Č. 5365.

Vojenské věci: * V předpisu § 83 zákona z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. jest obsažena zásada kontinuity platu aktivního s platem odpočivným. Zásada tato platí vzhledem k ustanovení § 103, odst. 2. a § 102 zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb. i vůči čsl. státu.
(Nález ze dne 10. února 1926 č. 5332/25).
Věc: Adolf K. ve St. proti ministerstvu národní obrany o nárok na výslužné. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l sloužil v býv. armádě rak.-uh. od 1. ledna 1896 jako déle sloužící poddůstojník (šikovatel); žádal sice přihláškou z 26. dubna 1920, aby byl v této hodnosti do čsl. armády převzat, ale v prohlášení z 21. února 1921 udal, že na převzetí nereflektuje a že žádá o přiznání výslužného nebo odbytného, protokolárně pak udal dne 25. srpna a 12. října 1922, že na převzetí takové reflektuje pouze tehdy, je-li toho třeba, aby obdržel zaopatř. požitky. Tato žádost o převzetí byla výnosem mno z 8. dubna 1921 resp. z 25. listopadu 1922 zamítnuta a st-1 byl výnosem téhož min. z 18. ledna 1923 z branné moci propuštěn. V listopadu 1921 žádal st-l opětně o přiznání výslužného. V čsl. armádě nesloužil. Rozhodnutím intendance zem. voj. velitelství v Praze z 28. dubna 1924 byla st-li ve smyslu § 103 odst. 2 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. přiznána podle § 74 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. trvalá invalidní pense od 1. prosince 1921 částkou 728 Kč ročně. Odvolání, v němž brojil st-l též proti tomu, že se mu přiznává výslužné teprve od 1. prosince 1921, bylo nař. výnosem zamítnuto v tomto směru z důvodů, že zaopatř. požitky mu byly přiznány od 1. prosince 1921 proto, že o ně žádal teprve v listopadu 1921.
Stížnost do tohoto výroku podanou shledal nss důvodnou.
St-li bylo jakožto vojenské osobě, jejíž nárok na zaopatř. požitky povstal před 28. říjnem 1918, přiznáno výslužné ve smyslu § 103 odst. 2 a § 102 zákona č. 76/1922 podle dosud platných předpisů, totiž podle § 74 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., dle něhož poddůstojníci, kteří sloužili činně nepřetržitě 18 nebo více let, nabývají tím bezpodmínečného nároku na trvalou invalidní pensi bez průkazu invalidity.
Na sporu jest otázka, od kterého dne přísluší takové osobě odpočivné v čsl. státě. Pro názor žal. úřadu, že odpočivné přísluší od uplatnění nároku, není v zákoně opory, neboť § 83 zák. č. 158/1875 předpisuje, že nárok na pobírání invalidní pense počíná prvním dnem měsíce následujícího po dni vyhotovení výměru, jímž voj. velitelství (zem. voj. velitelství) nařídilo přeložení do stavu invalidního. Do invalidního stavu nebyl však st-l v býv. státě rak.-uh., v němž jeho nárok na odpočivné vznikl, podle spisů přeložen vůbec, jest tedy spornou otázku řešiti z intence cit. § 83.
Poněvadž § 9 rak.-uh. služ. předpisu K — 4. díl III nařizuje, že osoby podělené invalidní pensi podrží veškeré požitky až do dne, kterým počínají pobírati výslužné, má předpis cit. § 83 ten. význam, že se takové voj. osobě jednak nesmějí vypláceti aktivní požitky déle než do doby v § 83 určené, jednak, že se jí musí aktivní požitky vypláceti až do této doby, třeba nárok na požitky odpočivné povstal ze zákona již dříve. Jest tedy v předpisu § 83 obsažena zásada kontinuity platu aktivního s platem odpočivným. Stanovil-li pak § 103 odst. 2 resp. § 102 cit. zák. č. 76/ 1922, že voj. osobám ze stavu mužstva — a mezi ně patřili též déle sloužící poddůstojníci (příloha I k rak.-uh. služebnímu řádu A — 10a, díl I) — přísluší ve státě čsl. zaopatř. požitky podle »dosud platných předpisů«, povstal-li jejich nárok na požitky ty ještě za trvání býv. monarchie (buď před světovou válkou nebo za ní), nezměnil tím ničeho na řečené zásadě. Z toho jde, že výplata odpočivného má následovati i v Čsl. státu bezprostředně po výplatě požitků aktivních, tedy ovšem nejdříve od 1. listopadu 1918.
Skutečnost, hlásil-li se poddůstojník z povolání do čsl. činné služby ve smyslu § 2 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. či nikoli, nemá pro tuto otázku významu, poněvadž cit. předpis se vztahuje pouze na voj. gážisty býv. branné moci, jimiž poddůstojníci nebyli a poněvadž v případu, o jaký jde, se jedná o nárok, jenž vznikl před zánikem býv. monarchie a jenž jako takový byl v čsl. státu uznán. Nekonal-li st-l v čsl. armádě činnou službu a nemá-li tedy vůči čsl. státu nároku na požitky aktivní, má dle toho nárok na výplatu odpočivného od dne po tom dni, kterého obdržel poslední požitky aktivní, i jest tento den postaviti ve smyslu zákona na roven dnu přeložení do invalidního stavu, když ke stanovení tohoto dne za bývalé monarchie nedošlo. Žal. úřad zastává v odv. spise názor, že § 103 zák. č. 76/1922 sice zmíněné nároky na odpočivné zachoval, ale jen s účinností ode dne 1. ledna 1920, kdy tento zák. dle § 114 nabyl účinnosti a pod podmínkou, že budou nároky ty nejpozději do roka od vyhlášení zákona ohlášeny (§ 103 odst. 3) a dovozuje z toho, že se s výplatou odpočivného dle § 103 může započíti nejdříve prvním dnem po ohlášení nároku a ne dříve než 1. lednem 1920.
Tento názor jest mylný. Předpis § 114 o zpětné účinnosti zákona č. 76/1922 ode dne 1. ledna 1920 nemá vůbec významu pro otázku, kterým dnem počíná pobírání invalidní pense, když jde o nárok vzniklý již za býv. státu a uznaný §em 102 a 103 cit. zákona i vůči státu čsl. a když zákon stanovil, že nárok ten jest posuzovati podle předpisů dosud platných, nezrušiv současně předpis § 83 zák. č. 158/1875 a § 9 cit. služ. předpisu K 4. díl III resp. nenahradiv je předpisem jiným. I kdyby zákon č. 76/1922 zpětné účinnosti neměl, nebyl by tím tedy modifikován předpis § 83 zákona dřívějšího v ten smysl, že by nárok na odpočivné vznikal proti čsl. státu teprve ode dne účinnosti zákona č. 76/1922, když se veškeré esentiálie nároku toho musí posuzovati »podle předpisů dosud platných«. Rovněž předpis § 103 odst. 3 zák. č. 76/1922 nemá co činiti s otázkou, kterým dnem počíná nárok na pobírání invalidní pense, neboť stanoví pouze preklusivní lhůtu, do které musí nárok ten býti vůči čsl. státu uplatněn, aby mohl čsl. státem býti uznán.

Citace:

č. 5365. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 358-360.