Č. 5699.

Dovozní poplatky: * Vyhláškou min. obch. z 2. června 1924 č. 118025 byly zrušeny veškeré do 1. června 1924 vydané předpisy o povolování vývozu, dovozu a průvozu zboží, pokud nebyly výslovně pojaty do »Předpisů o zahraničním obchodu« vyhlášce té připojených.
(Nález ze dne 26. května 1926 č. 5670.)
Prejudikatura: Boh. 5318 adm.
Věc: Firma: »Hospodářská, cukrovarnická a liehovarnická akciová společnost« v D. proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností stran poplatků za dovozní povolení.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Stěžující si firma podala u žal. úřadu žádosti 1. de praes. 17. srpna, 2. de praes. 27. listopadu, 3 de praes. 1. prosince 1925, jimiž se domáhala vrácení poplatků zaplacených za hromadná vývozní povolení, a to: ad 1. ze 14. října 1924 a ze 6. listopadu 1924, protože jich nemohla využíti, ad 2. z 22. srpna 1925, protože nemohla pro pokles.cen cizozemských povolené množství pšenice vyvézti, ad 3. ze 6. listopadu 1925, protože nemohla pro pokles cen cizozemských povolené množství ječmene vyvézti. Nař. rozhodnutími nebylo těmto žádostem vyhověno, poněvadž ani v zák. z 24. června 1920 č. 418 Sb., ani ve vl. nař. ze 13. července 1920 č. 442 Sb. není ustanovení, podle něhož by poplatky zaplacené za povolení vývozu neb dovozu měly býti vráceny, když těchto povolení buď zcela nebo z části nebylo použito a poněvadž ani podmínky stanovené vyhláškami úřadu pro zahr. obchod ze 13. července 1920 č. 873777 a 24. ledna 1921 č. 4579 pro výjimečné vrácení těchto poplatků nejsou prokázány, zejména protože nebylo prokázáno korespondencí cizozemské firmy, po případě jinými konkrétními doklady, že neuskutečnění obchodu stalo se bez viny žadatelčiny. K nař. rozhodnutím z 9. prosince 1925, týkajícím se žádostí sub 2. a 3. uvedených bylo dodáno, že ani důvod v žádostech obsažený není prokázán a není tudíž dána podmínka pro odpis a vrácení poplatků.
Ve stížnostech na tento soud opírá st-lka svůj nárok na vrácení poplatků zaplacených za hromadná povolení vývozní o výnos býv. úřadu pro zahr. obchod z 27. května 1921 č. 3241 praes., tvrdíc, že pro vypočtení poplatku za hromadné povolení jest rozhodna doba, kdy byl vývoz realisován a že strana má právní nárok na vrácení části poplatku, která připadá na nevyvezené zboží. Nss-u bylo proto především uvážiti, zdali st-lka právem svůj nárok na vrácení poplatků může zakládati na tomto výnose. Soud shledal, že tomu tak není. Vyhláškou min. obch. z 2. června 1924 č. 118025, která byla ve smyslu vyhlášky téhož min. z 28. prosince 1922 č. 411 Sb. uveřejněna v »Úředním listě republiky Čsl.« č. 204 z r. 1924 a v č. 6 a 7 »Věstníku min. obch.«, byly vydány »Předpisy o zahr. obchodu«, které podle § 2 vyhlášky obsahují ustanovení podle stavu z 1. června 1924, jimiž upraven jest zahr. obchod v rámci zák. z 24. června 1920 č. 418 Sb., pokud jde o povolování vývozu, dovozu a průvozu zboží. Z toho dlužno jest usuzovati, že vyhláškou z 2. června 1924 vydal příslušný úřad souborně veškerá ustanovení, která dne 1. června 1924 uznával za platná pro povolování vývozu, dovozu a průvozu zboží a že ustanovení tuto materii upravující obsažená v dřívějších výnosech úřadu pro zahr. obchod, a min. obch., pokud do »Předpisů« pojata nebyla, pokládati jest tudíž za zrušená. Pokud jde o vyhlášky min. obch., uveřejněné v »Úředním listě čsl. republiky« a ve »Věstníku min. obch.«, upravující tento obor působnosti min. obch., jest to ostatně výslovně stanoveno v § 3 vyhlášky a jest k tomu dodáno, že změny a doplňky těchto »Předpisů« budou vyhlašovány v řečených úředních listech. O takových výnosech býv. úřadu pro zahr. obchod a výnosech min. obch., které — jako právěvýnos úřadu pro zahr. obchod z 27. května 1921 č. 3241 praes. — v uvedených úředních listech uveřejněny nebyly a tento obor působnosti upravují, vyhláška z 2. června 1924 se sice výslovně nezmiňuje, ale se zřetelem k jejímu obsahu a patrnému úmyslu jest míti za to, že i tyto výnosy, pokud nebyly pojaty do »Předpisů«, měly býti a byly, pokud se tak nestalo již dříve, vyhláškou zrušeny.
Výnosu býv. úřadu pro zahr. obchod z 27. května 1921 č. 3241 praes. se »Předpisy« nedovolávají a neobsahují také jemu obdobné ustanovení o vyměřování poplatků za hromadná povolení a nemůže tedy za platnosti těchto »Předpisů« nárok na vrácení poplatků býti důvodně vyvozován z toho, že poplatek byl zaplacen za povolení hromadné a že zboží, pro něž povolení to bylo uděleno, bylo uvolněno dříve, než povolení byla vyčerpána a než lhůta, na kterou povolení zněla, prošla.
V daném případě jest podle spisů nepochybno, že hromadná povolení vývozní, za něž sporné poplatky byly zaplaceny, byla vydána vesměs v době, kdy již byla vyhláška, obsahující řečené »Předpisy« uveřejněna, což se stalo v úředním listě dne 5. září 1924. Mohl tedy žal. úřad právem nař. rozhodnutí na těchto »Předpisech« založiti a nárok stěžující si firmy, pokud opíral se o skutečnost, že jde o poplatky za povolení hromadná, zamítnouti.
O vrácení poplatků zaplacených za vývozní a dovozní povolení obsahují »Předpisy« v § 19 ustanovení, že zaplacený poplatek možno jest výjimečně vrátiti za podmínek stanovených ve vyhláškách Úřadu pro zahr. obchod ze 13. července 1920 č. 87377 a z 24. ledna 1921 č. 4570. Ve smyslu těchto vyhlášek jest vrácení těchto poplatků vázáno na dvě podmínky: jednak, aby žádost za vrácení byla podána ve stanovené lhůtě, jednak aby žadatel prokázal, že s obchodu sešlo bez jeho viny.
Stížnost podaná do rozhodnutí o žádosti sub 1. uvedené vůbec se o tyto vyhlášky neopírá, zejména netvrdí, že povolení nebylo využito bez viny st-lčiny. V ostatních dvou případech jest, hledíc ke znění nař. rozhodnutí i stížnosti, na sporu toliko otázka, zdali st-lka prokázala, že s obchodů sešlo bez její viny.
Nss již v některých dřívějších nálezech, tak na př. v nál. z 29. září 1924 č. 16679 poukázal k tomu, že mluví-li se v oněch výnosech o vině, není podle podstaty věci možno v této spojitosti rozuměti tomu tak, že by ony předpisy měly na zřeteli nějakou »vinu« ve smyslu etickém nebo ve smyslu nějakých norem trestních, nýbrž že příslušnému ustanovení lze dáti jen ten smysl, že žadateli ukládá průkaz o tom, že příčina neprovedení obchodu netkví v osobě, zejména v disposici jeho. Že by ve styku obchodním sešlo s obchodu, jehož realisování jest subjektivně možné, z jiné příčiny než proto, že se později objevil některému z účastníků nevýhodným, bude zajisté jen výjimkou. Výhodnost nebo nevýhodnost nějakého obchodu jest ovšem také závislá na obj. okolnostech, ale stranu, která obchod stornovala, t. j. svojí disposicí jej zmařila, bude přes to, že k tomu důvody obchodními, hospodářskými byla donucena, ve smyslu oněch dvou vyhlášek pokládati za vinnou zrušením obchodu.
V tomto smyslu také odborné plenům nss-u ze 14. prosince 1925 usneselo se na zásadě, že stranu, která vymohla si povolení vývozu nebo dovozu, nelze pokládati za nevinnou zmařením obchodu podle oněch výnosů tenkráte, když od vývozu neb dovozu upustí jen proto, že by jí z jeho realisování vzešla škoda. Jestliže st-lka vé svých žádostech, týkajících se poplatků za vývozní povolení z 22. srpna a ze 6. listopadu 1925 dovolávala se toho, že povolený vývoz nemohl býti pro pokles cen cizozemských realisován, nelze tomu rozuměti jinak, než že vývoz stal se vývojem poměrů na světovém trhu nevýhodným a proto st-lkou bylo od něho upuštěno. Jest tedy dle vlastního udání strany míti za to, že k obchodu, pro nějž vývozní povolení bylo vyžádáno, nedošlo ž vůle st-lky samé, ale již v tom shledávati jest, jak bylo vyloženo, »vinu« a tedy i důvod, aby ve smyslu uvedených výnosů min. vrácení poplatků bylo odepřeno.
Řídě se úvahami svrchu rozvedenými neshledal nss, že by nař. rozhodnutí, vyslovující, že okolnosti st-lkou uplatněné nemohou odůvodniti vrácení poplatků, byla v rozporu s platnými předpisy nebo že by se zakládala na vadném řízení.

Citace:

č. 5699. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 967-969.