Č. 5693.

Pozemková reforma: * Nárok dle § 20 zák. příd. není uplatněn včas, jestliže strana ve lhůtě §u 3 zák. náhr. žádala sice za propuštění dotčených nemovitostí dle § 11 zák. záb., avšak teprve po uplynutí zmíněné lhůty domáhala se ponechám jich dle §u 20 zák. příd. — II. Lhůta § 3 náhr. zák. platí také pro uplatnění nároku podle § 20 příd. zák.
(Nález ze dne 25. května 1926 č. 10883.)
Prejudikatura: Boh. 3966, 5323 adm. a j.
Věc: Dr. Leopold Th. v Ch. proti státnímu pozemkovému úřadu o ponechání půdy dle § 20 příd. zák.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — — — Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad žádost st-lovu za ponechání nemovitostí dle § 20 příd. zák. jako opožděně podanou.
O stížnosti uvážil nss toto:
Žal. úřad považuje žádost st-lovu proto za opožděnou, že byla po- dána teprve po uplynutí 30denní v § 3 náhr. zák. stanovené lhůty, když — jak je nesporno — rozhodnutí stpú-u o zamýšleném převzetí nemovitostí zapsaných ve vložce čís. ... zem. desk česk. i s výzvou dle §u 3 náhr. zák. bylo doručeno 5. května 1923, žádost uplatňující nárok dle §u 20 příd. zák. však byla podána u stpú-u teprve 4. května 1925.
Stížnost hájí stanovisko, že zamítnutí žádosti jako opožděné odporuje zákonu, poněvadž dle názoru st-lova lhůta § 3 náhr. zák. pro uplatnění nároku dle § 20 příd. zák. vůbec neplatí a i kdyby platila, byl nárok uplatněn v této lhůtě, když se st-l v žádosti ve lhůtě té podané domáhal propuštění nemovitostí, o něž jde, třeba by tak byl učinil, opíraje se o ustanovení § 11 zák. záb.
Pokud jde o otázku první, platí-li lhůta v §u 3 náhr. zák. stanovená i pro uplatnění nároku dle §u 20 příd. zák., vyslovil nss již ve svém nálezu Boh. 5323 adm. právní názor, že lhůta ta i pro nárok dle §u 20 příd. zák. platí. Názor tento nespočívá, jak z odůvodnění cit. nálezu zřejmo, na úvaze, že lhůta ta platí pro nárok § 20 příd. zák. proto, že tento nárok je pouhým doplňkem §u 11 záb. zák., nýbrž na úvahách jiných, a netřeba se proto zabývati vývody stížnosti, které poukazujíce na rozdíly obou nároků, docházejí k tomu, že jde o dva různé nároky vlastníkovy, z nichž pouze pro jeden (nárok dle §u 11 záb. zák.) zákonodárce stanovil lhůtu k uplatnění v §u 3 náhr. zákona. Uvádí-li stížnost, že při nároku dle § 20 příd. zák. jde o zájem veřejný a že proto zákonodárce nechtěl uplatnění nároku toho vázati na určitou lhůtu, stačí poukázati na to, že zákonodárce zájem veřejný chrání 1. větou § 20 příd. zák., ukládaje stpú-u, aby přihlížel k tomu, aby přídělem netrpěly krásy přírodní a historické i umělecké památky. Jako jeden ze způsobů, jak o zájem ten může býti postaráno, je stanoveno, že plochy ve 2. větě § 20 příd. zák. uvedené mohou býti ponechány vlastníku, svolí-li v podmínky, jichž účelem je zajistiti ony krásy a památky. Nárok vlastníka na ponechání to není však již zájmem veřejným, nýbrž uplatnění nároku toho stojí v cestě tomu, aby se stpú postaral jiným vhodným způsobem, prováděje poz. reformu, o zabezpečení kras přírodních a památek historických a uměleckých, a proto zákonodárce vázal i uplatnění tohoto nároku na lhůtu, jak v cit. nálezu již vysloveno. Námitka stížnosti, že nař. rozhodnutí, vztahujíc lhůtu §u 3 náhr. zák. i na uplatnění nároku dle § 20 příd. zák., je nezákonné, je tedy bezdůvodná.
Zbývá tedy ještě námitka druhá, že totiž včasným podáním žádosti o propuštění celého, do té doby stpú-em nepřevzatého velkostatku dle §u 11 záb. zák. uplatněn byl včas i nárok dle §u 20 příd. zák. na určité jeho části, jež spadají pod 2. větu tohoto §u. Ani námitku tu neshledal nss důvodnou.
Jak stížnost, uplatňujíc prvou z námitek, zcela případně dovozuje, jde o dva rozdílné nároky a nss není a nebyl nikdy opačného názoru. Vyslovil-li nss v nálezu Boh. 3966 adm., že nárok dle §u 20 příd. zák. je doplňkem §u 11 zák. záb., tu mínil tím, jak z nálezu onoho vyplývá, jen, že zákonodárce, který v §u 11 záb. zák. uznal nárok vlastníka pouze na nemovitosti ve výměře 250 ha, v §u 20 příd. zák. přiznal vlastníku nárok další, aby za určitých v §u tom stanovených podmínek byla mu propuštěna i větší výměra, čímž ovšem nárok jeho na propuštění půdy vůbec rozšířil resp. doplnil.
Jde-li však v podstatě o dva různé nároky, jež spočívají na dvou různých ustanoveních, lišících se co do podmínek, pak nutno trvati na tom, že uplatněním jednoho z nich není eo ipso uplatněn i druhý. Byl-li tedy na určité nemovitosti uplatněn nárok dle §u 11 záb. zák. resp. bylo-li o propuštění jich žádáno dle §u 11 záb. zák., neprojevil tím žadatel nikterak ještě, že uplatňuje na ně nárok dle §u 20 příd. zák., vázaný na určité předpoklady skutkové, jež při uplatnění nároku dle §u 20 příd. zák. musí býti tvrzeny. Žádost, kterou vlastník nemovitostí, které původně reklamoval dle §u 11 záb. zák., požaduje dle §u 20 příd. zák., není tedy doplňkem žádosti prvé, opřeným o nové důvody, nýbrž je právě žádostí novou, uplatňující nárok jiný, a s tohoto hlediska nutno ji také posuzovati. Včasnost její musí také býti posuzována samostatně, nezávisle na žádosti, kterou uplatněn byl požadavek na propuštění dle §u 11 záb. zák., a je tedy pro posouzení včasnosti žádosti, kterou bylo propuštění nemovitostí dle §u 20 příd. zák. žádáno, irelevantní, bylo-li před tím žádáno o propuštění týchž nemovitostí dle §u 11 záb. zák. Opačný názor stížnosti, že totiž i nárok dle §u 20 příd. zák. byl uplatněn včas, bylo-li včas o propuštění nemovitostí těch žádáno dle §u 11 záb. zák., je mylný.
Namítá-li konečně stížnost, že nař. rozhodnutí bylo vydáno, aniž bylo zjištěno, zda plochy, o jichž propuštění bylo dle §u 20 příd. zák. žádáno, podmínkám v §u tom uvedeným vyhovují, jest i tato námitka bezdůvodná. Vyšetření toho bylo by jen tehdy potřebí a opomenutí zakládalo by vadu, kdyby byl úřad o nároku věcně rozhodl. Zamítl-li však právem žádost z důvodu formelního pro opožděnost, pak jest zcela irelevantní, zda plochy dle §u 20 příd. zák. požadované skutečně jsou plochami v §u tom uvedenými či nikoli, poněvadž meritem věci se úřad vůbec zabývati nemusel.

Citace:

č. 5693. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 958-960.