Čís. 7670.

Vzdání se ústního odvolacího líčení (§ 492 c. ř. s.) prohlášené v zákonných lhůtách, nemůže býti vzato zpět s právním účinkem. Nesouhlas strany s prohlášením procesního zmocněnce nemá tu významu. V řízení o žalobě podle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. platí předpisy §§ 40—55 c. ř. s. o nákladech rozepře.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1927, Со I 4/27).
Žalobu proti československému eráru o zaplacení 600 000 Kč z důvodu ručení podle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. procesní soud prvé stolice (vrchní zemský soud v Praze) zamítl a odsoudil žalobce k náhradě útrat.
Nejvyšší soud zamítl žalobcův návrh, by přes to, že se obě strany vzdaly ústního odvolacího líčení, bylo nařízeno, a nevyhověl odvolání v zasedání neveřejném. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Obě strany vzdaly se výslovně v přípravných odvolacích spisech ústního odvolacího líčení. Avšak téhož dne, kdy došlo k procesnímu soudu odvolací sdělení žalovaného, došlo tam také podání žalobcova právního zástupce s prohlášením, že béře zpět své vzdání se a žádá o nařízení ústního jednání. Mimo to podal žalobce sám již pět dní před tím a pak ještě jednou po předložení spisů přímo u nejvyššího soudu žádost, v níž uvádí, že nesouhlasí se vzdáním se svého právního zástupce, že je odvolává a žádá, by bylo ústní jednání nařízeno. Podle § 492 c. ř. s. v doslovu čl. 3. zákona ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n., zřekne-li se odvolatel v odvolání odvolacího líčení, poučí soud při doručení odvolacího spisu odvolatelova odpůrce, že se bude za to míti, že souhlasí, neprohlásí-li se v zákonné lhůtě ke sdělení určené opačně. V tomto případě mohou přípravné spisy odvolací obsahovati také právní vývody a výklady o skutcích a průvodech a odvolací soud rozhodne o odvolání v neveřejném sezení. Z těchto předpisů jest zřejmo, že vzdání se prohlášené v zákonných lhůtách nemůže býti s právním účinkem — Čís. 7671 —
2119
zpět vzato. Nesouhlas strany s prohlášením procesního zmocněnce nemá tu významu (§ 34 c. ř. s.). Odvolací soud mohl by ovšem přes to naříditi ústní odvolací líčení, uzná-li to za potřebné. To odvolací soud v tomto případě za potřebné uznal a proto rozhodl v zasedání neveřejném.
Odvolatel vytýká nalézacímu soudu, že byl neprávem odsouzen k náhradě útrat sporu, protože prý podle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. není žalovaný stát oprávněn žádati od žalobce útraty, i když byla žaloba zamítnuta. Ani v tomto směru není odvolatel v právu. Podle § 7 cit. zák. jsou jednání a všechna podání a rozhodnutí prosta poplatků a poštovného, ale jinak provede se o žalobě řízení podle ustanovení civilního řádu soudního se změnami v § 6 vyznačenými, totiž, že pro řízení před vrchním zemským soudem platí předpisy druhého oddílu (t. j. §§ 226 až 430) a pro odvolací řízení před nejvyšším soudem předpisy prvního oddílu čtvrtého dílu (t. j. §§ 461 až 501). Podle toho platí i pro toto řízení předpisy civilního řádu soudního o nákladech sporu, jak jest vidno na př. z § 414 druhý odstavec a z § 484 druhý a třetí odstavec c. ř. s., které se zmiňují o nákladech sporu jednak v první stolici, jednak ve druhé stolici. Zákon nechtěl pro toto řízení vyloučiti předpisy všeobecné části civilního řádu soudního, zejména ani předpisy o nákladech rozepře (§§ 40—50 c. ř. s.), protože by vedlo k nemožným důsledkům, kdyby na př. byly vyloučeny předpisy všeobecné části o zastoupení advokátem, o právu chudých, o podáních, o doručování a pod. Zákon chtěl toliko vyloučiti pochybnost o tom, podle kterých předpisů má prováděti řízení vrchní zemský soud a nejvyšší soud, tedy soudy, které v pravidelných případech rozhodují jen jako soudy druhé a třetí stolice, nikoli jako soudy první a druhé stolice.

Citace:

č. 7670. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 818-819.