Čís. 7676.

Pozemková reforma.
Vlastník má proti Státnímu pozemkovému úřadu nárok pouze na 4%ní úrok z přejímací ceny, i tehdy, když věřitel sice požádal jistinu, nikoliv však i úrok.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1927, R II 428/27.)
Rozvrhuje přejímací cenu za zabraný majetek, přikázal soud prvé stolice majiteli 5% úroky z části přejímací ceny, která byla přikázána věřitelům bez úroků, poněvadž jich neúčtovali. Důvody: Podle § 152 třetí odstavec ex. ř. jest Státní pozemkový úřad povinen platiti ode dne 1. října 1924, kdy se přejímací cena stala splatnou, zákonité 5% úroky z prodlení. To platí i ohledně částí přejímací ceny, která věřitelům byla přikázána bez úroků, protože úroků neúčtovali, a neplatí tu ustanovení § 59 náhr. zák. o placení 4% nich úroků, protože celá přejímací cena jest vyčerpána pohledávkami požívajícími zákonného zástavního — Čís. 7677 —
2130
práva a nejde o úroky z hyperoch. Protože však, jak právě uvedeno, někteří věřitelé úroků nežádali a zvláštní návrh na přikázání nevyčerpaných úroků učiněn nebyl, připadají tyto vlastníku nemovitosti a byly mu proto přikázány. Rekursní soud vyhověl rekursu Státního pozemkového úřadu potud, že přikázal majiteli z oněch částek 4% úroky.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu majitele velkostatku.
Důvody:
Sám stěžovatel dovolává se zdejšího rozhodnutí ze dne 6. září 1927, R II 306/27, čís. sb. 7290, jež se rovněž týkalo otázky, jak vysoký úrok přísluší na vrub Státního pozemkového úřadu vlastníku, když věřitelé, kteří z přejímací ceny přišli na řadu, jej nežádají, avšak cituje z něho vývody, vztahující se k otázce, komu příslušejí úroky, zda, když věřitel z přikázané mu částky jich nežádá, může je místo něho žádati vlastník, kteráž otázka tam pod b) zodpověděna kladně, avšak to není ta pravá stať, která se tam vztahuje k otázce tohoto případu, v níž jde o výši těchto úroků, připadajících vlastníku, nýbrž je to stať až následující, která právě jedná o otázce, zda příslušejí 4 či 5% úroky a kde otázka ta sice osvětlena s obou stránek, avšak zůstavena nerozřešenou proto, že vlastník tam sám učinil v první stolici návrh na přikázání pouze 4%. V souzeném případě však, kde vlastník žádá 5%, musí se otázka ta řešiti, a rekursní soud rozřešil ji proti vlastníku, přiznav mu pouze 4% z důvodů, které v citovaném zdejším rozhodnutí R II 306/27 uvedeny byly pro ten náhled, a právě tomuto názoru sluší přisvědčiti, a odkazuje se na důvody, o něž je tam a v napadeném rozhodnutí rekursního soudu opřen. Rozhodující je úvaha, že, kdyby věřitelé, ač na přikázání přejímací ceny mezi sebe mají právo, přece pohledávky své nepřihlásily, připadla by celá cena na jich místě vlastníku, který by podle výslovného předpisu § 59 a 61 náhr. zák. měl nárok proti Státnímu pozemkovému úřadu pouze na 4% zúročení, ačkoli proti věřitelům zůstal by v závazku plného jim příslušejícího úroku, ať by byl jakkoli vysoký. Zásada, že, pokud přijde na řadu vlastník, třebas i místo věřitele, má místo jen 4% úrok, musí ovšem důsledně platiti i v případě, když věřitel jistinu sice požádal, ale nikoli i úrok, takže vzchází právo na úrok vlastníku.

Citace:

č. 7676. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 829-830.