvrdíce, že jim jejich syn přispíval na domácnost celým výdělkem a že by jim byl po vyučení přispíval ještě vyššími částkami, zapomínají, že naproti tomu musili syna vydržovali, takže jeho příspěvek na domácnost byl jen příspěvkem na vlastní výživu a nikoli na výživu rodičů. Podle toho bylo zbytečno zjišťovati tvrzení žalobců, že jim syn celou týdenní mzdu odváděl, a není v tom neúplnosti řízení podle § 503 čís. 2 c. ř. s. Za tohoto stavu věci netřeba řešiti otázku, zda rodiče žijí v poměrech nuzných, aniž otázku, zda snad někdy v budoucnosti byl by syn rodiče podporoval, neboť rodiče by měli nárok jen na náhradu výživy, která by jim byla příslušela podle poměrů v době synova úmrtí, a nelze založiti rozsudek na tom, jak by se snad byly poměry v budoucnosti utvářily, jak nejvyšší soud již opětovaně rozhodl (srv. k tomu rozh. čís. 968, 2358 a 3107 sb. n. s.).

Citace:

č. 7635. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 752-753.