Č. 5336.Občanství státní: * Domněnka ve smyslu § 2 úst. zák. č. 236/ 20, že osoba, která se narodila na území čsl. republiky je státním občanem čsl., není vyloučena již tím, že osoba ta narozením nabyla státního občanství v bývalém státu rakouském neb uherském.(Nález ze dne 30. ledna 1926 č. 19257/25).Prejudikatura: Boh. 1650, 5335 adm. a j.Věc: František R. v T. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Ve svém odvolání z 30. května 1924 proti rozhodnutí zsp-é z 26. dubna 1924 v záležitosti uznání státního občanství dle § 1 č. 3 uplatňoval st-l nárok na uznání čsl. stát. občanství, jehož nabyl na základě § 2 úst. zákona č. 236/1920, poněvadž se narodil na území čsl. republiky. Při rozhodnutí o zmíněném odvolání uložilo min. vnitra výnosem ze 17. října 1924 současně zsp-é, aby o tomto nároku dle § 2 cit. zákona rozhodla pořadem instančním.Zsp rozhodujíc o této žádosti vyslovila rozhodnutím ze 13. února 1925, že st-le nelze dle cit. shora uvedeného ustanovení pokládati za čsl. státního občana z těchto důvodů: Ustanovení § 2 úst. zákona č. 236/20, jehož se žadatel dovolává, spočívá na čl. 6 smlouvy uzavřené mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem v St. Germain - en - Laye dne 10. září 1919 Sb. č. 508 ex 1921, jenž zní takto: »Státního občanství čsl. nabude ipso facto již pouhou skutečností, že se narodil na území čsl. každý, kdo nemá rodem jiného státního občanstvím Toto ustanovení bylo pak v poměru k republice Rakouské blíže interpretováno článkem 5. brněnské smlouvy ze 7. června 1920 Sb. č. 107 ex 1921 v ten smysl, že ustanovení to zakládá, pokud nestačí jiná ustanovení o státním občanství k tomu, aby určena byla státní příslušnost občana dřívějšího státu rakouského, domněnku státního občanství podle místa narození, která platí potud, pokud není podán důkaz jiného státního občanství na základě původu. Tento výklad musí býti směrodatným pro politické úřady při řešení každé státní příslušnosti na základě cit. zákonného ustanovení. Dle interpretace té jedná se také zde — podobně jako při § 1 bodu 3. úst. zák. — o určení státní příslušnosti státních občanů bývalého státu rakouského, tedy o osoby, které v den státního převratu byly občany býv. monarchie, nikoli však o osoby, které v ten den byly příslušníky jiného státu neb vůbec bez státní příslušnosti. Jelikož František R. se vystěhoval do Ameriky a byl výnosem býv. min. války z 21. ledna 1904 osvědčením okr. hejtmanství v H. ze 16. února 1903 z rak. státního svazku propuštěn, pozbyl tím svého času na základě vystěhovaleckého patentu z 24. března 1832 státní příslušnosti rak., takže nespadá pod osoby, jichž státní příslušnost řeší § 2 cit. úst. zákona.Odvolání z tohoto výroku zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím s odůvodněním, že ustanovení § 2 zákona č. 236 z r. 1920 se na st-le nevztahuje, ježto není osobou, u níž se nedá prokázati, že by narozením nenabyla jiného státního občanství než čsl., poněvadž narozením nabyl v T. domovského práva a tudíž i státního občanství rakouského; okolnost, že st-l tohoto státního občanství propuštěním ze státního svazku rak. pozbyl, nemůže nahraditi průkazu o tom, že st-l narozením nenabyl žádného státního občanství.O stížnosti uvažoval nss takto:Nař. rozhodnutí spočívá na názoru, že ustanovení § 2 úst. zák. č. 236/20 může býti použito jen na osoby, které v den státního převratu byly občany býv. rak.-uh. mocnářství. Názor ten nelze uznati správným.V ustanovení § 2 cit. zákona byla pro vnitro-státní právní úřad recipována zásada vyslovená v čl. 65 mírové smlouvy s Rakouskem: »Státního občanství rak. nabude ipso facto pouhým zrozením na rak. území každá osoba, která zrozením nenabývá stát. občanství jiného«, a v čl. 6 smlouvy s Československem z 10. září 1919 uzavřené, který zní: »Státního občanství čsl. nabude ipso facto již pouhou skutečností, že se zrodil na území čsl. každý, kdo není rodem jiného státního občanství.« Ustanovení § 2 úst. zákona jest ovšem dle výkladu podaného v čl. 5 brněnské smlouvy povahy supletorní zakládajíc domněnku státního občanství podle místa narození, která platí potud, pokud není podán důkaz jiného stát. občanství na základě původu. Pro domněnku stát. občanství čsl. stačí dle toho důkaz, že se osoba, o jejíž státní občanství jde, narodila na území patřícím nyní k čsl. republice. Tato právní domněnka může pak býti vyvrácena jen důkazem, že dotčená osoba narozením nabyla jiného státního občanství. Toto jiné státní občanství musí však býti dle názoru nss-u v nálezu Boh. 1650 adm. vysloveného a blíže odůvodněného — jiného druhu, než státní občanství v § 1 č. 3 uvedené, to jest než státní občanství v býv. státu rak neb uh., jinak by domněnka v § 2 uvedená pozbyla významu a stala se překážkou, aby čsl. státní občanství bylo uznáno u osob, které průkazu v § 1 č. 3 žádaného nemohou podati. Z ustanovení mezinárodních smluv výše cit. pak jest zřejmo, že smlouvy ty měly na mysli osoby, při nichž není okolností, které by ve smyslu mírových smluv ipso facto zakládaly již dle původu jejich státní občanství v některém jiném státě, který vznikl na území býv. mocnářství rak.-uh. aneb v některém státě mimo býv. mocnářství rak.-uh. St-l, jak nesporno, se narodil v obci T. na území čsl. republiky a nesporno jest, že nenabyl státního občanství v některém státě mimo území býv. mocnářství rak.-uh. ani v žádném ze států nástupních. Tato okolnost již zakládá právní domněnku ve smyslu § 2 úst. zákona, že st-l jest čsl. státním občanem, pokud nebude podán důkaz, že st-1 nabyl narozením jiného státního občanství než v býv. státě rakouském.Názor nař. rozhodnutí, že okolnost, že st-l narozením nabyl po otci rak. státního občanství, vylučuje domněnku o čsl. státním občanství st-lově, nemá opory v zákoně a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.