Č. 5554.

Závodní výbory: * Výlohy na opatření denních listů pro závodní dělnictvo (do závodní kantiny) nenáležejí k výlohám činnosti závodního výboru podle § 24 zák. o záv. výborech.
(Nález ze dne 7. dubna 1926 č. 7385.)
Prejudikatura: Boh. 4083 adm.
Věc: Firma .... v P. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti rozhodčí komisi podle zákona o závodních výborech v H. (za súč. záv. výbor děln. adv. Dr. Frt. Polák z Prahy) o výlohy závodního výboru.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Záv. výbor v závodě st-lky obrátil se na rozhodčí komisi se žádostí, aby rozhodla, že správa závodu jest povinna hraditi polovinu hotových výloh vzešlých záv. výboru odebíráním dvou denních listů pro tovární dělnictvo. Rozhodčí komise po provedeném ústním líčení žádosti vyhověla a uznala právem, že výlohy, jež vzešly záv. výboru odebíráním těchto listů pro závodní kantinu, jest pokládati za hotové výlohy, které vznikly z činnosti záv. výboru, odůvodněné zákonem o záv. výb., a že usnesení záv. výboru, dle něhož polovici těchto výloh mají hraditi zaměstnanci a polovici správa závodu, je ve shodě se zákonem. Rozhodnutí své odůvodnila komise takto: Zákon o záv. výborech stanoví v §u 3 předem všeobecně, že záv. výbory jsou povolány, aby hájily a povzbuzovaly hospodářské, sociální a kulturní zájmy zaměstnanců v závodě. Hospodářské zájmy zaměstnanců vyplývají ze smluv pracovních, zájmy sociální a kulturní lze těžko přesněji vymeziti, patrně však vztahují se na ně body e), f), g), h) cit. §u. Nicméně je nepochybno, že opatření po jednom výtisku denních listů hájících zájmy dělnictva za účelem vyložení jich v závodní kantině pro dělnictvo v závodě zaměstnané spadá pod pojem povzbuzování kulturních zájmů zaměstnanců a nelze prokázati, že by záv. výbor opatřením takovým vybočil z činnosti uložené mu zákonem.
Na sporu jest otázka, zda k výlohám z činnosti záv. výboru odůvodněné zákonem o záv. výb. lze dle §u 24 odst. 2. tohoto zák. počítati i výlohy, jež vzešly záv. výboru odebíráním dvou denních listů za tím účelem, aby byly vyloženy v kantině pro záv. dělnictvo. Při řešení této otázky jde v podstatě o vymezení pojmu »výloh z činnosti záv. výboru odůvoděné tímto zákonem.« Činností takovou rozuměti sluší onu činnost, kterou zákon o záv. výborech, zejména jeho § 3 záv. výborům ukládá. Žal. úřad také tohoto ustanovení se dovolává, a to nikoliv některého ze specielních předpisů v něm obsažených, nýbrž všeobecné úvodní věty, dle níž záv. výbory jsou povolány k tomu, aby hájily a povzbuzovaly hospodářské, sociální a kulturní zájmy zaměstnanců v závodě. Z předpisu toho však plyne jen tolik, že úkolem záv. výborů je hájení a povzbuzování těchto zájmů, nelze však z něho dovozovati, že záv. výborům přísluší povinnost přímého a bezprostředního ukájení hospodářských, sociálních a kulturních potřeb zaměstnanců. Jen tehdy, kdyby záv. výborům náleželo uváděti v život a udržovati zařízení sloužící k blahu zaměstnanců, bylo by vydání vynaložená ke kulturnímu povznesení zaměstnanců počítati k výlohám z činnosti záv. výboru, avšak takovouto působnost zákon záv. výborům nepřikázal. Podle § 3. lit. h, vztahuje se sice působnost záv. výborů i na zařízení k blahu zaměstnanců určená. Avšak tato působnost záleží toliko ve správě a spolusprávě těchto zařízení, a to ještě s určitým obmezením v zákoně uvedeným. Správa a spoluspráva zařízení k blahu zaměstnanců určených předpokládá však existenci těchto zařízení. Vymezil-li zákon působnost záv. výborů, pokud jde o tato zařízení, na pouhou správu a spolusprávu, dal tím zřetelně na jevo, že zřizování a vydržování zařízení takových do oboru působnosti záv. výborů nenáleží. Již vzhledem k takto projevené vůli zákona nelze se dovolávati všeobecně znějící úvodní věty § 3.
Správnost tohoto úsudku potvrzuje i úvaha, že zákon z 25. února 1920 č. 143 Sb. o účasti zaměstnanců při hornictví na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku, který předcházel zákon o záv. výborech, výslovně pamatoval (§ 12) na všeobecně užitečné účely zaměstnanců, vyhradiv jim podíl na čistém zisku podnikatelově. Uznal-li zákonodárce v roce 1920 za nutné tuto povinnost podnikatelovu nejen zřejmě positivním předpisem vyjádřiti, ale i přesně upraviti a vymeziti, nelze míti za to, že by v roce 1921, vydávaje zákon o záv. výborech, byl podobnou myšlenku vyslovil jen všeobecnou zásadou vyslovenou v úvodní větě §u 3, kdyby byl chtěl to, co jen jako zvláštní výhodu v určité omezené ciferní výši poskytl zaměstnancům při hornictví, poskytnouti zaměstnancům vůbec a to bez jakéhokoliv ciferního omezení. Při výkladu, jaký dává zákonu nař. rozhodnutí, nebylo by možno odmítati ani ten důsledek, že záv. výbor, háje a povzbuzuje zájmy zaměstnanců, je oprávněn zřizovati a udržovati s nákladem co do výše nijak nevymezeným a neobmezeným i kolonie dělnické, ústavy vzdělávací, zdravotní atd., což by v praktickém výsledku rovnalo se na konec plnému disposičnímu právu záv. výboru nad finančními prostředky, anebo aspoň nad výtěžky závodu. Proti takovémuto výkladu a jeho nutným důsledkům mluví však úvaha, že zákon o záv. výborech omezil sice do jisté míry dosavadní režim podnikatelův v závodě, který bývá označován jako absolutistický, zavedl do něho jisté prvky označované jako konstituční, které zaměstnavatele v různých směrech omezují, avšak právě proto, že jde jen o omezení dosavadní soukromopodnikatelské soustavy, nelze omezující ustanovení rozšiřovati za ony meze, jež se ze striktního výkladu zákona podávají (srv. nález Boh. 4083 adm.). Povinnost zaměstnavatele přispívati k úhradě poloviny výloh spojených s vydržováním zařízení sloužících ku blahu dělnictva, jež záv. výborem byla v život vyvolána, znamenala by však tak dalekosáhlé omezení zásady soukromopodnikatelské, že musila by v zákoně jasně býti vyslovena, aby mohlo býti uznáno, že zaměstnavatel jest povinen z čistého zisku a případně i bez ohledu na čistý zisk k řečeným účelům přispívati. Na věci nic nemění, že v daném případě jde jen o odbírání dvou denních listů, tedy o zařízení vyžadující nákladu nepatrného, neboť mezi předplacením dvou denních listů na jedné straně a založením rozsáhlé knihovny nebo zařízením čítárny je rozdíl pouze kvantitativní, nikoliv kvalitativní, který na právní posouzení otázky nemůže míti vlivu. Ze všeho toho je patrno, že výlohami z činnosti záv. výboru odůvodněné zákonem o záv. výb. jsou míněny výlohy vzešlé vlastní činností záv. výboru, tedy výlohy úřadování záv. výboru, jež na př. v německém a rakouském zákoně o záv. radách (§ 36 něm. a § 12 odst. 2 rak. zák.) označeny jsou jako »Kosten der Geschäftsfuhrung«.
Poněvadž záv. výbor netvrdil, že dotyčných denních listů má zapotřebí pro své úřadování, což v konkrétním případě bylo by otázkou skutkovou, nýbrž odbíral je za tím účelem, aby byly vyloženy v kantině pro dělnictvo, je nař. rozhodnutí v odporu se zákonem, když uznalo, že výlohy s opatřením těchto časopisů spojené jest hraditi dle § 24 odst. 2. zák. o záv. výb.

Citace:

č. 5554. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 705-707.