Čís. 7588.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Nároku na zaopatřovací požitky nemá zaměstnanec (jeho manželka), jenž v době nabytí účinnosti zákona dosud činně sloužil. Lhostejno, že, jsa pojištěn u pensijního fondu, nabyl v době účinnosti zákona již nároku na pensi z tohoto pojištění.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1927, Rv I 888/27.) Žalobkyně, vdova po úředníku cukrovaru, jenž zemřel v činné službě dne 2. března 1922, domáhala se na majiteli cukrovaru zaopatřovacích požitků podle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Lichost odvolacích důvodů vysvitne již z přezkoumání rozsudečných důvodů po stránce právní, v kterémžto rámci odvolací soud dochází k rozpoznání а k závěru, že žalobkyně pro nárok na úpravu zaopatřovacích požitků po svém dne 2. března 1922 v činné službě u žalovaného zesnulém manželi nemůže se dovolávati ustanovení zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. а n., kterýžto zákon dne 5. května 1921 nabyl účinnosti. Ač jinak souhlasiti dlužno s názorem odvolatelky, že se zákon vztahuje na bývalé zaměstnance na pozemkovém majetku ze záboru vyloučeném, stalo-li se vyloučení z důvodu § 3 prvý odstavec písm. a) záborového zákona, an dotyčný objekt, v tomto případě cukrovar v P., jsa právně i hospodářsky samostatným, neslouží k hospodaření, přece jen nelze nárok na pensijní úpravu přiznati jiným osobám, než jsou výčetmo uvedeny v odst. a), b) § 1 zákona čís. 130/1921 sb. z. a n. a mezi něž žalobkyně, pokud se týče její zemřelý manžel nepatří. Uvádíť sama žalobkyně v souhlasu se stranou žalovanou i se svědeckou výpovědí úředníků žalovaného, že její manžel byl u žalovaného v činné službě (jako disponent) když zemřel. Kdežto podle zákona čís. 130/1921 pensijní úprava vztahovala se na skutečné pensisty na velkém majetku pozemkovém v době jeho vydání (§ 1 a) a výhody zákona toho dopřány i tomu, kdo aspoň do doby účinnosti zákona toho (t. j. do 5. května 1921) nároku na vyplácení pense nebo provise nabyl (§ 1 b), nebyla platnost zákona toho rozšířena i na ty, kdož při počátku účinnosti zákona ještě sloužili.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobkyně jest vdovou po úředníku v cukrovaru žalovaného a jest zjištěno, že její muž sloužil činně ještě po 6. květnu 1921, to jest po účinnosti zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Vzhledem k této zjištěné skutečnosti právem uznal odvolací soud, že žalobkyni zaopatřovací požitky podle tohoto zákona nepříslušejí, a právem následkem toho žalobu o tyto požitky zamítl. Dotyčné důvody pro toto rozhodnutí v napadeném rozsudku uvedené, stavu věci i zákonu odpovídající, nejsou dovolatelkou v dovolání vyvráceny a proto dovolací soud, souhlase s těmito důvody, na ně poukazuje. K vývodům dovolání dodává se toto: Mylným jest názor dovolatelky, že jest u ní splněn předpoklad pro nárok na zaopatřovací požitky uvedený v § 1 písm. b) zmíněného zákona, protože ona a pokud se týče, její manžel byli pojištěni u pensijního fondu československého průmyslu cukrovarnického a v době účinnosti zákona čís. 130/21 nabyli již z tohoto pojištění nároku na pensi. Podle § 1 písm. b) zákona čís. 130/21 nestačí, míti nárok na pensi, nýbrž žádá se nabytí nároku na vyplácení pense, což znamená, že nastal již případ pense (srovnej rozh. sb. n. s. 4411, 4661). Že případ — Čís. 7589 —
1953
ten u žalobkyně nebo jejího manžela v době účinnosti zákona čís. 130/21 nastal, nebylo ani tvrzeno. Výtka nesprávného právního posouzení věci není tudíž opodstatněna (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Co se týče vytýkané vadnosti řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), plyne z toho, co bylo uvedeno, že pro nerozhodnost nebylo zapotřebí prováděti důkazy o tvrzeném pojištění žalobkyně a jejího muže u pensijního fondu československého průmyslu cukrovarnického aniž o tom, že žalobkyně a její manžel měli již před 6. květnem 1921 z tohoto pojištění nárok na pensi. Rovněž, protože pro rozhodnutí věci stačila skutečnost, že muž žalobkyně sloužil činně ještě po 6. květnu 1921 a že ani on ani žalobkyně v době, kdy zákon čís. 130/21 nabyl účinnosti, nebyli pensisty, nebylo zapotřebí konati šetření o tom, zda cukrovar žalovaného byl jako hospodářsky i právně samostatný podnik, který nesloužil hospodaření na velkém pozemkovém majetku žalovaného, ze záboru vyloučen (§3 (1) písm. a) záborového zákona čís. 215/19) a zda vyloučení cukrovaru ze záboru Státním pozemkovým úřadem se stalo z uvedeného nebo z kterého důvodu. Řízení není tudíž vadným, že zmíněná zjištění se nestala a že důkazy o uvedených, ale nerozhodných okolnostech nebyly provedeny a výtka podle § 503 čís. 2 c. ř. s. není opodstatněna.

Citace:

č. 7588. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 651-653.