Č. 5687.Pensijní pojištění: Mohou zaměstnanci velkostatku, pojištění u pensijního ústavu zřízeného pro zaměstnance tohoto a jiných majetkových celků téhož vlastníka, zůstati pojištěni u tohoto ústavu i po prodeji velkostatku, při kterém jsou zaměstnáni, jiné osobě?(Nález ze dne 21. května 1926 č. 10877.).Věc: Viktor Št. a Karel B. ve S. (adv. Dr. Josef Jozífko z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: St-lé byli jako úředníci velkostatku S., patřivšího do roku 1923 arcibiskupství pražskému, členy Pensijního ústavu pro úředníky a zřízence velkostatku arcibiskupství pražského, který byl uznán za náhradní ústav dle §§ 64—67 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. Když byl velkostatek S. kupní smlouvou z 21. února 1923 prodán Františku K., placeny byly za ně, dle jejich tvrzení, až do května 1924 příspěvky pens. do tohoto ústavu. Když ústav ten odepřel další příspěvky přijímati, obrátili se st-lé na žal. úřad se žádostí, aby jim bylo dle § 64 pens. zák. povoleno zůstati i dále členy tohoto ústavu. Poukazovali k tomu, že jak nový majitel K., tak zástupce arcibiskupství s tím souhlasili, že ústav až do května 1924 od nich příspěvky přijímal a že by utrpěli velmi značnou škodu, kdyby jich pojištění u tohoto ústavu, které trvalo od r. 1908, mělo nyní přestati. Když se Pensijní ústav pro úředníky a zřízence velkostatků arcibiskupství pražského k žádosti té vyjádřil, že nepovažuje pro zájmy ústavu za prospěšné a účelné, aby st-lé zůstali nadále jeho členy, vydal žal. úřad nař. rozhodnutí, jímž nevyhověl žádosti st-lů, poněvadž pens. ústav pro úředníky a zřízence pražského arcibiskupství nedal k tomu souhlasu, dle čl. 7 prov. nař. z 30. prosince 1920 čís. 693 Sb. potřebného. Dle odst. 5 § 64 pens. zák. je tedy nadále pro st-le příslušným Všeobecný pensijní ústav.Rozhoduje o stížnosti do výroku toho podané vycházel nss z těchto úvah:St-lé opírali svoji žádost o ustanovení § 64 pens. zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., který v odst. 4. stanoví toto: »89/1920 sb., § 64.4« t. j. z pravidel stanovených v § 64 odst. 1—3. Z dikce a smyslu tohoto ustanovení jde, že úvaha min. soc. péče o tom, jde-li o případ zřetele hodný a chce-li tedy výjimku povoliti, není nijak blíže vymezena. Proto má nss za to, že ustanovením tím bylo min. soc. péče přiznáno pouze zmocnění, aby v případech dle názoru jeho zřetele hodných, jednotlivým pojištěncům výjimku z pravidel § 64. odst. 1—3 pens. zák. povolil, aniž mu však byla uložena povinnost, aby žádosti takové, byť by za určitých podmínek, vyhověl. Nezakládá tedy ustanovení § 64 odst. 4 pro stranu subj. nároku na povolení oné výjimky.Žal. úřad však žádost st-lů nezamítl proto, že neshledal případ jejich zřetele hodným, a otázkou, jde-li o případ takový, se vůbec nezabýval. Překážku, aby tak učinil, viděl v tom, že pensijní ústav pro úředníky a zřízence pražského arcibiskupství nedal souhlasu dle čl. 7 prov. nař. č. 693/1920 potřebného. Byť by i dle toho, co svrchu řečeno, st-lé neměli právního nároku na to, aby žal. úřad jim výjimku v § 64. odst. 4 uvedenou povolil, mají dle názoru nss-u přece nárok na to, aby žal. úřad uvážil, jde-li o případ zřetele hodný čili nic. Neuvažoval-li žal. úřad o tom, vida již v určitém nedostatku normou stanoveném překážku pro použití zmocnění mu daného, je dle názoru nss-u zkoumati, zda žal. úřad právem shledal, že nedostatek ten brání mu v tom, aby uvažoval o tom, jde-li o případ zřetele hodný či nikoli.Shledal proto nss stížnost přípustnou a podrobil ji věcnému rozhodování.Ve stížnosti a zejména při veř. ústním líčení bylo poukazováno na nabytá prý práva st-lů a na to, že z těchto nabytých práv plyne pro st-le nárok, aby výjimka § 64. 4. odst. jim byla povolena. Nabytá práva ta spatřují st-lé v tom, že oba kontrahenti v kupní smlouvě z 21. února 1923 převzali solidární závazek, že na pens. poměrech st-lů nebude ničeho měněno, a v tom, že i po převodu práva vlastnického velkostatku S. st-lé pokračovali v pojištění u Pens. ústavu pro úředníky a zřízence velkostatků arcibisk. praž. Byli tedy ve smyslu § 3. lit. b. stanov tohoto ústavu členy jeho, poněvadž v době, kdy stanovy ty byly schváleny (11. prosince 1923), fakticky ve členství pokračovali.Podle názoru nss-u nemůže však o nějakých nabytých právech, jež by zakládala nárok na přiznání výjimky dle § 64. 4. odst. pens. zák., býti řeči. V době uzavření kupní smlouvy o velkostatek S. a tedy v době, kdy nastala i dle tvrzení stížnosti změna v osobě zaměstnavatele st-lů, byl zákon z 5. února 1920 č. 89 Sb. již v účinnosti. Jestliže dle tohoto zákona ,(§ 64) ohledně st-lů jen se souhlasem min. soc. péče mohlo býti vyhověno zákonem předepsané povinnosti pojistné i pojištěním u Pens. ústavu pro úředníky a zřízence arcibisk. pražského, je zřejmo, že dokud souhlas ten dán nebyl, nelze o nabytých právech mluviti. Souhlas ten nemůže nahraditi ani onen solidární závazek býv. a nynějšího zaměstnavatele st-lů ani okolnost, že st-lé po nějakou dobu v pojištění u náhradního ústavu pokračovali, když dle jasného znění zákona pojištění takové jen se souhlasem min. soc. péče může zákonné pojištění nahraditi. Ostatně i dle stanov arcibisk. pens. ústavu (§ 3. b) potřebí je ku pokračování ve členství svolení min. soc. péče. Zcela neprávem dovolává se tedy stížnost nabytých práv.Stížnost vytýká dále, že žal. úřad neprávem má za to, že chyběl souhlas dle čl. 7 cit. prov. nařízení požadovaný. Dovozuje, že jak býv. zaměstnavatel tak nynější zaměstnavatel dali souhlas k tomu, aby st-lé i na dále byli členy Pens. ústavu pro úředníky a zřízence velkostatků arcibisk. praž. a to jak výslovně, tak různými činy konkludentními, a vytýká, že žal. úřad okolnosti ty nevyšetřil.Čl. 7. cit. prov. nařízení stanoví, že v žádosti o povolení podle odst. 4. § 64. pens. zák. jest vykázati souhlas dosavadního nositele pojištění a nového zaměstnavatele, a 2. odst. tohoto článku pak, že souhlas dosavadního nositele pojištění musí se vztahovati na celou dobu, pokud trvá pojištění zaměstnance podle zákona, bez ohledu na pozdější změny zaměstnavatele. Rozlišuje tedy ustanovení to zřejmě zaměstnavatele a nositele pojištění, žádajíc výkaz souhlasu od dosavadního nositele pojištění a nového zaměstnavatele. Souhlasu dosavadního zaměstnavatele nežádá vůbec.Dle stížnosti samé byli st-lé pojištěni u náhr. ústavu, který po vydání zákona čís. 89/20 přeměněn byl v Pens. ústav pro úředníky a zřízence velkostatků arcibisk. praž. Nositelem pojištění nebyl tedy býv. zaměstnavatel st-lů, arcibiskup či arcibiskupství, nýbrž jmenovaný náhradní ústav. Že by tento nositel pojištění byl kdy dal souhlas ve smyslu čl. 7. cit. prov. nařízení, stížnost vlastně ani netvrdí, směšujíc býv. zaměstnavatele s nositelem pojištění. Ze spisů jde, že v žádosti st-lů výkaz souhlasu posavádního nositele pojištění vykázán nebyl a že tento, když mu žádost k vyjádření byla předložena, souhlas výslovně odepřel. Pokud by ve tvrzení stížnosti, že ústav ten, přijímaje od st-lů až do května 1924 příspěvky a připustiv, aby st-l Št. súčastnil se valné hromady dne 26. dubna 1923, konkludentními činy souhlas ten dal, sluší uvésti toto:Vzhledem ku znění čl. 7. cit. nař. nelze vůbec míti za to, že by souhlas tam požadovaný mohl býti dán jinak, než výslovně, tedy na př. konkludentním činem. Čl. 7 požaduje docela formalisovaného projevu vůle dosavadního nositele pojištění určitého obsahu, který již proto s právním účinkem konkludentními činy nahrazen býti nemůže. Neboť projev ten obsahovati musí souhlas, že pojištění potrvá po celou dobu, pokud bude trvati zákonná pojistná povinnost, bez ohledu na pozdější změny zaměstnavatele. Že by v tom, co stížnost jako konkludentní činy uvádí, takový kvalifikovaný souhlas vůbec mohl býti spatřován, nelze jistě vážně tvrditi.Shledal proto nss, že žal. úřad právem vycházel z předpokladu, že při žádosti st-lů nedostávalo se dle čl. 7. nař. č. 693/20 požadovaného souhlasu dosavadního nositele pojištění a že tedy již proto právem mohl žádost zamítnouti, aniž potřeboval se zabývati otázkou, jde-li tu o případ zřetele hodný ve smyslu § 64. 4. odst. pens. zák. Není ovšem ani vadou, že blíže nevyšetřoval skutečnosti, z nichž stížnost dovozuje, že býv. zaměstnavatel souhlas dal a že nezabýval se otázkou dobrovolného členství st-lů v pens. ústavu arcibiskupském. Neboť dal-li souhlas býv. zaměstnavatel či nedal, je pro právní posouzení sporné otázky podle toho, co bylo shora řečeno, irelevantní, a dodrovolné členství, jež ostatně u st-lů, kteří vstoupili do jiného pojišťěním povinného zaměstnání, vůbec nebylo možno (§ 26 stanov), jest pro řešení otázky, kde jedině lze vyhověti zákonem předepsané pensijní povinnosti pojistné, bez právního významu.