Č. 5322.Státní občanství: I. * Opční prohlášení, podané na základě čl. III. č. 2 rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920, uveřejněného vl. vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. z roku 1925nelze pokládati za opožděné, bylo-li podáno před uplynutím jednoroční lhůty ode dne 11. února 1925 čítané. — II. O právní povaze uvedeného rozhodnutí konference velvyslanců.(Nález ze dne 27. ledna 1926 č. 1298).Prejudikatura: Boh. 786, 1883, 1915, 4232, 4765, 5153 adm. a j.Věc: Ing. Willibald R. ve V. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím odmítnuto bylo opční prohlášení stěžovatelovo, zrušuje se pro. nezákonnost. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.Důvody: St-l podal dne 15. července 1923 u osp-é v M. žádost, aby bylo uznáno, že mu přísluší čsl. státní občanství. Zsp výnosem z 10. října 1923 žádosti nevyhověla z těchto důvodů:»Žadatel příslušel dle svého vlastního udání po svém otci od roku 1883 až do převratu do obce Bílska na Těšínsku. Vzhledem k tomu nelze uznati jeho uplatněné domovské právo ve V., udělené mu ob. zastupitelstvem tamtéž ze dne 14. listopadu 1919, za platné, neboť podle rozhodnutí konference pařížské z 27. září 1919 bylo území Těšínská na dobu plebiscitu podřízeno správě mezispojenecké komise a vyňato ze svrchovanosti čsl. státu, nemohlo tedy od dotčeného dne býti pokládáno za tuzemsko, z čehož plyne, že domovské právo mohlo býti dne 14. listopadu 1919 jmenovanému pouze přislíbeno a nikoliv uděleno. Usnesení ob. zastupitelstva ve V. ze 14. listopadu 1919 jest proto bezúčinným a domovský list, vydaný dne 22. dubna 1920, neplatným. Žadatel přísluší dle shora uvedeného dále do B. a nemůže tedy býti pokládán za čsl. státního občana.«Z tohoto rozhodnutí podal st-1 odvolání. Před tím dne 16. září 1923 učinil u zsp-é v Opavě podání, v němž prohlásil, že pro případ, že by jeho žádost o uznání čsl. státního občanství byla zamítnuta, optuje pro toto státní občanství na základě průkazu o svém narození a své domovské příslušnosti ve smyslu rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 i úmluv v té příčině mezi čsl. a polským státem uzavřených a podotkl, že lhůta k výkonu opce nebyla do té doby vyhlášena a že před odepřením státního občanství neměl příčiny k vykonávání opce.Ministerstvo vnitra nař. výnosem odvolání nevyhovělo a potvrdilo v odpor vzaté rozhodnutí z důvodů v něm uvedených a dodalo: »Pokud pak rekurent ve svém odvolání dovolává se ustanovení §u 1 odst. 3 ústav. zákona č. 236/1920, podotýká se, že v daném případě nejsou dány předpoklady pro použití tohoto zákonného ustanovení, ježto otec rekurentův dle vlastního prohlášení rekurenta již v roce 1908 zemřel, tudíž v den účinnosti výše uvedeného ústavního zákona, t. j. dne 16. července 1920 nebyl čsl. státním občanem, jak § 1, č. 3 zmíněného úst. zák. předpokládá. Současně min. vnitra odmítlo jako opožděné opční prohlášení jmenovaného z 15. září 1923, došlé k zsp-é v Opavě dne 16. září 1923, jímž jmenovaný dle čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši optuje pro čsl. státní občanství, ježto zmíněné opční prohlášení bylo učiněno teprve po uplynutí lhůty k výkonu opčního práva dle cit. rozhodnutí konference velvyslanců stanovené a v důsledku dohody mezi vládou čsl. a polskou dnem 28. dubna 1922 prošlé.«Nss rozhoduje o stížnosti, vycházel z těchto úvah:I. Žal. úřad odmítl opční prohlášení st-lovo z 15. září 1923 jako opožděné, vycházeje z názoru, že lhůta k výkonu opčního práva v rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 stanovená v důsledku dohody mezi vládou čsl. a polskou dnem 28. dubna 1922 uplynula.Názor ten nelze uznati správným.Rozhodnutí konference velvyslanců o Těšínsku, Oravě a Spiši dané v Paříži dne 28. července 1920, bylo, jak v úvodu jeho se výslovně uvádí, vydáno na základě aktu z 10. července 1920 ve Spa, jímž vláda polská a čsl. prohlásily, že svolují, aby hranice jmenovaných území byly určeny čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými. Rozhodnutí to jest tudíž výrokem rozhodčím, který jest sice závazným pro obě strany, jež se mu předem již podrobily, není však a nemůže býti jako akt práva mezinárodního samo o sobě pramenem pro úpravu poměrů právních mezi státem a jeho občany neb obyvateli, které mohou býti upraveny jedině vnitrostátními předpisy právními.Dohoda, která byla na základě uvedeného rozhodčího výroku uzavřena mezi Čsl. a Polským státem, jest ujednáním mezistátním, které, jak nss již opětovně, zejména v nálezu Boh. č. 787 a 1883 adm. vyslovil, nezakládá žádných práv ani závazků v poměrů mezi dotyčným státem a jeho příslušníky, resp. obyvateli, leč by ustanovení úmluvy takové byla vtělena do vnitrostátního řádu právního. Rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920, jehož ustanovení vláda čsl. a polská svými zástupci přijala, bylo uveřejněno ve sbírce zákonů a nařízení dne 11. února 1925 vl. vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. I kdyby hledělo se na věc tak, že tím byla vyhlášena i mezistátní úmluva mezi státem čsl. a státem polským, přijímající ustanovení rozhodnutí konference velvyslanců, a že dohoda ta jest ujednáním o podrobnostech k provedení úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. ve smyslu § 19 tohoto zákona, mohly právní předpisy obsažené v rozhodnutí konference velvyslanců, pokud se týče v uvedené vládní vyhlášce nabýti účinnosti teprve dnem vyhlášení jich ve sbírce zák. a nař., tedy teprve dnem 11. února 1925. Pak mohly ovšem lhůty k opci stanovené v odst. III. č. 2 a 3 rozhodnutí konference velvyslanců počíti plynouti také teprve od uvedeného dne vyhlášení, nikoliv, jak žal. úřad za to má, již ode dne 28. července 1920 (srovnej nález Boh. č. 4232 adm.).Dle těchto úvah nemá výrok žal. úřadu, že opční prohlášení bylo podáno po uplynutí lhůty k tomu stanovené, opory v zákoně a bylo jej proto pro nezákonnost dle § 7 zák. o ss zrušiti.II. Výtky, jež činí stížnost nař. rozhodnutí, pokud jím bylo st-li odepřeno uznání jeho čsl. státního občanství, neshledal soud důvodnými. Stížnost má za to, že st-l nabyl stát. občanství podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236 z r. 1920 proto, že měl již před 1. lednem 1910 a od té doby nepřetržitě domovské právo v obci Bílsku, vycházejíc z názoru, že tato obec náležela od vzniku státu čsl. až do dne, kdy připadla k Polsku, t. j. do dne 28. července 1920, k republice Čsl., jsouc pod její svrchovaností. Názor ten však nelze sdíleti.Nss vyslovil již v nálezu Boh. 4765 adm. právní názor, že domovské právo nabyté před 1. lednem 1910 na území býv. vévodství Těšínského, které podle usnesení konference velvyslanců, daného v Paříži dne 28. července 1920, připadá k území státu Polského, není titulem pro nabytí čsl. státního občanství ve smyslu předpisu § 1 č. 1 úst. zák. čís. 236/1920, poněvadž území ono nenáleželo v den, kdy počal tento zákon působiti, t. j. v den 16. července 1920, republice Čsl., ježto stát Čsl. nevykonával na něm tohoto dne právo svrchovanosti, jak to § 1, č. 1 cit. zák. předpokládá, a že zejména pokud se týká obce Bílska nemůže býti pro opačné stanovisko ničeho dovozováno z toho, že zákon z 29. února 1920 čís. 123 Sb. pojal do volebního kraje XXII. soudní okres bílský. Na názoru tom trvá nss i v tomto případě.Neodůvodněna jest dále i výtka stížnosti, že výrok, jímž žal. úřad odepřel uznati čsl. státní občanství i podle § 1, č. 3 úst. zák., odporuje tomuto ustanovení. Nss vyslovil a podrobně odůvodnil v nálezu Boh. 1915 adm. právní názor, že zákon č. 236/1920 v § 1 č. 3 žádá, aby rodiče (u manželských otec, u nemanželských matka) osob v ustanovení tom uvedených měli — pokud byli státními občany rakouskými neb uherskými — domovské právo na území čsl. republiky v den, kdy úst. zákon ten vešel v platnost, t. j. 16. července 1920 a že podmínka ta není splněna, jestliže rodiče (otec, po případě matka) rak. neb uh. státního příslušníka měli sice právo domovské na nynějším území republiky Čsl. až do své smrti, avšak dne, kterým ústavní zákon vešel v platnost, se nedožili.Otec st-lův, jak nesporno, měl sice v době narození st-le domovské právo na území, jež nyní patří republice čsl., neměl ho však v rozhodný den 16. července 1920, ježto se toho dne nedožil; nebyly tudíž splněny náležitosti v § 1, č. 3 vytknuté, nehledě ani k tomu, že otec st-lův před svou smrtí měl domovské právo v Bílsku a neměl tedy již domovské právo na území, jež připadlo republice Čsl., jak toho žádá výslovně § 1, č. 3 cit. zák.Z úvah těch jeví se stížnost, pokud bere v odpor výrok nař. rozhodnutí, jímž odepřeno bylo st-li uznání, že nabyl čsl. státního občanství, neodůvodněnou, a bylo ji proto zamítnouti.