Č. 5505.Církevní věci. — Pohřebnictví: * »Oprávněnou osobou« ve smyslu čl. 8. mezikonfesního zákona z 25. května 1868 č. 49 ř. z., která může duchovního jiné náboženské společnosti, ke které zemřelý nenáležel, požádati za výkon pohřebních obřadů, není duchovní správce církve nebo státem uznané náboženské společnosti v této své vlastnosti.(Nález ze dne 20. března 1926 č. 4212).Věc: Římsko-katolický farní úřad v S. (adv. Dr. Jos. Choc z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. r. Dr. Ant. Dvořák, za zúč. obec P. mag. sekr. Dr. Otomar Vodička) o výkon pohřebních funkcí.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Výměrem osp-é v S. z 2. ledna 1922 bylo k stížnosti farního úřadu, městskému úřadu v S., v zastoupení pohřebního ústavu vytknuto, že správce ústavu toho objednal na pohřeb Kateřiny K. kněze čsl. církve, kteréžto jednání jest v odporu s ustanovením čl. 8, odst 3 zák. z 25. května 1868 č. 49 ř. z. a byla správa ústavu požádána, aby se pro budoucnost takové případy neopakovaly.K odvolání užší správní komise hl. m. Prahy, podanému v zastoupení dříve řečeného pohřebního ústavu, zrušilo min. škol. v pořadu stolic nař. rozhodnutím výměr tento jako nezákonný a to z těchto důvodů: »Podle článku 8 zák. z 25. května 1868 č. 49 ř. z. mají se představení, služebníci neb příslušníci jedné náboženské společnosti zdržeti funkcí bohoslužebných u příslušníků jiné církve, leda že by o výkon těchto funkcí byli požádáni oprávněnou osobou, nebo že by byli o to požádáni příslušným duchovním správcem nebo služebníkem jiné církve, jemuž výkon funkce přísluší po právu, konečně pak, když statuty nebo předpisy téže církve dovolují předsevzetí této funkce. Není pochyby, že v případě pohřbení katoličky Kateřiny K. byl osobou oprávněnou k tomu, aby ve smyslu ustanovení zákonného, právě uvedeného, dal vykonati bohoslužebnou funkci pohřební knězem jiné náboženské společnosti manžel zemřelé Václav K. a že pohřební ústav města S., případně jeho úředníci nebo zřízenci při tom súčastněni byli, jak ukazuje výsledek šetření, jen dožádanými sprostředkovateli a vykonavateli tohoto rozhodnutí, jehož důsledkem bylo, že bohosluž. funkci předsevzal místo duchovního řím.-kat. na požádání jmenovaného Václava K. duchovní církve čsl. Vzhledem na tento stav věcí nelze uvedenému pohř. ústavu, případně jeho úředníkům nebo zřízencům při tom súčastněným přičítati porušení zákonného ustanovení výše citovaného.«O stížnosti uvážil nss takto:St-l cítí se býti dotčen ve svých úředních právech jako řím.-kat. farář tím, že žal. úřad neshledal v pohřbení Kateřiny K., příslušnice církve řím.-kat., knězem církve čsl. porušení čl. 8 zák. z 25. května 1868 č. 49 ř. z., jehož se prý dopustil pohř. ústav hl. m. Prahy, jenž pohřbení to sprostředkoval, a uvádí, že jest pohřbení příslušníka církve řím.-kat. jako úkon spojený s duchovní správou výhradným právem příslušného duchovního této církve, jež toliko s jeho svolením může býti vykonáno duchovním církve jiné. Nss neshledal, že by tento výklad cit. či. byl správný.Článkem 8 uvedeného zákona upraveny byly interkonfesní poměry stát. občanů ve příčině funkcí bohosluž. a úkonů duchovní správy a ustanoveno v něm toto: »Představení, služebníci aneb příslušníci církve neb nábož. společnosti mají se zdržeti úkonů bohoslužebných a úkonů duchovní správy vůči příslušníkům jiné církve aneb náboženské společnosti, leda že by byli o výkon těchto funkcí požádáni oprávněnou osobou. Výjimka může nastati jen v těch jednotlivých případech, když příslušní duchovní správci nebo služebníci jiné církve neb náboženské společnosti požádají o výkon úkonu jim příslušejícího, aneb když statuty nebo předpisy církve provedení úkonu dovolují.«Stížnost se tu domnívá, že jest rozuměti »oprávněnou osobou« v odst. 1. cit. čl. jen duchovní jednotlivých církví neb náboženských společností a ne věřící, takže může duchovní jiné církve provésti činnost spojenou se správou duší ve příčině příslušníků církve řím.-kat. jen za toho předpokladu, požádal-li o to duchovní církve řím.-kat. k úkonu tomu příslušný.Tento výklad odporuje však jak znění, tak i duchu celého interkonfes. zákonodárství, které vycházelo, upravujíc svými zákony koexistenční poměry jednotlivých vyznání a nábož. společností, ze základní myšlenky o úplné svobodě každého stát. občana ve příčině svého nábož. smýšlení a nazírání. Na této zásadě založen jest ve své podstatě také čl. 8 odst. 1 shora cit. zákona, který chce zřejmě ve shodě s pravidlem vysloveným v čl. 14 stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. o plné svobodě víry a svědomí a v dalším provedení zásady čl. 4 cit. zák. interkonfes. o svobodné volbě nábož. vyznání po 14. roce, chrániti příslušníky každé církve a nábož. společnosti před tím, aby nebyli na nich vykonávány proti jich vůli funkce bohosluž. a úkony duchovní správy. Podle toho připouští tedy pravidlo I. odst. čl. 8 výkon nábož. funkcí vůči příslušníku jiné církve jen tehdy, požádal-li o výkon ten dotyčný příslušník sám a sluší proto rozuměti »osobou oprávněnou« věřící jednotlivých církví a ne duchovní církví těch.Že má cit. předpis 1. odst. čl. 8 uv. zák. chrániti náboženské cítění jednotlivých stát. občanů a zameziti samovolným zásahům představených, služebníků neb příslušníků jedné církve aneb nábož. společnosti při provádění bohosluž. úkonů a úkonů duchovní správy na příslušnících církve druhé, to vyplývá zejména z výjimky zaznamenané v odst. 2 cit. čl. 8. Žádá-li totiž duchovní neb příslušník jiné církve neb nábož. společnosti o provedení úkonu jemu náležejícího, či dopouštějí-li statuty a předpisy této poslednější církve provedení úkonu toho, neplatí pravidlo 1. odst. a může dotčený úkon náboženský býti vykonán duchovním jiné církve, aniž by bylo třeba k tomu žádosti »oprávněné osoby«. Nelze tu pak mluviti o tom, že tento cizí funkcionář církevní porušil interkonfes. řád a pořádek.Kdyby se naproti tomu přijal výklad stížností hájený, pak by bylo oběma odst. cit. paragrafu (odst. 1 a 2) vysloveno, že jest výkon nábož. funkcí, o nějž nebylo žádáno duchovním jiné církve, zakázán, leč že by duchovní jiné církve o výkon ten požádal, kterýžto výklad by však byl zřejmě zcela nelogický. Naopak předpoklady pro užití pravidla musí splněny býti i ve výjimečném případě, jenom že se tu pravidla nepoužije a to v důsledku výslovného předpisu.Jak již dolíčeno, chce platný právní řád poskytnouti stát. občanům plnou svobodu víry a svědomí. Kdyby však bylo vázáno provedení nábož. úkonu na příslušníku určité církve na souhlas duchovního této církve, i tehdy, přeje-li si dotčený příslušník sám provedení úkonu toho duchovním církve jiné, resp. projeví-li přání takové při osobách nemajících způsobilosti k právním činům, pokud to zákon připouští, zákonný zástupce jich, pak by to jistě znamenalo omezení individuelní svobody svědomí a víry. Takovéhoto omezení však zákon z 25. května 1868 č. 49 ř. z. již podle svého založení nezamýšlel a zamýšleti ani nemohl (srovn. nález býv. ss-u z 27. června 1901, č. 5127 Budw. č. 432 A).Z předeslaných úvah vysvítá a jest ostatně potvrzeno i literaturou (srovnej Dr. Henner »Základy práva kanovnického« sešit 4 str. 446, Dr. F. Hussarek »Grundriss des Staatskirchenrechts« 2. vydání str. 22 a Dr. Rittner »Církevní právo« v překladu Dra Zítka díl II. § 135 str. 273), že mohou duchovní neb členové jakéhokoliv vyznání předsevzíti duchovní funkce na příslušnících jiné církve neb nábož. společnosti, když byli osobami těmi k tomu vyzváni, jakož i že nemůže býti z ustanovení čl. 8 odvozován právní nárok duchovního určité nábož. společnosti na ochranu jeho nábož. úkonů vůči příslušníkům vlastní církve neb nábož. společnosti, kteří požádali o předsevzetí takových úkonů funkcionáře církve cizí.Nemá proto stížnost pravdu, domnívá-li se, že jest »osobou oprávněnou« ve smyslu čl. 8 cit. zák. jenom duchovní funkcionář a že může kněz jiné církve provésti pohřební obřady na příslušníku církve řím.-kat. jen na požádání příslušného duchovního církve této.A protože se mohou dále porušení předpisu čl. 8 dopustiti jenom představení, služebníci neb příslušníci (duchovní) jiné církve neb náboženské společnosti, kteří vykonají, ač nepovoláni oprávněnou osobou, nějaký úkon bohoslužebný neb úkon spojený se správou duší, nikoli však osoba jiná, bohoslužebný úkon takový neprovádějící, nemohl ani pohřební ústav města Prahy jednáním svých zástupců, zakládajícím se na vůli osoby oprávněné (manžela zemřelé), porušiti předpis čl. 8 cit. zák. a jest proto nař. rozhodnutí, které porušení takového neshledalo, ve shodě se zákonem. — — —