Č. 5567.

Státní zaměstnanci: Státní zaměstnanec na odpočinku, jemuž bylo do odvolání povoleno požívání pense v cizině, nemá právního nároku na povolení k požívání rozšířených požitků podle zák. č. 287/1924 v cizině.
(Nález ze dne 13. dubna 1926 č. 3548.)
Věc: Vilém M. v R. (adv. Dr. Jos. Eckstein z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o pensijní požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-li — zem. školnímu inspektoru v. v. — trvale se zdržujícímu v R. v Solnohradsku, povoleno bylo požívání pense v cizině do odvolání. Podáním ze 6. dubna 1925 domáhal se st-l přiznání výhod zákona z 22. prosince 1924 č. 287 Sb. a to ve smyslu § 6 cit. zákona; žádost tuto zamítl žal. úřad v dohodě s min. fin. nař. rozhodnutím se zřením k §u 6 zák. č. 287/24 z důvodů zásadních a prejudicielních.
Rozhoduje o stížnosti byl nss veden těmito úvahami:
§ 6 zákona č. 287/1924 stanoví, že požitky, plynoucí z úpravy podle tohoto zákona, nepříslušejí osobám po případě na osoby, které se zdržují trvale nebo dočasně v cizině. Výjimky může zcela neb z části povoliti ve zvláštních zřetele hodných případech ústřední úřad v dohodě s ministerstvem financí. — —
Nss-u bylo se nejdříve zabývati otázkou, plyne-li z tohoto ustanovení vůbec pro stranu nějaký subj. právní nárok na přiznání zmíněných požitků a dospěl k zápornému zodpovědění této otázky. Nehledíc ani k výrazu »může«, použitém v cit. §u, který by již mluvil pro to, že se nejedná o právní nárok, svědčí i celá ostatní dikce a také intence tohoto ustanovení proti uznání nároku. V první větě §u 6 jest jasně vyslovena zásada, že osoby trvale neb dočasně se zdržující v cizině nemají býti účastný výhod cit. zákona, a že tedy nároku na přiznání nemají. Stanoví-li zákon pak v druhé větě »výjimku« z této zásady, jest tím již řečeno, že má úřadu býti pouze poskytnuta možnost, aby v určitých případech přece ony požitky přiznal; také další ustanovení, že se tak může státi »zcela neb z části«, vylučuje nějaký určitý nárok, neb nelze si mysliti, na jakou ciferní výši požitků by se eventuelní nárok mohl vztahovati. Vzhledem k tomu nelze také dalšímu ustanovení, že výjimky lze povoliti »ve zvláštních zřetele hodných případech« rozuměti tak, že by při existenci tohoto předpokladu již byl úřad povinen užíti svého oprávnění. Posuzuje-li se tudíž § 6 jako celek, nemůže býti vzhledem k tomu, že první věta, obsahující zásadní pravidlo, výslovně nárok osoby, která se trvale neb dočasně zdržuje v cizině, vylučuje, pochybnosti o tom, že nějaký právní nárok na to, aby úřad použil oprávnění daného mu druhou větou § 6, neexistuje. Není-li však takového nároku, nemohl býti také st-l odepřením přiznání požitků plynoucích z úpravy dle zákona č. 287/24 ve svých subj. právech dotčen a není také vadou řízení, nekonal-li úřad šetření ve směru stížností uvedeném, pročež bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Pokud se zástupce stížnosti při veř. ústním líčení dovolával judikatury tohoto soudu, která ve své podstatě vychází z názoru, že úřad i tehdy, když rozhoduje dle volné úvahy, nesmí překročiti ony hranice, které mu celková intence zákona a podstata věci. vytkla, sluší k tomu pouze poznamenati, že v daném případě jest dle jasného znění č. 287/24 zřejmá intence, neupravovati zásadně požitky pensistů, kteří se zdržují v cizině a nelze proto zde důvodně mluviti o nějakém vybočení z mezí volné úvahy, úřadu dané.

Citace:

č. 5567. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 730-731.