Č. 5685.Vojenské věci: I. Prohlášení učiněné podle § 25 branného zákona č. 193/1920 jest resignací na službu; jejím přijmutím rozvazuje se aktivní služební poměr vojenského gážisty ve všech směrech. — II. O zaopatřovacích nárocích vojenského gážisty v záloze.(Nález ze dne 21. května 1926 č. 13170/25).Prejudikatura: Boh. 2740, 5091 adm. a j.Věc: Václav Jiří L. v P. proti ministerstvu národní obrany stran zaopatřovacích požitků.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: St-l, narozený roku 1893, sloužil od 11. září 1912 v býv. rak.-uh. námořnictvu jako gážista z povolání, byl ku své přihlášce ze 7. února 1920 převzat do čsl. armády v hodnosti lodního nadporučíka v činné službě a sloužil v ní činně od 30. října 1918. Podáním z 27. července 1920 žádal o přeložení do neaktivity z důvodu, že byl převzat do čsl. zahraniční služby, načež byl výnosem mno z 31. července 1920 přeložen dnem 1. září 1920 do zálohy. V podání ze 7. října 1923 uvedl st-l, že sice žádal za přeložení z akt. stavu do zálohy, a že tak učinil na výzvu min. zahr., ale poněvadž jej toto min. propustilo ze svých služeb, že žádá za přiznání výslužného. Žádost tato byla výnosem mno ze 3. listopadu 1923 zamítnuta z důvodu, že st-l nevyhovuje podmínkám § 16 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb.Podáním z 12. prosince 1923 žádal st-l o zahájení superabistračního řízení, udávaje, že příčinou jeho choroby jest silný nervový otřes, který utrpěl 16. května 1917, když jeho ponorka narazila na italskou minu a potopila se. Superabistrací byla 11. března 1924 zjištěna dočasná nezpůsobilost ke službě pro nervovou chorobu, načež mno vyslovilo výnosem z 21. června 1924, že st-lův nárok na zaopatř. požitky jest posuzovati podle cit. zák. č. 76/1922, poněvadž byl akt. gážistou jak v býv. tak i v čsl. armádě, ve které také činně sloužil, že však tím, že byl na svou vlastní žádost přeložen do zálohy, pozbyl podle § 10. vl. nař. ze 6. října 1923 č. 186 Sb. nároku na zaopatř. požitky z titulu voj. služby vykonávané před přeložením do zálohy a že v žádosti za přeložení do zálohy lze kromě toho spatřovati zřeknutí se nároku na výslužné ve smyslu § 30 cit. zák. a to jednou pro vždy.Po opětné superarbitraci byl st-l výnosem mno ze 14. listopadu 1924 jako »k řadové službě nezpůsobilý, místních služeb schopen«, přeložen dnem 1. prosince 1924 do skupiny mimo službu a vysloveno, že nemá nároku na zaopatř. požitky.Podáním ze 17. února 1925 žádal st-l o přeložení do výslužby a dodatečné vyplacení pens. požitků dnem 1. července 1921, uváděje, že v důsledku výnosu obsaženého ve věstníku mno z 30. prosince 1918 č. 5 čl. 68 neviděl možnosti, aby byl v čsl. armádě trvale ponechán, že proto přijal nabídku min. zahr. na jmenování plav. atachem IX. hodn. třídy, že na vyzvání téhož min. žádal o přeložení do zálohy a že tato žádost byla zamítnuta a teprve na žádost min. zahr. že byl do zálohy přeložen.Nař. rozhodnutím vyslovilo mno, že zamítá st-lovu žádost ze 17. února 1925 o přiznání zaopatř. požitků z důvodů obsažených ve výnosu z 21. června 1924.O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:Žal. úřad popřel st-lův nárok na zaopatř. požitky z důvodu, že st-l byl jako akt. důstojník přeložen do zálohy ke isvé vlastní žádosti, t. j. ve smyslu § 25 bran. zák. č. 193/1920 a dovolává se v té příčině ustanovení § 30 zák. č. 76/1922 a § 10 prov. nař. k němu č. 186/1923. Proti tomu namítá stížnost, že st-lovo prohlášení z 27. července 1920 bylo neprávem považováno za prohlášení ve smyslu § 25 cit. bran. zák.Tato námitka jest lichá. Citovaný § 25 stanoví, že důstojníci z povolání, kteří prohlásí před 31. prosincem toho roku, v němž dovrší 50. rok svého věku, že nehodlají nadále býti důstojníky z povolání, budou přeloženi do zálohy, jestliže vyhověli stanovené povinnosti k presenční a činné službě a prohlásí-li tak po uvedené lhůtě, že budou ze svazku čsl. branné moci propuštěni. Jestliže tedy st-l, jenž se narodil roku 1893, žádal jako důstojník z povolání dne 27. července 1920 za přeložení do neaktivity, tedy vzhledem ke svému věku za přeložení do zálohy, prohlásil tím, že nehodlá býti nadále důstojníkem z povolání. Považoval tedy žal. úřad st-lovu žádost z 27. července 1920 právem za prohlášení ve smyslu § 25 bran. zák. Vyhověl-li žal. úřad této žádosti, přestal býti st-l dnem 1. září důstojníkem z povolání. Prohlášením takovým resignuje voj. gážista na svoji službu a rozvazuje se přijetím této resignace jeho akt. služební poměr voj. úplně a ve všech směrech, zaniká tedy jeho nárok na služ. požitky a zaniká i nárok na zaopatř. požitky, které by mu z důvodu akt. služby voj. event. příslušely. Proto také nař. ze 6. října 1923 č. 186 Sb., jímž se provádí zákon o voj. zaopatř. požitcích ze 17. února 1922 č. 76 Sb., výslovně uvedlo k § 10. cit. zákona — kterýž § jedná o tom, kdy pozbývá nároku na zaopatř. požitky důstojník z povolání —, že nároku takového nemají důstojníci z povolání, kteří ke svému prohlášení podle § 25 bran. zák. byli přeloženi do zálohy neb z branné moci propuštěni.Byl tedy již poukazem na to, že st-lovo přeložení do zálohy se stalo k jeho žádosti, dostatečně odůvodněn výrok o pozbytí nároku na zaopatř. požitky, kdežto poukaz na § 30 cit. zákona č. 76/1922 není případný, neboť § 30 jedná — stejně jako § 22 dřívějšího zákona o voj. zaopatř. požitcích z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. — o pozbytí nároku již realisovaného, totiž o pozbytí nároku na výslužné již platně přiznaného, nehledě ani k tomu, že prohlášení z 27. červenle 1920 nemohlo býti posuzováno dle později vydaného zákona č. 76/1922.V dalším dovozuje st-l, že jeho nárok na zaopatř. požitky bylo se zřetelem na obě superarbitrace posuzovati správně podle § 23 cit. zákona čís. 76/1922, jenž stanoví, že nárok na výslužné jest zjistiti superarbitračním řízením a uplatniti nejdéle do 5, po případě do 3 let po vystoupení z poslední činné služby vojenské. Ustanovení toho dovolává se st-l neprávem. Paragraf 23 jest zařazen mezi ustanovení o zaopatř. nárocích gážistů v záloze (§§ 16—25), týká se tedy jen zaopatř. nároků, jež zákon přiznává gážistům v záloze jakožto takovým, t. j. z důvodu poruchy neb poškození zdraví utrpěné v činné službě, do níž byli právě jakožto gážisté v záloze povoláni přechodně (§ 16) a proto mluví § 23 o vystoupení z poslední činné služby voj., kdežto st-l odvozuje svůj nárok na zaopatř. požitky jedině z úrazu, jejž utrpěl v roce 1917, tedy za své služby, kterou konal jako akt. důstojník bývalé armády rak.-uh. — — —Konečně namítá stížnost, že žal. úřad nevzal zřetele ke svému výnosu z 28. prosince 1918 č. 6704 pres., uveřejněnému ve věstníku mno z 30. prosince 1918 č. 5 čl. 68, jenž zní: výnos min. nár. obr. č. 6704 (28.12.1918), Věstník min. nár. obr. X (1918), č. 5, čl. 68. Ani tato námitka, která ostatně není ani blíže provedena, není důvodná již proto, že se st-l, jak ze spisů jde, nezachoval podle pokynů v tomto výnosu obsažených, nepodal žádosti, o jaké tento výnos mluví, nýbrž podal jen žádost za přeložení do neakt. stavu, k jejímuž podání tento výnos gážisty nevyzýval.