, (). :
Authors: Henner, Kamil
= Sborník věd právních a státních, 13 (1913)
PDF

Několik poznámek ke sporu o privilegium cleri quoad forum criminate v říši římské.

1
Napsal professor J. U. Dr. Kamil Henner.
Podnes jest sporno, zda-li a jakou měrou křesťanští duchovní měli výsadu zvláštního soudu ve věcech obecně trestních za trvání říše římské; sporná jest nauka o dosahu privilegia cleri co do forum criminale čili quoad causas criminales. Projevujíť se i dnes názory nejrůznější, tlumočené romanisty, kanonisty i církevními dějepisci; jedni úplně uznávají řečené privilegium, druzí je zcela vylučují, jiní jdou jakousi střední cestou, ale není souhlasu v jednotlivostech. Dnes jest otázka tato ryze vědecká, má pouze historický význam. Beze sporu jest, že nutno různiti v soudnictví, nakolik běží o duchovní, „tria causarum genera“: causae pecuniariae sive civiles, causae ecclesiasticae а pak causae delictorum communium.
Netřeba zde mluviti о causae civiles, které nemají přímé spojitosti se soudnictvím trestním — nepřihlížíme-li ke causae privatam iniuriam continentes — ani nesouvisí se soudnictvím disciplinárním.
Pro causae ecclesiasticae užívá se dle jich povahy různých výrazů: causae ecclesiastici alicuius ordinis; causae in quibus de religione agitur, causae fidei, causae morům; delicta (crimina) ecclesiastica, delicta (crimina) ecclesiasticorum propria, та IxxXvmacmxá éyxXÝ рата, азартулата. Jimi vyrozumívají se všechny věci contra disciplinám ecclesiasticam et ordinem, tedy věci disciplinární v širším smyslu; případné tresty byly skoro vždy duchovní.
Delicta (crimina) communia jsou тсоХтха гухалата, přečiny obecně trestní čili jak praví 1. 1 Codicis Theodosiani, De Religione (16, 11): „causae, quae ad ordinarios cognitores vel ad usum publici iuris pertinent“.2
Dějiny nás neklamně poučují o tom, že církev křesťanská si vytvořila sama řízení disciplinární. Když církev tato byla římskými císaři přivtělena k římskému státnímu organismu, bylo současně uznáno i soudnictví disciplinární proti duchovním. Není sporu v literatuře o této skutečnosti.3
Rovněž se uznává beze sporu, že církevní zákonodární činitelové tehdejší doby mohli blíže upravovati soudnictví řečené, i že zákonodárství státní podporovalo církev na této cestě.
Spor jest však o to, zda-li některé státní zákony mluvíce o soudnictví trestním měly na mysli pouze disciplinární soudnictví proti duchovním nebo zda-li snad se vztahují na vykonávání církevního soudnictví oproti duchovním ve věcech obecně trestních.
V tomto směru sluší hlavně poukázati k zásadě, že dle tehdejšího státního práva římského jen stát mohl přenechati církvi soudnictví ve věcech obecně trestních. Nikdo nebude pochybovati o tom, že církev v dobách svého neuznání se strany římského státu nemohla vytvořiti, nemohla uplatniti samostatné soudnictví oproti duchovním ve věcech řečených a to tak, aby o nich rozhodovala sama s vyloučením soudů státních; případné obecné provinění duchovních mohlo také církví býti trestáno, ovšem jen s hlediska disciplinárního přestupku, čímž však soudnictví státní nebylo nikterakž vyloučeno. Nemáme římského zákona, který by uznával právo církve, aby vymezila státní soudnictví trestní, a to ani ne z dob po státním uznání církve.
Shledáváme-li v ustanoveních tehdejších církevních sborů výroky o výlučnosti církevního trestního soudnictví proti duchovním, musíme míti za to, že tu běželo pouze o disciplinární řízení, že tu však nešlo o soudnictví ve věcech obecně trestních. Máme řadu takových usnesení sborových, k nimž poukázali na př.
Feszler 4 Loening 5 a Hinschius;6 sbory vyhrožují trestem oněm duchovním, kteří by se uchylovali k soudu státnímu opomenouce soudu duchovního, ať běží o věci civilní ať o věci disciplinárně trestní. Jelikož jmenovaní spisovatelé nepodávají příslušných textů buď vůbec ne nebo ne souvisle, učiníme to zde my, neboť běží o důležitou věc, jež nemůže postrádati patřičného podkladu. Ustanovení řečená jsou hlavně tato:
1. Kanon 12. (ne 16.) sboru antiochejského z r. 341:7 „Si quis a proprio episcopo depositus presbyter vel diaconus vel episcopus a synodo ausus fuerit imperatoris auribus molestiam exhibere, cum oporteat ad maiorem synodum converti, et ius, quod se habere putat, ad plures episcopos referre, eorumque examinationem et iudicium suscipere: qui itaque his contemptis imperatori molestus fuerit, is nulla venia dignus, neque sui defendendi locum habeat, пес restitutionis futurae spem expectet.“
2. Kanon 6. (ne 9.) in fine sboru konstantinopolského z r. 382 (ne 381):8 „Si quis autem iis quae, ut prius declaratum est, decreta fuerunt, contemptis, ausus fuerit vel imperatoris aures molestia afficere, vel saecularium principům iudicia vel universalem synodum perturbare, neglectis dioecesis episcopis; eum nullo modo esse ad accusationem admittendum, ut qui canonibus iniuriam fecerit et ecclesiastic um ordinem everterit.“ (Před tím se mluví o žalobách na biskupy ve věcech církevních.)
3. Kanon 7. (ne 9.) (druhého) sboru karthaginského z r. 387 nebo spíše 390:9 „Felix episcopus Selemselitanus dixit: Illud autem vestrae suggero sanctitati, ut si qui pro facinoribus suis de ecclesia pelluntur, et ausi fuerint ad comitatum pergere, aut ad judicia publica prosilire, aut forsitan ecclesiae catholicae limina conturbare (attentare), si episcopus vel clericus cuiuslibet plebis eos sine consensu (sui episcopi) susceperit, de his quid censetis? Epigonius episcopus Bullensium regionum (Regiorum) dixit: Si quis episcopus communionem tenens catholicam huiusmodi homines vanis blandimentis incedentes temere susceperit, sciat cum his se rectissime (reiectis) esse depravatum vel damnatum (transiens sortem eorum). Genedius (Genethlius) episcopus dixit: Ergo recte suggerunt fratres et coepiscopi, ut qui merito facinorum suorum ab ecclesia pulsi sunt, si ab aliquo episcopo aut presbytero vel clerico fuerint in communionem suscepti, refugientes sui episcopi regulare iudicium, etiam ipse pari cum eisdem crimine teneatur obnoxius. Ab universis episcopis dictum est: Omnibus placet.“
Poslední ustanovení se opakuje v kan. 9. Codexu canonum ecclesiae Africanae z r. 419.10
4. Kanon 9. sboru konaného v Hippo r. 393, známý z „Breviaria canonum Hipponensium“ v 2. sérii pod pozdějším titulem „Incipit brevis statutorum“.11 Breviarium řečené bylo přijato na 3. sboru karthaginském z r. 397; odtud řečený kanón 9. se cituje také jako kanón 9. (třetího) sboru karthaginského 12 a jest podkladem kan. 15. Codexu canonum ecclesiae Africanae z г. 41913 a Gratianova c. 43 C. 11 qu. 1.14
Kanon 9. pak zní:
Item placuit, ut quisquis episcoporum, presbyterorum et diaconorum seu clericorum, cum in ecclesia ei crimen fuerit intentatum (intentum) vel civilis causa fuerit commota, si relicto ecclesiastico iudicio publicis judiciis purgare voluerit, etiam si pro ipso fuerit prolata sententia, locum suum amittat, et hoc in criminali iudicio; in civili vero perdat quod evicit, si locum suum obtinere voluerit. Cui enim ad eligendos iudices undique patet auctoritas, ipse se indignum fraterno consortio iudicat, qui de universa ecclesia male sentiendo de iudicio seculari poscit auxilium, cum privatorum christianorum causas apostolus ad ecclesiam deferri atque ibi determinari praecipiat.“
5. Kanon 104. Codicis canonum ecclesiae Africanae г. 419:15
„Placuit, ut quicumque ab imperatore cognitionem iudiciorum publicorum petierit, honoře proprio privetur; si autem episcopale iudicium ab imperatore postularit, nihil ei obsit.“ Kanon tento jest totožný s kan. 10. (jedenáctého) sboru karthaginského z r. 407 resp. s kanónem 19. concilii Milevitani (r. 402) v „Hispaně“.16 6.Kanon 31. (druhého) sboru konaného v Arles nejistého data, nejdříve r. 443:17
Si quis cleric orum religionis negotia vel spirituales causas ecclesiae ad saecularia patrocjnia, relicta synodo, transire praesumpserit, excommunicatione omnium ac detestatione dignus habeatur. Simili modo si causa inter clericos orta fuerit, ne invito episcopo ad saeculares iudices deferatur, sed episcoporum iudicio terminetur.
7. Kanon 1. sboru konaného v Angers (concilium Andegavense) z r. 453:18
„Primum ut contra episcopale iudicium clericis non liceat prosilire, neque, inconsultis sacerdotibus suis saecularia iudicia expetere . . .“
8. Kanon 9. concilii Venetici, sboru konaného ve Vannes v Bretonsku r. 465:19
„Clericis, msi ex permissu episcoporum suorum, saecularia iudicia adire non liceat. Sed si quis fortasse episcopi sui iudicium coeperit habere suspectum, aut ipsi de proprietate aliqua adversus ipsum episcopum fuerit nata contentio, aliorum episcoporum audientiam, non saecularium potestatum debebit ambire. Aliter a communione habeatur alienus.“
Srovnávajíce ustanovení sborová tuto uvedená, můžeme vytknouti toto: Nepřehlížíme ovšem, že řečená usnesení pocházejí z různých dob a z různých zemí, což však právě nasvědčuje tomu, že obsah jejich byl obecným přesvědčením církevním v 4. a 5. století. Pro náš účel jest bezpředmětný způsob duchovního trestu, stanoveného na opomíjení soudu duchovního a na obracení se na soud světský. Dle tehdejšího právního stavu mluví se pravidelně současně o opomíjení soudů církevních ve věcech civilních a disciplinárně trestních. Že při trestních věcech se myslilo jen na přečiny disciplinární, jest patrno hlavně z úchvaly sboru arlesského, uvedeného shora pod číslem 6., který celým svým zněním přiléhá k ostatním usnesením sborovým. Spojení věcí civilních s věcmi disciplinárními jest na snadě, ježto církevní soudy v obou směrech byly příslušný. Vyhledávání pomoci světské ve věcech civilních pociťováno církví jako opovrhování jí samou, neboť nařízeními císařskými zvláštní její samostatná jurisdikce umožněna byla. Utíkání se k soudům státním ve věcech disciplinárních, ať v instanci první, ať v instanci vyšší, těžce bylo neseno proto, že se přenášelo na soudy tyto, co jim povahou věcí nepříslušelo, že tím se podporoval postup, který v očích církve byl zlořádem; moderně bychom řekli, že státu se usnadňovalo vměšování se do vnitřních poměrů církevních, leda že povolení takového postupu výjimečně bylo dáno církevními činiteli samými. Odtud vysvětlitelna církevní přísnost proti duchovním podporujícím zasahování státní moci do věcí církevních, a to tím více, že při tehdejším poměru mezi státem a církví vliv státu byl velice značný. Utíkání se k státním soudům nebo k císaři jest ostatně pochopitelno, uvážíme-li, jak tehdejší doby vyplněny byly nejrůznějšími spory končícími často odsouzením duchovních, kteří pak mnohdy hledali proti němu útočiště u státu.20
Sborům shora uvedeným neběželo tedy o rozšíření církevní příslušnosti na přečiny obecně trestní, nýbrž šlo o uhájení samostatnosti církevní ve věcech civilních a disciplinárních.
Povšimnutí zasluhuje též okolnost, že nelze vyvozovati žádných přesných výsledků z užívání slova „crimen“ ve výrocích sborových. Ani římské právo trestní nemá pevného názvosloví: „Das römische Strafrecht hat von Haus aus kein allgemeines Wort weder für das Verbrechen, noch für die Strafe; für diese aber stellt in früher Zeit sich poena ein, für jenes in späterer crimen und delictum.“ 21 Podobně věc se má v ranním trestním právu církevním; od „peccatum“ různí se „delictum“ nebo „crimen“.22
Ostatně nesmí se zapomenouti, že v dobách, o které běží, nebyl ještě žádný propracovaný systém disciplinárních přečinů;23 odtud vysvětlitelný dnešní spor o to, běželo-li o přečin disciplinární neb o přečin obecně trestní a to tím více, anať při jednotě mezi státem a církví znenáhla se vyvinula zásada, že některé přečiny, povahou svou vlastně církevní, byly prohlášeny státem také za zločiny státní (l. 40, 63 Cod. Theod. 16, 5).24 V těchto případech dvojího potrestání jest soudnictví státní a církevní souběžné až do upravení Justiniánova.25
Zní-li summarium (rubrica) Gratianova c. 43 C. 11 qu. 1 vzhledem ke kanónu 9. třetího sboru karthaginského: „Clericus apud civilem iudicem iudicari non debeť', jest to jen svědectvím, jak Gratian přihlížel k řečenému ustanovení sborovému, což ovšem není rozhodující pro doby dřívější.26
Budiž také vytčeno, že sbor chalcedonský z r. 451 v kan. 9.27 vůbec nemluví o privilegovaném soudu ve věcech (církevně) trestních.
Ovšem svědčí c. 6 С. XXI qu. 5 (papež Řehoř I. r. 594 císařovně Konstantině, choti císaře Mauricia), uznané zásadě, že causae episcoporum (ovšem ne přečiny obecně trestní) mají býti rozhodnuty cestou církevních instancí, nikoli mocí státní28
Nyní chceme přihlédnouti k oněm státním ustanovením, která zavdala příčinu ke sporům co do výkladu v rozsahu shora naznačeném. Sem patří:
1. L. 12 Cod. Theodos. De Episcopis (16, 2): „Mansuetudinis nostrae lege prohibemus in iudiciis episcopos accusari, ne, dum adfutura ipsorum beneficio impunitas aestimatur, libera sit ad arguendos eos animis furialibus copia. Si quid est igitur querellarum, quod quispiam defert, apud alios potissimum episcopos convenit explorari, ut opportuna atque commoda cunctorum quaestionibus audientia commodetur“ (zákon Konstantia 29) a Konstance z r. 355).
Především nelze přisvědčiti názoru Loeningovu30 že zákon tento platil jen do doby císaře Juliana, který zrušil všechna privi- legia duchovních; tomu se příčí skutečnost, že zákon Konstantiův byl přijat do kodexu Theodosiova z г. 438.31 Tato skutečnost vylučuje také podobnou námitku Gothofredovu,32 že zákon by byl jen dočasně platil (epistola temporaria seu horum temporum ratione illigata) nebo námitku, že byl vydán subdole, lstivě, schytrale: ut hac ipsa via Athanasiani opprimerentur. Ať byl zákon vydán z příčiny jakékoliv, on přešel do zákonníka, a s tím musí se počítati. Do jisté míry správným se nám jeví býti třetí názor Gothofredův,33 že zákon vztahoval se pouze ad causas ecclesiasticas et religionis tantum negotium, pokud totiž synoda mohla odsouditi biskupa samostatně. K tomuto názoru částečně se kloní též Feszler,34 an poukazuje k zákonu císaře Valentiana I., který jest nám znám z dopisu Ambrosiová z r. 386 svědčícího císaři Valentinianu II.:35 „... in causa fidei vel ecclesiastici alicuius ordinis eum iudicare debere, qui nec munere impar sit nec iure dissimilis; haec enim verba rescripti sunt, hoc est, sacerdotes de sacerdotibus voluit iudicare. Quin etiam si alias (quoque) argueretur episcopus et morum esset examinanda causa, etiam haec voluit ad episcopale iudicium pertinere“. Názor,36 že by Konstantiův zákon byl vyňal biskupy vůbec z příslušnosti soudů světských ve věcech obecně trestních, vyvrací se usnesením synody r. 403 konané na statku u Chalcedonu ležícím a nazvaném „ad quercum“, „гш 8püv“, kde zřejmě bylo vysloveno, že sbor není oprávněn souditi o uražení veličenstva, z něhož byl obviněn Chrysostomus, biskup konstantinopolský, neboť v příčině této nastala příslušnost soudu státního: „Iubebit igitur pietas vestra (císař) eum vel invitum eiici et poenas laesae maiestatis dare, quandoquidem in haec inquirere nobis non licet.“ 37
Dle našeho názoru podal Hinschius správný výklad,38 jehož tresť zní: Biskupové směli býti žalováni pro kterýkoli zločin církevní nebo světský pouze před synodou, která oprávněna byla odsouditi biskupa pro církevní zločin, ale která musila postoupiti věc státním soudům za účelem případného odsouzení pro zločin obecně trestní. Dobře poukazuje Hinschius k tomu, že zákon Konstantiův svědčící biskupům byl vzorem pro úpravu příslušnosti soudů státních a církevních, jak ji pak provedl Justinian v příčině duchovních (Nov. 123, с. XXI. § 1.).
Ale směrodatné pro výklad řečený jest cap. VIII. Nov. 123, které sice se uvádí Hinschiem,39 ale po našem soudě se nedoceňuje. Zmíněné cap. VIII. zní: „Sed neque pro qualibet pecuniaria vel criminali causa episcopum ad iudicem civilem aut militarem invitum producere vel exhibere citra imperielem iussionem (8íxa (3aat.Xs.xyjí; xsXsúgsgx;) permittimus, sed iudicem, qui tale aliquid sive ex scripto sivé ex non scripto praesumpserit imperare, post cinguli privationem viginti librorum auri poenam persolvere iubemus ecclesiae cuius episcopus produci aut exhiberi iussus estexecutorem similiter post cinguli privationem et verberibus subdendum et in exilium deportandum“. Justinian zapověděl tedy všem civilním a vojenským soudům předvolati biskupa ve věcech majetkových a trestních bez císařského schválení; císař si výlučně vyhradil rozhodnutí o tom, zda-li biskup smí býti souzen před soudem světským. Kdyby zákon Konstantiův znamenal výsadu pro biskupy, že mají i v přečinech obecně trestních výlučný soud před synodou, pak by ustanovení Justinianovo se jevilo býti pro církev reformatio in peius, ono by bylo obmezením dřívějšího privilegia, což nikterakž se nesrovnává s duchem Justinianových předpisů, které naopak jsou ovládány snahou, zlepšiti postavení kléru oproti dřívějšímu stavu. 40 Z toho by tudíž plynulo, že zákon Konstantiův obsahoval menší výsadu po rozumu shora vytknutém; dle tohoto zákona mohli státní soudové předvolati a souditi biskupa, byla-li jim věc postoupena synodou církevní; dle Justiniana potřebovali soudové k tomu císařského schválení.
2. L. 23 Cod. Theodos. De Episcopis (16, 2): „Qui mos est causarum civilium, idem in negotiis ecclesiasticjs obtinendus est: ut, si qua sunt ex quibusdam dissensionibus levibusque delictis ad religionis observantiam pertinentia, locis suis et a suae dioeceseos synodis audiantur: exceptis, quae actio criminalis ab ordinariis extraordinariisque iudicibus aut illustribus potestatibus audienda constituit“ (zákon císařů Valense, Gratiana a Valentiniana z r. 376). Zákon tento má na mysli věci disciplinární; což patrno z vytknutí actionis criminalis, která se vznáší na státní soudce.
„Levia delicta“ nemohou znamenati lehčí přečiny jinak obecně trestné, poněvadž se předpokládá, že běží o negotium ad religionis observantiam pertinens, které zásadně nepříslušelo před soud státní, nýbrž před soud církevní, tedy že běží o věc nestíhanou trestem světským.41 Podobné stanovisko má cap. I. Nov. Justin. 83.
Zákon zmíněný neustanovuje ničehož nového v otázce věcné příslušnosti, nýbrž upravuje místní příslušnost; důraz sluší klásti na slova: „locis suis et a suae dioeceseos synodis audiantur," s čímž lze srovnati 1. 29 Cod. Just. De episcopali audientia I., 4: ,,apud episcopum civitatis, in qua clericus commoratur“.42
Že ničehož změněno nebylo na věcné příslušnosti, vyplývá i z konstituce císařů Valentiniana, Theodosia a Arcadia asi z r. 384 (3. konstituce Sirmondova: 43 „Non licere clericos in causis ecclesiasticis ad publicum pertrahere iudicium“, obvyklé summarium, odpovídající textu konstituce.44
Totéž stanovisko zaujímá zákon Arcadia a Honoria (1. 1 Cod. Theodos. De Religione 16, 11) z r. 399: „Quotiens de religione agitur, episcopos convenit agitare; ceteras vero causas, quae ad ordinarios cognitores vel ad usum publici iuris pertinent, legibus oportet audiri.“ 45 Tutéž věcnou příslušnost uznává 1. 29 § 4 (11) Cod. Just. De episcopali audientia (I, 4): „Accusationes autem, si res ad ecclesiasticum statum pertinet, necessario apud solos religiosissimos episcopos vel metropolitas vel apud sanctas synodos vel religiosissimos patriarchas fieri iubemus“ . . .
3. L. 41 Cod. Theodos., De Episcopis (16., 2). Ustanovení toto vzniklo ze zákona císařů Honoria a Theodosia z r. 412, jenž celým obsahem se nalézá v 15. konstituci Sirmondově.46 Dobře poukázal Mommsen 47 k tomuto zákonu takto: „die Ungeschickte Epitomierung in dem Gesetzbuch hat zu dem Mißverständnis geführt, daß durch diesen Erlaß die Strafsachen gegen Geistliche den staatlichen Gerichten entzogen worden seien.“
Aby bylo patrno, jak zněl původní text a jak zní místo v zákonníku, uvádíme zde základní znění, kdežto 1. 41 cit. jest vyznačena jiným písmem (slova vytčená v závorkách nebyla v původním textu, vyskytují se však v zákonníku): ,,Non cassum veterum prudentia constituit, quod adpetitam innocentiam solaretur et purgatis repperit ultionem, ne libera calumniantis intentio insontes adfligeret. Terret quidem reum proposita poena criminibus et facit accusatorem vindictae contemplatione cautiorem, ne quisquam solis aliquando inimicitiarum stamulis incitatus ingerat non probanda iudicibus. Quae fori aequitas, responsis veterum et legum nostrarum aeternitate solidata, cunctis est delata personis, debet clericis nunc prodesse, quos (clericos) nonnisi apud episcopos convenit accusari. Quibus nihil convenit habere commune, ne cultus venerabilis sacerdos et Christianae legi dicatus minister, quibus intuitu religionis maior quam ceteris talibus reverentia deferenda est, securo calumniantis arbitrio cuiuslibet cri minis nondum probata obiectione maculetur et talibus personis, quibus dignum est detulisse pro merito, peccatum iniuria fieri et sine ultione inlicite patiamur. Quapropter placitura omnibus legis aeternitate sancimus, ut, (igitur) si episcopus vel presbyter, diaconus et quicumque inferioris loci Christianae legis minister apud episcopos, si quidem alibi non oportet, a qualibet persona juerint accusati, sive ille sublimis vir honoris sive cuiuslibet (ullius) alterius dignitatis, qui hoc genus miserandae (laudabilis) intentionis arripiat (arripiet) ut homo peccatis aliquibus vel criminibus pollutus mentiendo pro- batis obsequio vel locum tenentibus sacerdotii vel divinis servientibus mysteriis delationem ingerat, noverit docenda probationibus, monstranda documentis se debere deferre (inferre). In quo si est culpa, minister religionis vitae suae pollutione removendus sacris non potest interesse secretis. At si huius est vesaniae, quae nullis fulta probationibus composita criminatione talium virorum adpetisse propositum videatur aut, si quis igitur (ergo) circa huiusmodi personas non probanda detulerit, auctoritate huius sanctionis intellegat se iacturae famae propriae subiacere, ut damno pudoris, existimationis dispendio discat sibi alienae verecundiae impune insidiari saltern de cetero non licere. Nam sicut episcopos presbyteros diaconos ceterosque, si his obiecta conprobari potuerint, maculatos ab ecclesia venerabili aequum est removeri, ut contempti post haec et miserae humilitatis inclinati despectu, iniuriarum non habeant actionem, ita similis videri debet iustitiae, quod adpetitae innoctntiae moder at am deferri iussimus ultionem. Ideoque huiusmodi dumtaxat causas episcopi sub testificatione multorum actis audire debebunt.“
Obsah této konstituce Sirmondovy býval shrnut tímto krátkým summariem: „Eos infamiae notam subire, qui obiecta clericis crimina probare non possunt.“ 48 Z celého znění textu původního i zákonního jest patrno, že neběželo o to, aby stanovena byla nějaká nová příslušnost soudů biskupských, nýbrž aby přítrž učiněna byla utrhačnému obviňování duchovenstva. Pročež právem vytýká Mommsen:49 „Aber zu Grunde liegt diesem (geistlichen) Verfahren doch der staatliche Accusationsprozeß, wie denn auch ein Erlaß des Kaisers Honorius vom Jahre 411 (recte 412), dessen Bestimmungen hinsichtlich der calumniösen Anklage auf den geistlichen Prozeß ausdehnt und Kaiser Justinian für denselben in diesem Sinn ein Regulativ aufstellt.“ Míníť tím Mommsen 1. 29 Codicis Justin. De episcopali audientia (1, 4), při čemž poukazuje ke caput XX. Novelly 123, s čímž sluší ještě srovnati 1. 22 Cod. Just. De Episcopis (I., 3). K témuž výsledku bylť ovšem došel již Gothofredus.50 Text zákona samého nepřipouští ovšem jiného výkladu. Pravda jest, že úvodní věta v 1. 41 Cod. Theod. cit.: „clericos non nisi apud episcopos accusari convenit“ by nevylučovala výklad, že duchovní mohou býti žalováni pouze před biskupem, ať běží o věc jakoukoli. Vždyť by mohlo se říci, že zkráceným textováním zákonodárce chtěl pozměniti v kodexu Theodosiově, co bylo řečenov původním znění. Že však tomu tak není, vyplývá z druhé věty textu kodexového: „Igitur si episcopus vel presbyter diaconus . . . apud episcopos, siquidem alibi non oportet, a qualibet persona fuerint accusati“ . . . Kdyby první věta kodexová (clericos non nisi . . .) měla znamenati, že duchovní mohou býti žalováni jen a jen před biskupem, pak slova „siquidem alibi non oportet“ vytčená v druhé větě neměla by vůbec žádného smyslu. Nutno tudíž spojití první větu s větou druhou tak, aby smysl nebyl porušen: a to stává se, máme-li za to, že 1. 41 nezavedla žádných změn v dosavadní příslušnosti soudů církevních; před tyto soudy náležejí věci disciplinární, před soudy světské věci kriminální čili obecně trestní а k tomu vztahují se slova: „siquidem alibi non oportet“, to jest: jestližeť někde jinde nepřísluší žalovánu býti.51
4. L. 47 Cod. Theodos. De Episcopis (16, 2). Lex tato vznikla z konstituce císařů Theodosia a Valentiniana z r. 425, jejíž celý text se nalézá v 6. konstituci Sirmondově,52 Podáváme zde znění původní, pokud sem ovšem patří, při čemž text zákonníka Theodosiova jest jiným tiskem vyznačen; (slova vytčená v závorkách nebyla v původním textu, vyskytují se však v zákonníku): „Privilegia ecclesiarum vel clericorum omnium, quae saeculo nostro tyrannus inviderat, prona devotione revocamus. Scilicet ut quid quid a divis principibus (constitutum est, vel quae) singuli quique antistites (pro causis ecclesiasticis) impetrarunt (sub poena sacrilegii), iugi solidata aeternitate serventur, nec cuiusquam audeat titillare praesumptio, in quo nos nobis magis praestitum confitemur. Clericos etiam, quos indiscretim ad saeculares indices debere dedudi infaustus praesumptor edixerat, episcopali audientiae reservamus, his manentibus, quae circa eos sanxit antiquitas. Fas enim non est, ut divini muneris ministri temporalium potestatum subdantur arbitrio.“
Porovnáme-li oba texty, nemůže býti sporu o rozumu jejich, tím méně, přihlédneme-li k 1. 46 Cod. Theod. 1. c. od týchž císařů Theodosia a Valentiniana z téhož r. 425: „Privilegia praeteritarum legum ecclesiae sive clericis delata serventur."
L. 47 neznačí vůbec nic nového, nezavádí žádné novoty v příslušnosti soudů církevních, nýbrž provádí restitutio zákonův in statum quo ante. Po smrti císaře Honoria (423) zrušil usurpator západní říše římské Joannes Tyrannus všechny výsady svědčící kléru církve křesťanské a nařídil, že světské soudy jsou příslušný indiscretim ve všechněch věcech týkajících se duchovních. Theodosius a Valentinian zrušili nařízení samozvancova a uvedli vše v dřívější stav: „his manentibus, quae circa eos (clericos) sanxit antiquitas". Ježto však věta tato do textu kodexového nebyla přijata, nahrazena byla slovy jasnějšími . . . „vel quae singuli quique antistites pro causis ecclesiasticis impetrarant, sub poena sacrilegii iugi solidata aeternitate serventur". Slova „pro causis ecclesiasticis“ scházejí v původním textu a byla dodána do textu kodexového patrně proto, by nemohla vzniknouti žádná pochybnost. Restituované soudnictví církevní se týká tedy opětně jen věcí církevních.53
K výkladům dosud podaným dodáváme ještě toto:
Zmínky zasluhuje konstituce císařů Theodosia II. a Valentiniana III. „Audemus quidem sermonem" z r. 430, jejíž obvyklé summarium zní: „De accusatione episcopi, presbyteři vel diaconi, et quod obnoxios cum illis ambulantes retinere non liceat." 54 Loening55 a Hinschius56 pochybují, že by konstituce vydána byla tak, jak nyní zní. Ale jisto jest, že konstituce tato nebyla přijata do kodexu Theodosiova, Čímž pozbyla pak platnosti. Ale dejme tomu, že řečená konstituce v textu dosud známém byla v platnosti od r. 430 do konce r. 438, pak jest důkazem, že trestní žaloby proti duchovním u soudů světských byly možný, třeba byly stiženy složením velikých kaucí v případě žalobcova neúspěchu u soudu.
Dalším dokladem pro mínění shora zastávané jest pak Novella57 císaře Valentiniana III. z r. 452 „De episcopali iudicio et de diversis negotiis“. Rozhodná slova jsou tato: . . . „quoniam constat episcopos (et presbyteros) forum legibus non habere nес de aliis causis secundum Arcadii et Honorii divalia constituta, quae Theodosianum corpus ostendit (= 1. 1. Cod. Theodosiani (16, 11) praeter religionem posse cognoscere.“
Že by episcopalis audientia, duchovní soudy rozhodčí, byly se vztahovaly i na „causae criminales“ (táž novella l. c.), popírají jak Loening,58 vykládaje causa criminalis jako delictum privatum, tak i Mommsen,59 maje za to, že běží o případy, kdy žalobce se zříká státního potrestání a se spokojuje trestem biskupským.
Ale § 1. téže novelly Valentiniana III. dotvrzuje stanovisko shora hájené tím, že biskupům uděluje výsadu dáti se zastoupiti prokurátory, jsou-li obžalovaní před státními soudy, a to při actio pervasionis (násilného uchopení se držení) et atrocium iniuriarum, což jinak v procesu kriminálním nebylo možné: „Nam notum est, procurationem in criminalibus negotiis non posse concedi“ (v téže novelle § 1. 60 Výsada tato by ničehož neznamenala, kdyby biskupové bývali vyňati z moci státních soudů ve všech trestních věcech.
Pozdější Justinianova upravení vzájemného poměru mezi státními a církevními soudy v příčině trestního soudnictví oproti duchovním nejsou celkem v literatuře sporná (Nov. 83, praef. § 2 z roku 539; Nov. 123, cap. XXI. § 1 z roku 546; cap. IV. Novelly 137 z r. 564).61 Zde zasluhují proto zvláštní zmínky, že jsou svědectvím, že i Justinian setrval při zásadě, že přečiny obecně trestní patří před soudy státní, přečiny církevní před soudy duchovní. Kdyby názory námi nepřijaté byly pravdivy, že totiž duchovní ve věcech obecně trestních byli vyloučeni z moci soudů státních, pak by Justinianova úprava znamenala se stanoviska církevního krok nazpět oproti úpravě dřívější, pro kterýžto zpětný vývoj není však žádných dokladů.
Známo jest konečně, že právo duchovních, intercedovati v procesech trestních, nesmí se stotožňovati s příslušností církevních soudů.62
Stopování vývoje soudnictví církevního v říši římské končí pravidelně Justinianovým zákonodárstvím. Odtud také v naší otázce spisovatelé nejdou dále. Ani naším úmyslem není věnovati pozornost dalšímu vývoji, ježto nám pouze běželo o probrání některých otázek sporných v literatuře. Chceme poukázati jenom ještě k jedné věci, která doznává pravidelně malé pozornosti, ale která dovede doplniti, co jsme byli řekli shora. Máme na mysli zákon císaře Heraklia z r. 629, který byl znova 63 otištěn u Zachariae von Lingenthal, l. c. str. 44—48. Vydavatel upozorňuje na str. 44. pozn. 1, že se zmiňují o tomto zákonu Balsamon v kоmentáři (z let 1169—1177) k t. zv. Nomokanonu Fotiovu (tit. IX. c. 1) 64 a Blastares (Vlastar) v Syntagma z r. 1335 (lit. A cap. VII. (IX.),65 což pak převzal Bonefidius 66 z Balsamona. Z novějších spisovatelův obrací pozornost k řečenému zákonu Milaš.67 Císař Heraklius opravňuje konstantinopolského patriarchu a jeho delegáty, tudíž biskupy, aby sami vyšetřovali zločiny osob duchovních a by po případě kanonicky je odsoudily, jest-li provinění jejich jasně dokázáno; má-li však duchovní soudce za to, že zločin má býti ostřeji potrestán, nechť církevně sesadí provinilce a vydá ho světskému soudu ku potrestání stanovenému zákony světskými (u Zachariae von Lingenthal, str. 47, 48 pod é).
Epanagoge císařů Basilia, Lva a Alexandra z let 879—886 t. j. nové vydání sbírky: „'O rcpóxsipos vópc“ (císaře Basilia a jeho synů Konstantina a Lva z let 870—879 68 uznává pak (tit. XL, с. 11 a 14) biskupský soud za příslušný pro všechny delikty duchovních, při čemž jen velezrada (xaů omcócjson) se vyjímá.69
Z tohoto malého dodatku jest patrno, že ani pozdější zákonodárství na Východě neuznalo úplné exemce duchovních z právomoci státních soudů trestních.
Jsme si dobře vědomi, že jsme neodstranili svými poznámkami starý spor o dosah privilegia fori criminalis v říši římské. Ale spory literární se odklidí časem opětným jich prozkoumáním.
  1. Pomůcky. Joannes Daniel Ritter, Codex Theodosianus cum perpetuis commentariis Jacobi Gothofredi, Lipsiae VI/1,1743; Vl/2 (1745) má konstituce Sirmondovy na konci v Appendixu codicis Theodosiani. O Sirmondových konstitucích sluší srovn. Krüger, Geschichte der Quellen und Literatur des Römischen Rechts, 2. vyd. 1912, str. 333 nsl. — Mansi, Sacr. conciliorum nova et amplissima collectio. Florentiae 1759 nsl. — Bruns, Canones apostolorum et conciliorum saeculorum IV., V., VI., VII.; v Berlíně, 2 svazky 1839. Haenel, Codices Gregorianus, Hermogenianus, Theodosianus v Bonnu 1842. Haenel, Novellae Constitutiones imperatorum Theodosii II., Valentiniani III. etc. — XVIII Constitutiones, quas Jacobus Sirmondus divulgavit. Bonn 1844. — Haenel, Lex Romana Visigothorum. Lipsiae, 1849. — Haenel, Corpus legum ab imperatoribus Romanis ante Justinianum latarum, quae extra constitutionum codices supersunt. Lipsiae, 1857. — Geib, Geschichte des römischen Kriminalprozesses bis zum Tode Justinians. Leipzig 1842; str. 498 nsl. — Molitor, Über kanonisches Gerichtsverfahren gegen Kleriker. Mainz, 1856, str. 26 nsl. — Zachariae a Lingenthal, Jus graecoromanum. Pars III. Novellae Constitutiones imperatorum post Justinianum. Lipsiae 1857. — Von Bethmann-Hollweg, Der römische Civilprozeß. 3. Band. (Bonn, 1866), str. 112 nsl. — Feszler, Der kanonische Prozeß . . in der vorjustinianischen Periode. Wien, 1860. — Maassen, Geschichte der Quellen und der Literatur des kanonischen Rechts I. Gratz, 1870. — Hefele, Konziliengeschichte, 2. vydání, Freiburg i. Br., 1873 nsl. — Loening, Geschichte des deutschen Kirchenrechts I., Strassburg, 1878. — Nissl, Der Gerichtsstand des Klerus im fränkischen Reich, Innsbruck, 1886, str. 104 nsl. — Hinschius, System des kath. Kirchenrechts, IV., Berlin, 1888. — Mommsen, Römisches Strafrecht. Leipzig, 1899. — Pfannmüller, Die kirchliche Gesetzgebung Justinians. Berlin 1902. — Milaš-Pessič, Das Kirchenrecht der morgenländischen Kirche, Mostar, 1905, 2. vydání německé. — Mommsen-Meyer, Theodosiani libri XVI cum constitutionibus Sirmondianis et leges novellae ad Theodosianum pertinentes. Berolini I/i, 2; II. 1905. — Ott v Österr. Staatswörterbuch, 2. vyd., 3. svazek, Vídeň, 1907, str. 40, 41. (Článek „Kirchliche Gerichtsbarkeit“ vyšel též jako separát 1906.) — Heyrovský, Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha, 1910, str. 75 nsl. — Kipp v Paulyově Real-Encyklopädie der klassischeu Altertumswissenschaft. Neue Bearbeitung. Herausgegeben von Wissowa und Kroll. 13. Halbband. Stuttgart 1910; článek „Forum“, str. 62. — Max Conrat (Cohn), Westgotischer und katholische Auszüge des sechzehnten Buches des Theodosianus v Zeitschrift der Savigny-Stiftung, Kanonistische Abteilung I. (1911), str. 67 nsl. nesouvisí sice přímo s našimi poznámkami, vysvětluje však, jak některá místa z kodexu Theodosiova, uvedená v našem pojednání, přešla do výtahů z kodexu řečeného. — Alivisatos, Die kirchliche Gesetzgebung des Kaisers Justinian I., Berlin, 1913 (v Bonwetschových a Seebergových Neue Studien zur Geschichte der Theologie und der Kirche, 17. Stück).
  2. Gothofredus-Ritter l. с., VI, 1, str. 58, 59. Feszler l. c., str. 57 nsl., 58 pozn. 3. Loening l. c. 284 nsl.
  3. V ten rozum sluší také vykládati Gratianův c. 41 С. XI qu. 1 (Řehoř I. císaři Mauriciovi r. 595), kde ve výroku Konstantinově: ,,Ite, et inter vos causas vestras disponite“, causae vestrae (accusationes contra episcopos) mohou znamenati pouze věci disciplinární. Sporná výsada svědčící biskupům byla vydána teprve r. 355 za Konstantia; poukaz na výsady kněží pohanských tomu výkladu stejně nasvědčuje, neboť jen přečiny stavovské byly vyňaty z pravidelné jurisdikce soudní; cf. Geib, l. c., str. 496 nsl.
  4. L. c. passim.
  5. L. c. str. 300.
  6. L. c. str. 789, pozn. 9.
  7. Mansi, l. с. II, str. 1314; Bruns, l. с. I, str. 83, 84; Hefele, l. с. I., str. 517.
  8. Mansi, l. с. III, str. 563; Hefele, l. с. II, str. 12 nsl., 25 nsl.
  9. Mansi, l. с. III, str. 694; Bruns, l. с. I, str. 119, 120. Maassen, l. c. str. 152 nsl.; Hefele II, str. 49.
  10. Mansi, l. с. III, 714; Bruns, l. с. I, str. 161.
  11. Bruns, l. с. I, str. 137.
  12. Mansi, l. с. III, str. 882; Bruns, l. с. I, str. 124; Maassen, l. c. str. 153, 154 nsl.
  13. Mansi, l. с. III, str. 718; Bruns, l. с. I, str. 162.
  14. Hefele, l. с. II, str. 54 nsl., 66 nsl.
  15. Mansi, l. с. III, str. 807; Bruns, l. с. I, str. 186.
  16. Maassen, l. c„ str. 164 nsl.; Hefele, l. с. II, str. 101.
  17. Mansi, l. с. VII, str. 882; Bruns, l. с. II, str. 134; Maassen, l. c. str. 194 nsl. Hefele, l. с. II, str. 298 nsl.
  18. Mansi, l. с. VII, str. 900; Bruns, l. с. II, str. 137; Maassen, l. c. str. 200; Hefele, l. с. II, 582.
  19. Mansi, l. с. VII, str. 954: Bruns, l. с. II, str. 144; Maassen, l. c. str. 201; Hefele, l. с. II, str. 594.
  20. Loening, l. c. str. 403 nsl.; Hinschius, l. c., str. 764 nsl., 788 nsl.
  21. Mommsen, Strafrecht str. 9 nsl., 15.
  22. Hinschius, l. c. str. 744, též 831.
  23. Hinschius, l. c. str. 754.
  24. Hinschius, l. c. str. 790 nsl.
  25. Mommsen, Strafrecht, str. 295.
  26. Friedberg, Corpus iuris canonici I, str. 639, 640, pozn. 486 má udáno, odkud Gratian čerpal tento kanón.
  27. Bruns, l. с. I, str. 28 = c. 46 С. XI qu. 1 u Gratiana.
  28. Ott, l. c. str. 41.
  29. Ne Konstantina, jak omylem udáno u Hinschia, l. c. str. 794. — Srovn. sluší též Haenel, Lex Romana Visigothorum, str. 246, 247 sub 2.
  30. L. c. str. 307.
  31. Hinschius, l. c. str. 794, pozn. 6.
  32. Gothofredus-Ritter l. с. VI, 1, str. 42.
  33. Tamže, str. 42, 43.
  34. L. c. str. 90, 91.
  35. Loening, l. c. str. 285, pozn. 2; Mommsen, Strafrecht str. 293, pozn. 2.
  36. Feszler, l. c. str. 91; Ott, l. c. str. 41; Kipp, l. c. str. 62.
  37. Mansi, l. с. III, str. 1151; Feszler, l. c. str. 60, 61; Hefele, l. с. II, str. 89, 95 nsl.; Loening, l. c. str. 307, 308; Nissl, l. c. str. 105 nsl.; Hinschius, l. c. str. 794, pozn. 7; Mommsen, Strafrecht, str. 294, pozn. 2.
  38. L. c. str. 794, 795.
  39. L. c. str. 796 a tamže poznámka 7.
  40. Alivisatos, l. c. 5 nsl., 50 nsl., 113 nsl.
  41. Gothofredus-Ritter, l. с. VI, 1, str. 334; Haenel, Lex Romana Visig., str. 246, 247 sub 3; Loening, l. c., str. 305, pozn. 3; Hinschius, l. c., str. 789, pozn. 6.
  42. Feszler, l. c. str. 91 nsl.
  43. Gothofredus-Ritter, l. с. VI, 2, Appendix codicis Theodosiani, str. VI; Haenel, Novellae Constitutiones, str. 451 nsl.; Mommsen-Meyer, l. с. I, 2, str. 909, 910.
  44. Feszler, l. c. str. 93 nsl.; Mommsen, Strafrecht, str. 294, pozn. 2., 295, pozn. 1.
  45. Haenel, Lex Rom. Visig. str. 252, 253 sub 1.; Feszler, l. c. str. 94, 95; Mommsen, Strafrecht, str. 294, pozn. 2.
  46. Mommsen-Meyer, l. с. I, 2 str. 919, 920.
  47. Mommsen, Strafrecht, str. 292, pozn. 4.
  48. Gothofredus-Ritter, VI, 2, Appendix Codicis Theodosiani, str. XII; Haenel, Novellae Constitutiones, str. 471.
  49. Mommsen, Strafrecht str. 292.
  50. Gothofredus-Ritter, VI, 1, str. 90, 91; Loening, l. c. str. 406 nsl.
  51. Nemožný jest však Feszlerův překlad (l. c. str. 95) této vsunuté věty: . . . „beim Bischof, vor den allein eine solche Sache gehört“. Feszler cituje správně zákon, ale překládá dle jiného čtení, které nepřešlo do zákonniku. Toto různé čtení v původní konstituci uvedeno jest u Mommsena-Meyera, l. с. I, 2, str. 920 v poznámkách k 15. konstituci Sirmondově.
  52. Gothofredus-Ritter, VI, 2, Appendix codicis Theodosiani str. VII; Haenel, Novellae Constitutiones, str. 456—458; Mommsen-Meyer, l. с. I, 2, str. 911 nsl.
  53. K témuž výsledku, ovšem jinou dedukcí docházejí Gothofredus (-Ritter l. с. VI, 1, str. 104, 105), Feszler, l. c. str. 96, 97 (ovšem odchylně co do dřívějšího rozsahu soudnictví, což souvisí s názorem Feszlerovým shora vytknutým); Mommsen, Strafrecht str. 294, pozn. 1.
  54. Gothofredus-Ritter VI, 2, Appendix codicis Theodosiani, str. XIII a XIV uvádí konstituci tuto jako dvacátou konstituci Sirmondovu; Haenel, Corpus legum l. c. má konstituci tuto na str. 241. Mommsen-Meyer ji neuvádí; cf. l. с. I, 1 str. CCCLXXIX nsl.; k tomu Maassen, l. c. str. 321, 525, 570, 613, 801, 802.
  55. Loening, l. c. str. 309, 310, zejména v poznámce 4.
  56. Hinschius, l. c. str. 796 v poznámce 2. (ze stránky 795).
  57. Haenel, Novellae Constitutiones, str. 244 nsl. Novellae Yalentiniani III. tit. XXXIV; Mommsen-Meyer II, str. 142, Nov. XXXV.; Feszler, l. c. str. 98, pozn. 1; Mommsen, Strafrecht, str. 294, pozn. 2.
  58. Loening, l. c. str. 307, pozn. 1.
  59. Mommsen, Strafrecht str. 295, pozn. 2.
  60. Loening, l. c. str. 309.
  61. Pfannmüller, l. c. str. 80 nsl.
  62. Loening, l. c. str. 310 nsl.; Mommsen, Strafrecht str. 296.
  63. Zákon tento otištěn jest řecký s latinským překladem u Leunclavia, Jus graeco-romanum tam canonicum quam civile (Francofurti 1596) I, str. 73—77 a u Voelli a Justelli, Bibliotheca iuris canonici veteris (Lutetiae Parisiorum 1661) II, str. 1361—1365.
  64. K tomu srovn.: Rhallis a Potlis, SúvTay^a хш -ůsíoiv xou ispwv xavóvoav, I. svazek (v Athénách r. 1852), obsahující řečený Nomokanón se scholiemi Balsamonovými, str. 165, 171.
  65. K tomu srovn. Matthaei Monachi sivé Blastaris Syntagma alphabeticum u Migne, Patrologiae series graeca posterior, tom. 144, r. 1865, str. 1234.
  66. K tomu srovn. Tou ixvoctoMxoü vop,í[xou ßißTda у. Juris orientalis libri III ab Enimundo Bonejidio, 1573. Kniha prvá, str. 2 řeckého textu pod y; str. 2. latinského textu.
  67. L. c. str. 466.
  68. Milaš-Pěssič, l. c. str. 128.
  69. Milaš-Pessič, l. c. str. 466. K tomu srovn. Zachariae a Lingenthal, Collectio librorum iuris graeco-romani ineditorum. Ecloga Leonis et Constantini; Epanagoge Basilii, Leonis et Alexandri. Lipsiae 1852, str. 89 a 90.
Citace:
HENNER, Kamil. Několik poznámek ke sporu o privilegium cleri quoad forum criminale v říši římské.. Sborník věd právních a státních, 13 (1913). s. 331-348.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).