Č. 5332.Učitelstvo (Morava): * Vdovec po učitelce veřejné školy národní nemá právního nároku na pohřebné.(Nález ze dne 29. ledna 1926 č. 1296).Prejudikatura: Boh. 2446, 3273, 3564, 5048 adm. a j. Věc: Jan š. v T. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran pohřebného.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: St-li zemřela dne 11. června 1923 jeho manželka Kateřina Š., učitelka obecné školy ve výslužbě. Podal dne 26. června 1922 žádost za vyplacení úmrtního kvartálu, přikládaje vysvědčení starostenského úřadu v T. ddto 25. června 1923, že žil se zemřelou ve společné domácnosti a že ji až do její smrti v její nemoci opatroval. Zšr mor. tuto žádost, slyševši mor. zv, výnosem ze 14. prosince 1923 zamítla z důvodu ustanovení § 80. zák. z 5. července 1899 č. 56 z. z.V rekursu proti tomu podaném uplatňoval st-l, že svou zemřelou choť po celou dobu její dlouhé nemoci ošetřoval. Min. škol. nař. výnosem rekurs zamítlo, poněvadž st-li podle ustanovení § 32 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb., jenž tu jedině rozhoduje, nepřísluší nárok na úmrtné, neboť ze spisů o pozůstalosti Kateřiny Š. jde na jevo, že pohřební útraty byly hrazeny z pozůstalostního jmění a že jich tedy ze svého nehradil st-l.Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:Stížnost namítá, že st-l neopíral svého nároku o důvod, kterým se se zabývá nař. rozhodnutí, t. j. o to, že st-l uhradil pohřební útraty, nýbrž že žádal za přiznání úmrtného z důvodu, že ošetřoval svou manželku v celé její poslední nemoci, o kterýžto důvod se úřad nestaral, ani po té stránce nekonal šetření. Že okolnost, že ošetřoval svou manželku v její poslední nemoci, zakládá prý pro st-le nárok na úmrtné, dovozuje stížnost ze znění § 32 zák. č. 274/1919, podle něhož postačuje buď zaplacení pohřebních útrat, buď ošetřování v poslední nemoci, s poukazem na § 80 zem. zák. mor. 23/1912.Nař. rozhodnutí opřelo (svůj zamítavý výrok o předpis § 32 paritního zákona, jenž ohledně vyměření pohřebného, t. j. vyčíslení jeho, odkazuje na pravidla platná pro státní úředníky, kdežto pravidla o tom, jak mají býti pozůstalí po zemřelém zaopatřováni poskytnutím úmrtného, sluší podle § 26 cit. zák., jenž jest s §em 32 společně zařaděn v oddílu třetím (Výslužné a zaopatřovací požitky), hledati v zákonech učitelských, platných v jednotlivých zemích se změnami vyplývajícími ze zákona paritního. Z toho plyne, že ohledně podmínek nároku na úmrtné, zejména tedy ohledně otázky, kdo na ně má nárok, a za jakých modalit, jsou směrodatny nikoli zásadně předpisy platné pro státní úředníky, nýbrž zásadně zákony zemské o právních svazcích učitelstva, pokud nebyly změněny zákonem paritním (srovnej obdobné — jiných zaopatř. nároků než úmrtného se týkající — nálezy Boh. 2446, 3273 a 3564 adm.) Zákon paritní v § 32. ve příčině pohřebného skutečně podává i předpisy, týkající se úpravy nároku na pohřebné, a to jak co do subjektů nároku, tak i co do věcných podmínek nároku.Potud tedy starší předpisy zákonů zemských, které normují odchylná, jsou derogovány. Otázkou jest rozsah této derogace, zejména zdali původní norma zem. zákonodárství o předpokladech nároku na úmrtné po osobách učitelských, obsažená v § 80 zákona z 24. ledna 1870 č. 18 mor. z. z., změněného zákonem z 5. července 1899 č. 56 z. z., ve znění upraveném nyní zákonem z 31. května 1912 č. 23 z. z. byla derogována in toto aneb jen částečně v některém směru. Nss, přihlížeje ke znění a obsahu normace § 32 par. zák., která jest jednak pro poměry učitelstva sama o sobě úplně vyčerpávající, jednak přijímá za své veškeré předpisy dané služ. pragmatikou (§ 65) pro státní úředníky, dospěl k názoru, že normou cit. § 32 jsou upraveny poměry ve příčině nároku na pohřebné co do svého celkového komplexu. Z toho pak již vzhledem, k uvedenému svrchu ustanovení § 26 par. zákona plyne, že po zmíněné stránce jest jedině směrodatnou norma § 32 par. zák., kterouž byly odstraněny v celku starší předpisy zákonů zemských. I sluší posuzovati nárok na pohřebné jen podle normy tohoto § 32, které se dovolal i úřad pro své zamítavé rozhodnutí.V daném případu činí si vdovec po učitelce právní nárok na pohřebné z důvodu, že ji ošetřoval v poslední její nemoci před smrtí. Avšak cit. § 32 v žádném ze svých odstavců podobného právního nároku vůbec neformuluje. Naopak poslední odstavec § 32, jejž úřad podle dikce svého rozhodnutí má zvláště na zřeteli, nepožaduje sice bezvýjimečně zaplacení pohřebních útrat reflektantem, nýbrž připisuje týž účinek též okolnosti, že někdo opatroval zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí, avšak nepřiznává takovému reflektantu, ať byl či nebyl manželem zemřelé učitelky, vůbec nějakého právního nároku na pohřebné, nýbrž toliko dovoluje, aby úřad, chce-li, poskytl mu pohřebné v celé aneb částečné sumě. V ostatních svých odstavcích, v nichž formulován jest právní nárok, pak § 32 rovněž neobsahuje normy, kterouž by bylo lze aplikovati v příznivém smyslu na poměr st-lův. Vztahujíť se prvé dva odstavce na nárok vdovy po učiteli. Zemřelou učitelku sluší sice po rozumu třetího odstavce článku II. zák. par. zásadně pokládati za »učitele« ve smyslu zákona paritního, tedy i ve smyslu jeho § 32, avšak rčení »vdova« beze sporu nemůže se krytí s označením »vdovec« (po učitelce). Slovo »vdova« právě tvoří výhradu po rozumu počátečních slov třetího odstavce článku III. zák. par., že jest jím totiž výslovně nařizováno »jinak«, t. j. neplatí v relaci prvých dvou odstavců § 32 o učitelce to, co je psáno o učiteli, že by totiž i nároky manžela pozůstalého po zemřelé učitelce ve příčině pohřebného musily se rovnati obdobným nárokům po zemřelém učiteli. Třetí odstavec § 32 mluví o potomcích, jakýmžto potomkem zemřelé učitelky st-l arci rovněž není. A posléze čtvrtý odstavec reguluje nárok zákonitých dědiců po učiteli (učitelce) svobodném nebo ovdovělém, který zůstal bez dětí; ježto st-lova manželka nebyla učitelkou ani svobodnou ani ovdovělou, nelze použíti ani tohoto odstavce.Tím však již dospěl nss k tomu, že podle rozhodujícího tu stavu zákonného nepřísluší stěžujícímu si vdovci po učitelce nárok na úmrtné a neporušilo tedy nař. rozhodnutí tím, že odepřelo mu je poskytnouti, zákona, ať se odepření stalo z důvodů jakýchkoli.