Nemocenská pokladna je povinna k náhradě léčebného městské infekční nemocnici (pokud se týče obci) za dobu ošetřování pátým týdnem počínající.
(Nálezy nejv. správ. soudu z 8./3. 1921, č. 2877 a č. 2878.)
Naříkanými rozhodnutími byla stěžující si pokladna v pořadí instančním uznána povinnou k náhradě léčebného za A. S. a A. M., u této pokladny pojištěné, a to za ošetřování v městské infekční nemocnici i za dobu, pátým týdnem počínající.
Nejvyšší správní soud nemohl dáti za pravdu stížnosti pokladny, pokud dovozuje, že k náhradě léčebného za ošetřování člena v nemocnici infekční vůbec není povinna proto, že jí přijetí člena do této nemocnice nebylo oznámeno. Povinnost pokladny v § 6. pod č. 1. n. z. všeobecně stanovená není nijakými předpisy zákona omezena, i sluší míti za to, že
44 zahrnuje vše, čeho dle povahy nemoci, pokud se týče dle zásad vědy lékařské, po případě podle zvláštních předpisů v konkrétním případě k řádnému lékařskému ošetření nemocného třeba. Jen v těchto mezích lze přiznati pokladnám právo, určovati způsob lékařského ošetření svých členů. V daném případě šlo o nemoc infekční. O tom, jakým způsobem mají býti léčeni nemocní toho druhu, vydán byl v oboru správy zdravotní zvláštní předpis, podle něhož člen musil býti odevzdán do ošetřování infekční nemocnice městské. Zákonný podklad pro předpisy takové spatřovati jest v ustanovení zákona ze 14. dubna 1913, c. 67 ř. z. (§ 7.). Volba způsobu ošetřování byla tudíž v daném případě vyloučena a pokladna jest proto k náhradě léčebného nemocnici infekční zásadně povinna.
Zákon nemocenský z roku 1888 vymezil povinnost pokladen k poskytování bezplatné lékařské pomoci časově na 20 neděl (§ 6., odst. 3.); z toho zásadního předpisu stanovil výjimku v odst. 3. § 8. v tom směru, že v případě, byl-li pojištěnec ošetřován v nemocnici veřejné, pokladna povinna jest zpravidla nahraditi nemocnici léčebné za dobu nejdéle 4 neděl. Nepochybno jest, že jest to ustanovení výjimečné proti všeobecné zásadě, vytčené v § 6. Nelze ho proto užíti na jiné nemocnice, než právě veřejné, a nesprošťuje proto ani stěžovatelku povinnosti k náhradě léčebného městské infekční nemocnici (pokud se týče městu Praze) za dobu ošetřování, pátým týdnem počínající. Stěžovatelka také projevila, že o léčení člena v nemocnici věděla, ne-li dříve, tedy zajisté v době, kdy mu vyplatila nemocenské za dobu, pátým týdnem počínající. Nemůže však ani činiti nárok, aby povinnosti k náhradě léčebného za uvedenou dobu byla sproštěna do sumy nemocenského, členu za tu dobu vyplaceného, neboť, věděla-li, poskytujíc nemocenské, že člen byl ošetřován v nemocnici, bylo v prvé řadě její věcí, aby se přesvědčila, pokud by jí to snad nebylo známo, byla-li to nemocnice veřejná či nikoli.
45