Č. 5605.

Státní zaměstnanci: * Použití odstavce 1. § 8 zákona č. 287/24 je vyloučeno u těch státních zaměstnanců, kteří před účinností tohoto předpisu, t. j. před 1. lednem 1925, nabyli již z pravoplatného individuelního správního aktu práva na částečné osvobození od pensijních příspěvků podle posledního odstavce čl. IV zák. č. 2/1920 resp. odst. 2, § 9. zákona č. 394/1922, pokud by zrušením tohoto osvobození byli zkráceni na svých dosavadních celkových aktivních požitcích, jež byly dosud správně vyměřeny.
(Nález ze dne 26. dubna 1926 č. 8673).
Věc: Dr. Emil K., Dr. Emmerich B. a Karel K. v B. (adv. Dr. Emil Lingg z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti stran výše pensijního příspěvku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro nezázákonnost. Důvody: K žádostem st-lů rozhodlo presidium vrch. zem. soudu v Brně, že se jim se zřetelem k tomu, že dne 16. prosince, pokud se týče 18. března resp. 7. září 1923, nabyli nároků na plné výslužné, vyměřuje podle § 9, odst. 2 zákona z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. s účinností od 1. ledna 1924, vztažmo počínaje dnem 1. dubna resp. dnem 1. září 1923 pensijní příspěvek 8% z rozdílu pensijní základny 2. plat. stupně V. hod. třídy, pokud se týče 3. plat. stupně VIII. hodn. třídy podle zákonů dřívějších a základnou zvýšenou podle zákona č. 394/22. Při zjišťování nároku na plné výslužné, byla vzata v počet t. zv. válečná pololetí podle zákona č. 457/19.
Výnosy téhož presidia z 12. ledna 1925 byla st-lům s poukazem na výnos min. sprav. z 5. ledna 1925 a 1. odst. § 8 zákona z 22. prosince 1924 č. 287 Sb. válečná pololetí pro výměru pens. příspěvku ex offo zase odečtena a podle celkového výsledku pak od 1. ledna 1925 výměra pens. příspěvku nově upravena částkou vyšší.
Odvolání proti tomu podaná byla nař. rozhodnutími zamítnuta s poukazem na 3. odst. výnosu min. sprav. ze 14. dubna 1925 č. 15321, jenž byl dán současně st-lům na vědomí, Zmíněný výnos zní takto: Ustanovení odst. 1 § 8 zákona č. 287/1924 není změnou platné normy, ale pouze autoritativním výkladem zákona z 23. července 1919 č. 457 Sb. v souvislosti s čl. IV. zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920, při jehož použití vznikly, jak vysvítá z důvodů zprávy k uvedenému zákonu (tisk posl. sněm. č. 5010, str. 10) a ze zprávy soc.-pol. výboru posl. sněm. (tisk 5019, str. 8) pochybnosti, které se tímto výkladem odstraňují. Jeví-li se následkem tohoto autoritativního výkladu osvobození od placení pens. příspěvků nyní nesprávným, jsou i požitky nesprávně určeny a jest tudíž jich zkrácení ve smyslu § 11 zák. č. 287/24 přípustno. Ostatně přihlédne-li se k obsahu cit. zpráv a k nadpisu zákona, který mluví pouze o změně některých předpisů o odpočivných a zaopatř. požitcích, nutno míti za to, že ustanovení § 11 se vůbec ani netýkají aktivních požitků, nýbrž jen požitků odpoč. a zaopatř.
O stížnostech, naříkajících tato rozhodnutí pro nezákonnost, uvážil nss toto:
Zákon z 22. prosince 1924 č. 287 Sb. stanoví v 1. odst. § 8., že při použití čl. IV. posl. odst. zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. ex 1920 o placení pens. příspěvku státními zaměstnanci se nepřihlíží k době připočtené pro vyměření pens. požitků z titulu civ. neb voj. služby za světové války. Žal. úřad je názoru, že toto ustanovení není změnou do té doby platné právní normy, nýbrž jen autoritativním výkladem zákona č. 457/19 o započtení válečných pololetí a jeví-li se dle tohoto autoritativního výkladu osvobození od placení pens. příspěvků nesprávným, že jsou i požitky nesprávně určeny a že je tudíž zkrácení dosavadních celkových požitků ve smyslu § 11. zákona č. 287/24 přípustno. Dle tohoto odůvodnění má žal. úřad za to, že i před účinností cit. ustanovení § 8 zákona č. 287/24 nedovoloval zákon č. 457/19, aby při úpravě pensijních příspěvků podle čl. IV. zákona č. 2 ex 1920 bylo hleděno k válečným pololetím při zjišťování nároku na plné výslužné. Názor ten je zřejmě mylný.
Nss vyslovil již v nál. Boh. 4427 adm. právní názor, že započtení válečných pololetí podle zákona č. 457/19 má význam jak pro dobu rozhodnou pro nabytí nároku na zaopatř. požitky, tak i pro dobu rozhodnou pro číselné určení těchto zaopatř. požitků. Čl. IV. zák. č. 2/1920 pak stanoví, že zaměstnanci, kteří dosáhli práva na plnou pensi, platí pens. příspěvky jenom z případného zvýšení pens. základny. Nárok na určení pens. příspěvků dle tohoto ustanovení měli tedy před účinností zákona č. 287 ex 1924 i ti zaměstnanci, kteří s připočtením vál. pololetí dosáhli nároku na plnou pensi. Tento právní stav byl změněn teprve normou 1. odst. § 8 zákona č. 287/24, která však nemá zpětné účinnosti, když zákon tak výslovně neustanovuje. Je pak samozřejmo a potvrzeno i právnickou literaturou, že pozdější právní norma nemůže býti pouhým výkladem jiné dřívější právní normy, a způsobiti tak zpětnou účinnost svou, pokud zákon tuto zpětnou účinnost nové normy výslovně neustanovuje.
V daných případech jde o otázku, zdali normy § 8 odst. 1 lze použíti u st-lů ode dne její účinnosti, t. j. ode dne 1. ledna 1925 přes to, že pens. příspěvek byl jim v základě č. IV. zákona č. 2/1920 vyměřen výnosy, jež nabyly právní moci před 1. lednem 1925 a že při tom byla při zjišťování nároku na plnou pensi vzata v počet vál. pololetí. Otázku tu dlužno zodpověděti záporně.
Na st-le bylo již použito ustanovení čl. IV. zák. č. 2 ex 1920 v době, kdy žádná platná právní norma nevylučovala, aby při určení nároku na plnou pensi za účelem vyměření pens. příspěvků bylo hleděno k vál. pololetím a byly jim pens. příspěvky dle tehdejšího právního stavu správně vyměřeny výnosy presidia vrch. zem. soudu v Brně ze 6. června 1924, 16. března 1923 a 25. srpna 1923, které také právní moci nabyly. St-lé nabyli z výnosů těch práva, jehož dle zásady § 5 o. z. o. se nedotýká zák. č. 287/24, který nepůsobí zpět. Zákon ten naopak chrání nabytá práva, ustanovuje v § 11, že provedením tohoto zákona nesmí nikdo býti zkrácen na svých dosavadních požitcích.
Z předeslaného vysvítá, že jest restriktivním ustanovením § 11 cit. zákona č. 287/24 právě vyloučeno použití 1. odst. § 8 u těch stát. zaměstnanců, kteří před účinností tohoto předpisu, t. j. před 1. lednem 1925 nabyli již z pravoplatného individuelního správního aktu práva na částečné osvobození od pens. příspěvků po rozumu čl. IV. zákona č. 2 ex 1920, pokud se týče § 9 odst. 2 zákona č. 394/22, pokud by zrušením tohoto osvobození byli zkráceni ve svých dosavadních celkových požitcích, jež byly dosud správně vyměřeny. Že pak v daných případech nelze mluviti o nesprávném určení požitků za dobu před 1. lednem 1925 ve smyslu § 11 cit. zákona, jak žal. úřad dovozuje, že zřejmo z toho, co výše uvedeno.
Pokud má žal. úřad za to, že jest § 11 cit. zákona překážkou právě uvedeného výkladu § 8 bodu 1 a že se ustanovení jeho netýká aktivních požitků státně-zaměstnaneckých, je na omylu již proto, že paragraf ten mluví zcela všeobecně o »dosavadních celkových požitcích« resp. o »požitcích«, a že tím chce zřejmě chrániti každého státního zaměstnance, který by provedením zákona doznal újmy na svých platech, ať jde o zaměstnance v činné službě, či ve výslužbě. Že tomu tak, vysvítá i ze srovnání se zněním ostatních předpisů (srovn. ku př. §§ 1, 2, 5, 9) cit. zák., v nichž se na rozdíl od uvedené dikce § 11 mluví o odpoč. a zaopatř. požitcích a determinují se jasně platy, jež chce dotčená norma podle vůle zákonodárce upravovati. Proti správnosti názoru tohoto nelze ani uváděti, že zákon podle svého nadpisu mění toliko některé předpisy o odpoč. a zaopatř. požitcích stát. zaměstnanců a že proto nemohl v § 11 pod pojmem »celkových požitků« vyrozuměti jiné platy než platy odpoč. a zaopatř., kdyžtě jest pro výklad zákona podle všeobecných pravidel vykládacích (§ 6 o. z. o.) rozhodným v prvé řadě jeho znění a tedy jeho obsah, tento však se nezaměstnává jen úpravou odpoč. a zaopatř. požitků, nýbrž i předpisy jinými, tak na př. mění a doplňuje v § 8 bod 1 ustanovení čl. IV. posl. odst. zákona č. 2/1920 o pens. příspěvcích a v § 10 činí opatření o úhradě výloh spojených s prováděním zákona toho. A konečně i skutečnost, že jsou v § 11 taxativně vypočteny případy, kdy jest možným zkrácení dosavadních celkových požitků, že však v případech těch není obsaženo dodatečné .srážení pens. příspěvků, potvrzuje podle názoru soudu správnost dříve vzpomenutého výkladu o účinnosti ustanovení § 8 bod 1 cit. zákona.
Jak dovozeno, vycházel žal. úřad z nesprávného právního názoru a musila proto nař. rozhodnutí zrušena býti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5605. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 803-806.