Čís. 7651.Zásada projednací nedovoluje soudu, by hleděl ke skutečnostem, svědkem sice tvrzeným, jichž však strana ani před tím nepřednesla, ani si po té neosvojila a jež by žalobní nárok postavily na jiný základ než žalobcem uplatněný.(Rozh. ze dne 23. prosince 1927, Rv I 654/27.) — Čís. 7651 —2078Žaloba o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchtodůvodů:Dovolání, uplatňující jen důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 503 čís. 4 c. ř. s., není oprávněno. Dovolatel zdůrazňuje, že tento důvod shledává toliko v tom, že odvolací soud pokládal za nepřípustnou novotu (§ 482 c. ř. s.), co novotou není. Není v právu. Nehledíc k tomu, že by v kladném případě byl spíše na místě dovolací důvod rozporu se spisy podle § 503 čís. 3 c. ř. s., nebyl by ani tento důvod opodstatněn. Žalobce snažil se teprve v opravném řízení dohnati na přednesu, co v první stolici zameškal a proto nejsou oprávněny jeho výtky, které činil prvnímu soudu pod titulem odvolacího důvodu nesprávného hodnocení průvodů a které nyní činí druhému soudu pod titulem dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Jde o žalobu o náhradu škody. Bylo na žalobci, by nárok ve směru skutkovém jak co do základu, tak co do výše substancoval, t. j. uvedl ve svém přednesu pravdivě, úplně a určitě všechny skutkové okolnosti potřebné k odůvodnění jeho žalobního návrhu (§§ 226, 178 a 179 c. ř. s.). Žalobce opřel svůj nárok na tvrzení, že mu žalovaný postoupil výhradné autorské právo na svazky sbírky »Z pamětí amerického detektiva Harry W-a«, že však přes to po té vydal svazky čís. 7 až 10 v nakladatelství Oldřicha Č-a a změnil název na »C. M. M. Tajuplná dobrodružství« a že žalobce tím jednáním utrpěl škodu. Nic jiného žalobce v první stolici nepřednesl, takže nebylo nic jiného předmětem jednání a dokazování než otázka, zda žalovaný tvrzeným způsobem porušil smlouvu o postoupení výhradného práva autorského. Podle zásady projednací nesměl soud sám zanášeti do sporu novou spornou látku a opírati žalobcův nárok o skutečnosti nepřednesené. Když pak první soud v mezích námitky žalovaného zjistil, že strany byly spolunakladateli a při zrušení společnosti si rozdělily zbylé svazky řečené sbírky na polovic, a že žalovaný podle ujednání byl oprávněn zciziti svazky, jež dostal ze společné zásoby, bylo tím žalobcovo tvrzení vyvráceno, čímž zároveň padl podklad jeho nároku. Teprve v odvolání snažil se žalobce, opíraje se o výpověď svědka Oldřicha Č-a, odůvodniti svůj náhradní nárok jinými skutečnostmi, totiž tvrzením, že žalovaný, prodav svou polovici svazků Č-ovi, dal tomuto souhlas, by svazky již vytištěné vydal zkompletisované, t. j. pod jinými obálkami a pod jiným spisovatelským jménem. Jest na bíledni, že tu jde o docela nový podklad náhradního nároku. Nezáleží na tom, co nového uvedl svědek. Bylo věcí žalobcovou, by řídě se předpisem § 178, uvedl buď v žalobě nebo ve svém přednesu podle pravdy, úplně a určitě všechny skutkové okolnosti potřebné k odůvodnění žalobního návrhu. Když tak neučinil, musí si přičísti následky, neboť soud nemohl přihlížeti ke skutečnostem, které by snad byl mohl zjistiti z průvodního řízení, kterých však strana ani před tím nepřednesla, ani dodatečně jako své tvrzení si nepřisvojila a o nichž důkaz nebyl ani veden ani připuštěn. Účelem dokazování nebylo pátrati po nové procesní látce, nýbrž jen dolíčiti pravdivost látky již přednesené (§§ 276 a 277 c. ř. s.). Právem tedy ani odvolací soud k novým skutečnostem podle § 482 druhý odstavec c. ř. s. nehleděl a ani dovolací soud podle § 504 druhý odstavec c. ř. s. k nim hleděti nemůže.