Čís. 5623.

Živnostenské právo: * živnosti svou podstatou různé nestávají se příbuznými ve smyslu § 14 c), odst. 1. ž. ř. tím, že jednotlivé výkony, k nimž živnostníci podle povahy své živnosti, zejména na základě § 37, odst 1 ž. ř. jsou oprávněni, jsou jim společné.
(Nález ze dne 3. května 1926 č. 6592/25.)
Věc: Richard H. v O. proti ministerstvu obchodu o dispensi od průkazu způsobilosti k nastoupení živnosti lakýrnické.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 23. července 1923 žádal st-l, aby mu byla dle § 14 c) ž. ř. udělena dispense od předložení průkazu způsobilosti za účelem nastoupení živnosti lakýrnické a provozování jejího zároveň se živností sedlářskou, kterou provozuje na základě živn. listu vydaného osp-ou v N. dne 23. června 1923. Žádosti této bylo rozhodnutím zsp-é v Praze z 29. prosince 1923 vyhověno a byla st-li žádaná dispense na základě 1. odst. § 14 c) ž. ř. udělena. Odvolávaje se na tuto dispensi, opověděl st-l živnost lakýrnickou, a živn. úřad dal mu živn. list z 12. září 1924 na tuto živnost.
Nař. rozhodnutím zrušilo min. obch. za příčinou stížnosti jednoty mistrů lakýrnických, natěračů a malířů písma v Praze z moci úřední na základě § 146, odst. 4) ž. ř. rozhodnutí zsp-é, kterým byla st-li dispens udělena. Odnětí dispense odůvodnil žal. úřad tím, že živnost sedlářská, kterou st-l provozuje na základě živn. listu mu vydaného, není příbuzná se živností lakýrnickou, a není tedy dán předpoklad pro udělení dispense dle 1. odst. § 14 c) živn. řádu.
Stížnost namítá, že práce lakýrnické souvisejí s pracemi sedlářskými a čalounickými, že spojení těchto živností v jedněch rukou jest obvyklým a v malých obcích by provozování pouze jedné z těchto živností nestačilo k výživě živnostníka. Nález svůj založil nss na těchto úvahách:
Živn. řád zmocňuje v odst. 1. § 14 c) zem. úřad pol., aby v případech zvláštního zřetele hodných udílel majitelům živností na průkaz způsobilosti vázaných dispens od průkazu způsobilosti za tím účelem, aby mohli přejíti k jiné živnosti příbuzné anebo aby mohli příbuzné živnosti současně provozovati. Udílení dispense podle tohoto předpisu jest tedy — mimo jiné — vázáno na podmínku, že živnost, pro niž se o dispens žádá, jest s onou živností, pro kterou žadatel již živn. oprávnění má, příbuzná. Nějaké výslovné ustanovení o tom, podle jakých známek příbuznost živností ve smyslu § 14 c) odst. 1 jest posuzovati, živn. řád neobsahuje. Jest tedy nutno pojem ten vyvoditi ze znění a patrného úmyslu zákona. Užívá-li zákon výrazu »příbuzné živnosti«, aniž jej sám vykládá, sluší míti za to, že má na mysli takové živnosti, které v obecném nazírání se za příbuzné pokládají. To jsou však takové, které svým vnějším rázem, t. j. účelem a způsobem živn. činnosti jsou si podobny. Takováto podobnost může pak — jde-li, jako v daném případě, o živnosti řemeslné — býti dána buď tím, že různé živnosti zpracovávají obdobným způsobem stejný nebo podobný materiál, anebo že z materiálu třeba i různého obdobným procesem výrobním zhotovují výrobky k stejnému nebo podobnému účelu určené. Že také jakousi podobnost výrobní činnosti pokládati jest za jeden z předpokladů, aby živnosti mohly býti kvalifikovány jako příbuzné podle cit. předpisu, sluší usuzovati z toho, že ustanovení 1. odst. § 14 c) živn. ř. náleží do souhrnu předpisů upravujících průkaz způsobilosti, t. j. jisté technické zručnosti, jejíž získání podle vůle zákona jest podmínkou pro nastoupení některých živností (srovnej zejm. § 1, odst. 2).
Se zřetelem k tomu nelze za příbuzné ve smyslu § 14 c) odst. 1 ž. ř. uznati takové živnosti, které svým vnějším rázem, způsobem, předmětem a účelem živn. činnosti zřejmě se sobě nepodobají, a ovšem ani takové, při nichž podstata vlastní činnosti, tu kterou živnost charakterisující, jest po stránce technické zcela různá. Různí-li se živnosti po těchto stránkách, které určují samu jejich podstatu, není-li tedy mezi nimi podobnosti, zejména co do způsobu a účelu činnosti, která jest jejich vlastním obsahem, nestávají se příbuznými ve smyslu cit. předpisu tím, že snad bývají často slučovány v jedněch rukou, ani tím, že jednotlivé výkony, k nimž živnostníci podle povahy své živnosti, zejména na základě § 37, odst. 1 ž. ř. jsou oprávněni, takovýmto, jinak svou podstatou různým živnostem jsou společné.
Jestliže žal. úřad neuznal nař. rozhodnutím živnost sedlářskou za příbuznou s živností lakýrnickou proto, poněvadž obé tyto živnosti liší se podstatně, pokud jde o materiál, jenž se zpracuje a pokud jde o pracovní postup a pomůcky, jichž se používá, neshledal nss, řídě se předcházejícími úvahami, že by rozhodnutí to bylo založeno na nesprávném výkladu pojmu »příbuzných« živností, jak jej má na mysli ustanovení 1. odst. § 14 c) ž. ř. Že však se jmenované živnosti ve směrech v rozhodnutí vyznačených, t. j. co do materiálu a způsobu výroby podstatně různí, stížnost ani nepopírá a hledě k zřejmě různé povaze těchto živností a účelů, jež sledují, důvodně ani popírati nemůže. Neshledal proto soud ani, že by skutkový předpoklad, na němž nař. rozhodnutí je založeno, byl v některém směru vadný.

Citace:

čís. 5623. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 842-843.