Čís. 7653.I při manželích odloučeně žijících dlužno co do povinnosti vyživovací hleděti k napotomnímu chování se manželů a nelze manžela s jeho námitkami proti povinnosti platiti manželce výživné poukazovati na spor o rozvod, v němž by mohl uplatniti poklesky manželčiny.(Rozh. ze dne 23. prosince 1927, Rv I 715/27.)Žalobě odloučeně žijící manželky proti manželi o placení výživného bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by dále jednal a znovu rozhodl.Důvody:Dovolateli, uplatňujícímu dovolací důvody podle čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s. sluší přisvědčiti, praví-li, že manželův závazek, poskytovali manželce podle § 91 obč. zák. slušnou výživu podle svého jmění, není jednostranným závazkem, nýbrž jest spiat se zákonitými závazky manželčinými, nepomíjejícími faktickým rozchodem manželů, ostatně ustanovením § 93 obč. zák. zakázaným. Tak zejména nepomíjí faktickým — Čís. 7654 —2082rozchodem v § 90 obč. zák. ustanovená vzájemná povinnost obou manželů k zachování manželské věrnosti, kterážto povinnost nezaniká ani rozvodem manželů od stolu a lože. Je-li manželka i po faktickém, třebas i manželem svévolně a zlomyslně způsobeném rozchodu vázána manželskou věrností a povinností slušného zacházení, jak jí to ukládají ustanovení §§ 89 a 93 obč. zák., nelze schváliti právní názor nižších soudů, že se při posuzování vyživovací povinnosti manželovy nemá dbáti událostí po odchodu manžela ze společné domácnosti, zejména výstupu ze dne 24. listopadu 1925, jakož i okolnosti, že se žalobkyně podle tvrzení žalovaného dopustila po 28. říjnu 1925 s B-em cizoložství, poněvadž prý tyto okolnosti mohly snad býti rozvodovým důvodem, o rozvod však nejde v této rozepři. Fakticky od muže odloučeně žijící manželka nemá v příčině vyživovacího nároku proti manželu více práv, než manželka od stolu a lože pravoplatně rozvedená. Když tedy žalovaný uváděl proti žalobnímu nároku takové okolnosti, které po případě mohou se zřetelem na předpis § 1264 obč. zák. vylučovati vyživovací nárok manželčin a nemůže býti na soudu, by si sám od sebe dal otázku, zda spoluvinné manželce nepřísluší výživné podle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., ježto tento dekret předpokládá kromě jiného již povolený rozvod od stolu a lože z oboustranné viny manželů — bylo povinností soudu, by se obíral s těmito okolnostmi, by provedl důkazy v příčině nich nabízené a učinil potřebná zjištění. Dopouští-li se na jedné straně, by před rozvodem manžel byl uznáván povinným, platiti od něho odloučeně žijící manželce výživné, nelze ho na druhé straně s jeho námitkami vyživovací nárok vylučujícími odkazovati na rozvodovou rozepři a odbývati jeho námitky tvrzením, že jde jen o rozepři o výživné. Povinnost vyživovací může doznati i u nerozvedených manželů pozdějším nepřístojným chováním manželovým změny. Opustí-li manžel manželku bezdůvodně, nastane tím protizákonný stav, za něhož je povinen poskytovati jí výživu. Při tom stále trvá možnost, že manžel změní své chování a se k manželce vrátí, jak již jednou tomu bylo v souzeném případě. Znemožní-li mu manželka pozdějším nepřístojným chováním jeho návrat, přestane jeho opuštění a odloučené pobývání od manželky býti bezdůvodným a od toho okamžiku zajisté není povinen poskytovati výživu manželce, která mu cizoložstvím nebo manželskou nevěrou nebo vůbec z nějakého jiného důvodu, jsoucího rozvodovým důvodem, znemožnila návrat do společné domácnosti. Pak přestává manželovo opuštění býti bezdůvodným a, jako nelze nutiti manželku, by se domáhala rozvodu, nelze nutiti ani manžela, by se domáhal rozvodu z té příčiny jenom proto, by byla otázka výživného řešena.