Č. 5313.

Vojenské věci: O podmínkách nároku na zaopatřovací požitky od státu čsl. u býv. rak.-uh. vojenského gážisty (voj. duchovního) v záloze, který přihlásiv se do čsl. armády jako gážista ve výslužbě byl převzat jako gážista v záloze.
(Nález ze dne 22. ledna 1926 č. 1119.)
Věc: Dr. Emil K. v Ch. (adv. Dr. Otto Schöngut z Pahy) proti ministerstvu národní obrany (min. m. taj. Dr. Václ. Maur) o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l — za války polní rabín v záloze — zažádal přihláškou z 15. břzena 1919 o přijetí do svazku čsl. armády jako gážista v. v. Výnosem č. j. 91.233/1, 4a odd. ex 1920 převzalo jej mno do čsl. branné moci jako polního rabína v záloze a převzetí to bylo uveřejněno ve věstníku č. 100 str. 1017/1920. O zaopatř. požitcích jeho rozhodlo mno nař. rozhodnutím takto: »Polní rabín v. v. K. Emil Dr. v evidenci doplň. okr. velitelství v Ch. propuštěn byl dnem 1. dubna 1924 z branné moci jako k »veškerým službám nezpůsobilý«. Dnem 1. dubna 1922 pozbyl nároku na dosavadní zaopatř. požitky podle §u 24 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. a přísluší mu pouze voj. příplatek (přeškrtnuto a nahrazeno slovy: snížené výslužné) ročně 600 K, příbytečné 160 K, ostatní se nezmění. Od vymáhání neprávem vyplacených zaopatř. požitků až do 30. listopadu 1922 budiž upuštěno. Přeplatek zaopatř. požitků od 1. prosince 1922 do konce prosince 1923 jest jmenovaný povinen vrátiti. Podle §u 16, 24, 98 zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb. nemá dnem 1. ledna 1924 počínajíc nároku na zaopatř. požitky vůbec.«
O stížnosti nss uvážil: — — — —
Dle nesporného děje byl st-l ve voj. službách býv. monarchie gážistou v záloze; v této vlastnosti byl převzat do čsl. branné moci. Poněvadž mu zaopatř. požitky nebyly přiznány býv. státem rakouským, a poněvadž také v čsl. armádě aktivní službu nekonal, nemá vůči čsl. státu nároku dle §u 5 zákona č. 194/1920, resp. § 97 odst. 1 zák. č. 76 z r. 1922 a jest jeho nárok na zaopatř. požitky posuzovati po rozumu § 97, odst. 2 zákona č. 76/1922 podle voj. zaopatř. zákonů a na- řízení býv. monarchie v den 28. října 1918 platných. Ze zákona č. 76/1922 platí na něho obdobně pouze předpisy uvedené v §u 98, odst. 2, mezi nimi i § 16, 18, 24 a 25.
Nárok gážistů v záloze na výslužné upravuje § 16, jenž stanoví tyto podmínky: 1) aby gážista takový utrpěl poruchu zdraví bez vlastní viny v činné službě, 2) aby byly splněny podmínky § 3 a 3) aby pozbyl nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání.
Nař. rozhodnutí, jež vyslovilo propuštění st-le dnem 1. dubna 1924 z branné moci jako k veškerým službám nezpůsobilého, opřelo výrok o ztrátě nároku na zaopatř. požitky především o cit. § 16, a to jak ze spisů zřejmo právem. Superarbitrační nález ze 13. března 1918, jenž vyzněl v klasifikaci »invalida, k veškeré domobranecké službě neschopence, »snížení způsobilosti k povolání 30%«, zjistil u st-le zeslábnutí zraku a dodal, že choroba oční za voj. služby následkem této služby se zhoršila. Stejnou chorobu zjistil i nález superarbitrační komise ze 14. března 1924, jež dále vyslovila, že choroba nevznikla voj. službou a klasifikovala st-le za nezpůsobilého k veškerým službám se schopností k přiměřenému občanskému povolání sníženou o 90%. Zdravotní oddělení mno podalo na základě superarbitračního nálezu dne 28. března 1924 posudek »k veškerým službám nezpůsobilý; schopnost k přiměřenému občanskému povolání vojenskou službou nesnížena.« Mělo tedy mno ve spisech dostatečný skutkový podklad pro zjištění, že st-l poruchu zdraví neutrpěl v činné službě a tudíž i pro závěr, že pro nedostatek předpokladů §u 16 cit. zák. nemá vůbec nároku na zaopatř. požitky vůči čsl. státu. Nemůže proto st-l ani ze zákona č. 76/1922 — jemuž jest přiznána v §u 114 zpětná účinnost dnem 1. ledna 1920 — dovozovati nároku na zaopatř. požitky.
Že by byl nabyl nároku na tyto požitky individuelním aktem čsl. voj. úřadů, st-l netvrdí, a ze spisů není zřejmo. Dle sdělení žal. úřadu obsaženého v jeho odv. spise byly st-li pensijní požitky prozatímně nadále vypláceny tak, jak mu byly likvidačním min. války ve Vídni výnosem z 9. ledna 1919 poukázány. Žal. úřad přihlédl k tomuto faktickému stavu pokud jde o dobu, v níž st-l fakticky zaopatř. požitky pobíral, tím, že uznal jako přeplatek požitků takto pobíraných jen částky přesahující důchod v §u 24 zák. č. 76 z r. 1922 uvedený. Tímto způsobem nezasáhl ovšem úřad do subj. práv st-lových, když — jak shora dovozeno — st-l nemůže svůj nárok na zaopatř. požitky opříti o žádné z dovolaných ustanovení, a jsou proto námitky, pokud směřují proti výpočtu důchodu dle §u 24 a tím proti výši přeplatku, bezdůvodné.
Ani z předpisu §u 24 ani z předpisu prov. nař. č. 186 z r. 1923 k §u 98 zák. č. 76 z r. 1922, stanovícího v odst. 3, kdy výplata výslužného v případě §u 24 má býti zastavena, ani konečně z ustanovení téhož prov. nař. k §u 95, odst. 2, dle něhož přeplatky výslužného gážistů z povolání převzatých do civilní služby se nevymáhají, nemůže stížnost ničeho dovozovati pro svůj názor, že jest nezákonné žádati vrácení přebraných požitků, poněvadž předpisy tyto vesměs předpokládají existenci pensijního nároku.
Z toho pak, že zákon č. 76 z r. 1922 vrácení požitků indebite přijatých nikde neukládá, nelze vyvozovati, že úřad nesmí požadovati jich vrácení, když tu jest specielní předpis obsažený v čl. IV a VI dodatku k služební knize rak. K-4, díl I (Gebuhrenvorschrift), dle něhož příjemce požitku, jenž mu právem nepříslušel, jest povinen částku neprávem přijatou vrátiti, byla-li mu k náhradě předepsána v míru do dvou, ve válce do tří let. Tento předpis vydaný podle §u 5, odst. 2 stát. zákl. zákona z 21. prosince 1867 č. 146 ř. z. jest normou podle zákona z 28. října 1918 č. 11 Sb. i na dále závaznou, pokud nebyla změněna, zrušena, nebo nahrazena jinými právními normami vydanými činitelem dle ústavy k tomu povolaným. To se do vydání nař. rozhodnutí nestalo. Podle tohoto předpisu jest tedy rozhodnou pouze otázka, příslušely-li st-li zaopatř. požitky jemu k náhradě předepsané po právu čili nic a byla-li mu náhrada jich předepsána do dvou let. Že st-l na požitky ty nároku právního neměl, vyloženo již shora. O tom, že dán i předpoklad druhý, nemůže býti pochybnosti, když se nař. rozhodnutím dne 10. května 1924 vydaným a st-li dne 2. června 1924 doručeným ukládá náhrada přeplatků od 1. prosince 1922; není tedy ani tento výrok v rozporu se zákonem.«

Citace:

č. 5313. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 262-264.