— Čís. 7342 —
Čís. 7342.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Ustanovení § 31 (1) čís. 2 zákona nelze rozšiřovati na místnosti obchodní, určené k provozování živnosti, třebas k obchodní místnosti byla přičleněna obytná místnost, tvořící s ní jediný celek.
(Rozh. ze dne 21. září 1927, Rv I 1435/27.)
Okresní hospodářská záložna v H. vydražila v exekuční dražbě dům čp. 105 v Z., v němž měl žalovaný najatý krám s bytem. Procesní soud prvé stolice ponechal v platnosti výpověď danou vydražitelkou žalovanému z najatých místností. Odvolací soud výpověď zrušil. Důvody: Jelikož nebylo tvrzeno, že právo nájemní, o něž tu jde, jest zapsáno ve veřejných knihách, musí nájemce vydražitelce ustoupiti teprve po řádné výpovědi. Jde tudíž o právní otázku, zda výpověď může býti dána jen podle předpisů zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. — Čís. 7342 —
se svolením soudu z důvodů tamže uvedených, či zda tohoto zákona tu nelze použíti. Vypovídající strana tvrdí toto, odvolávajíc se na předpis § 31 (1) čís. 2 zákona. V tomto směru jest sice nesporno, že obec Z. má méně než 2 000 obyvatelů a že nájem vypovídaného se stal po 1. květnu 1924 manžely A-ovými, kteří byli tenkráte vlastníky domu tohoto. Ustanovení § 31 (1) čís. 2 zákona vztahuje se však jen na případ, když byly pronajaty části bytu vlastníkem domu. Úmyslem tohoto zákonného ustanovení jest, by vlastníci domů v menších venkovských obcích, nejsouce vázány zákonem o ochraně nájemníků, pokud jde o výpověď z bytu, postrádatelné místnosti svých bytů pronajímali učitelům a jiným osobám. Z toho jasně plyne, že toto ustanovení vztahuje se jen na byty jako takové. V tomto případě bylo však prvním soudcem na základě nesporného přednesu stran zjištěno, že předmět nájmu sestává ze dvou místností, z kupeckého krámu, přístupného z ulice přímo krámovými dveřmi, kterého užíval nájemník jako místnosti obchodní a z další místnosti za tímto krámem spojené dveřmi s krámem a mimo to přístupné i dveřmi z chodby a této druhé místnosti používáno jako kuchyně a bytu zároveň, dále že již manželé Jan a Hermína A-ovi před 1. srpnem 1925 používali oné místnosti jako kupeckého krámu a této místnosti jako pokoje. Jedná se zde tudíž o pronájem místnosti obchodní spojené ovšem s vedlejší místností obytnou, nikoliv však jen o pronájem části bytu vlastníka domu, jak vyžaduje ustanovení § 31 (1) čís. 2 cit. zák. Jak plyne ze skutkových okolností prvním soudem zjištěných, tvoří nyní kupecký krám jeden celek s místností obytnou, neboť jest nesporno, že byly dveře vedoucí do krámu z nynějšího bytu manželů A-ových zazděny a takto obytná světnice A-ových od pronajatého krámu oddělena a zároveň byly zřízeny nové dveře z krámu do obytné místností za krámem, kterážto místnost dříve s krámem spojena nebyla a teprve při tomto pronajetí byla s krámem spojena. Ustanovení § 31 (1) čís. 2 cit. zák. se proto na tento případ nehodí, jelikož má na mysli jen pronájem části bytu, nikoliv však také pronájem obchodních místností (kupeckého krámu), třebas s obytnou místností spojených. Tvrzení vypovídajících, že z důvodů § 31 (1) čís. 2 cit. zák. místnosti, o které tu jde, by nepodléhaly zákonu o ochraně nájemníků, není opodstatněným a může se proto vypovídající domáhati řádné výpovědi jen podle předpisů zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. а n., jelikož v tomto zákonu opačného ustanovení není.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňujíc pouze dovolací důvod podle čís. 4 § 503 c. ř. s., vytýká napadenému rozsudku, že v něm bylo nesprávně vyloženo ustanovení § 31 odst. (1) čís. 2 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. Než výtka není opodstatněna. Podle doslovu odstavce (1) čís. 2 § 31 tohoto zákona nevztahuje se zákon o ochraně nájemníků v obcích s méně než 2 000 obyvateli na části bytu vlastníka domu, které byly pronajaty po 1. květnu 1924, t. j. po účinnosti zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. а n., do něhož toto ustanovení bylo poprvé nově přijato. Účelem tohoto předpisu bylo, by se získaly ve venkovských malých obcích od vlastníků domů jednotlivé části jejich bytů ku pronájmu, t. j. místnosti již vlastníky domů za byt používané a jen takové přebytečné části bytu »jednotlivé pokoje« měly býti podle úmyslu zákonodárcova vyloučeny z působnosti zákona o ochraně nájemců (srov. důvodovou zprávu k vlád. návrhu zák. čís. 85/1924 str. 17). Z toho plyne, že ustanovení odst. (1) čís. 2 § 31 zákona má velmi úzce vymezený rozsah a že nelze je rozšiřovati na jiné místnosti, zejména na místnosti obchodní, určené ku provozování živnosti, ani doplňovati předpisem § 30 zákona, podle něhož ustanovení o bytech se vztahuje také na jiné místnosti, které jsou předmětem nájemní smlouvy, neboť, třebas to není v § 31 odst. (1) čís. 2 zák. výslovně řečeno, přece podle úmyslu zákonodárcova jest ustanovení toto vykládati omezeně, jak bylo dolíčeno. Je-li nesporno, že pokoj žalovaného byl zvláště přizpůsoben k obchodní místnosti zřízením nových dveří ve zdi do krámu, jest z toho usuzovati, že mělo ho býti využito ku příhodnějšímu provozování živnosti v pronajatém krámu, tak že krám byl hlavním předmětem nájemní smlouvy. Posuzuje-li se jednotný pronájem obou místností s tohoto hlediska, jest přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že ku krámu přidělená obytná místnost tvoří s ním jediný celek a že ani tato místnost, k tomuto účelu vůlí stran zřízená a určená, není vyloučena z působnosti předpisů zákona o ochraně nájemníků. Dovolává se tedy žalobkyně neprávem ustanovení odst. (1) čís. 2 § 33 zákona čís. 48/1925 a nemohlo její dovolání míti úspěch.