Č. 5460.

Vojenské věci: I. * Změní-li gážista býv. branné moci po uplynutí lhůty dané k přihlášce o převzetí do čsl. armády přihlášku do čsl. činné služby v přihlášku do výslužby, zaniká tím jeho event. nárok na na zaopatřovací požitky dle § 2 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb., leda že by mno tuto změnu přihlášky výslovně z důvodu jejího opožděného podání nepřipustilo. — II. O podmínkách nároku býv. rak. voj. gážisty na zaopatřovací požitky od státu čsl.
(Nález ze dne 8. března 1926 č. 4514.)
Prejudikatura: Boh. 1834, 2859, 3246, 4760 adm. a j.
Věc: Antonín St. ve Vídni (adv. Dr. Jos. Scheiner z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. m. taj. Dr. Jos. Pešout) o nárok na zaopatřovací požitky a obnovu superarbitračního řízení.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-l, jenž sloužil v býv. rak. armádě jako gážista z povolání, posléze jako oficiál divisního soudu, žádal přihláškou z 28. března 1919 o převzetí do svazu čsl. armády v hodnosti gážisty z povolání a byl výnosem mno z 3. května 1919 přidělen brigádnímu soudu v Bratislavě a vyzván, aby službu ihned nastoupil. Přihláška jeho té doby ještě vyřízena nebyla. Odvolávaje se na tento rozkaz, prohlásil st-l v podání z 3. června 1919, že bere svou přihlášku o převzetí do čsl. činné služby zpět a žádal, aby tato resignace byla vzata na vědomí a aby mu nebylo činěno obtíží ve věci jeho přeložení do výslužby, o které žádá u něm.-rakouského státního úřadu pro vojenství; — je-li však nutno přihlášku onu opraviti, že žádá o ponechání ve výslužbě, podotýkaje, že dle voj. lékařského vysvědčení, které se svojí žádostí o přeložení do výslužby řečenému státnímu úřadu předložil, jest pro neurastenii mírného stupně služby neschopen. Mimo to udal st-l v podání z 28. února 1923, že byl koncem května 1919 dán mezinárodní komisí do výslužby a poukázán ohledně výplaty pensijních požitků na čsl. republiku, že mu požitky ty byly také vypláceny, ale pouze do srpna 1922 a že proto žádá, aby jeho přihláška, která byla mylně pokládána za odvolánu místo za opravenu, byla vyřízena a aby mu požitky byly dále poukázány.
Rozhodnutím z 28. dubna 1924, naříkaným stížností prvou, zamítlo mno st-lovu přihlášku o převzetí do čsl. armády v hodnosti gážisty dle §u 1 zák. č. 194/1920, přeložilo jej do počtu mužstva k pěšímu pluku č. 19 a vyslovilo: »Podle provedení superarbitrace dne 29. prosince 1923 u gen. konsulátu čsl. republiky ve Vídni byl st-l uznán ke službě způsobilým. Podle § 2 zákona č. 194/1920 nemá nároku na zaopatř. požitky, jelikož žádal v přihlášce za přijetí do čsl. armády (resp. změnil původní znění přihlášky) do výslužby a nespadá tudíž do kategorie vojenských gážistů do činné služby vojenské nepřevzatých.« Po doručení tohoto rozhodnutí žádal st-l podáním z 18. září 1924 o provedení nové superarbitrace z důvodu své neschopnosti ke službě přivoděné neurastenií, odvolávaje se na svoji žádost o přeložení do výslužby, kterou podal v republice rakouské, na lékařské vysvědčení k ní připojené a na nové vysvědčení lékařské, které předložil.
Rozhodnutím z 3. října 1924, proti němuž směřuje druhá stížnost st-lova, nevyhovělo mno st-lově žádosti za znovuprovedení superarbitrace, jelikož při vyšetřování v r. 1924 bylo zjištěno, že st-l nejeví žádných chorobných příznaků, při čemž nepadá na váhu okolnost, že byl v r. 1916—1918 léčen pro neurastenií, neboť lékařským nálezem z r. 1924 neurastenie zjištěna nebyla.
Rozhoduje o stížnostech uvážil nss toto:
Proti výroku nař. rozhodnutí 28. dubna 1924, jímž se st-lova přihláška o převzetí zamítá, stížnost nebrojí. Stal se tedy výrok ten nenaříkatelným.
Po rozumu §§ 97 a 100, odst. 2 zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb. přísluší voj. gážistům býv. branné moci rak., uh., nebo rak.-uh. v této jejich vlastnosti, t. j. pokud nebyli do čsl. armády v hodnosti gážisty převzati, nárok na voj. zaopatř. požitky vůči čsl. státu jen v mezích zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb., tudíž pouze v případu §§ 2 nebo 5 tohoto zákona, totiž: 1. pokud nebyli jako gážisté z povolání mno do čsl. činné služby vojenské převzati (§2) nebo 2. pokud jim byly zaopatř. požitky přiznány již býv. státem rak., uh. nebo rak.-uh. (§ 5).
St-l netvrdí, že by mu byly zaopatř. požitky přiznány již státem bývalým, nýbrž opírá svůj nárok na požitky ty o ustanovení cit. § 2 a vytýká nař. rozhodnutí prvému nezákonnost z důvodů, že cit. zákon č. 194 z r. 1920 ani prov. nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb. nemá ustanovení, že by k založení nároku na zaopatř. požitky dle § 2 cit. zákona bylo třeba přihlásiti se do činné služby, zejména necítí-li se gážista ke službě schopným, a z ustanovení § 2, odst. 6 cit. nařízení, dle něhož i přihláška osob hlásících se přímo do výslužby může býti příznivě vyřízena, vyvozuje, že jest osobám takovým zaopatř. požitky přiznati. Tyto námitky nejsou důvodné.
Jak nss již opětně, zejména nálezy Boh. 1834 a 2859 adm. vyslovil, předpokládá zaopatřovací nárok dle § 2 cit. zák. č. 194/1920, že se gážista přihlásil k převzetí do čsl. voj. služby činné. V nál. Boh. 4760 adm. vyslovil pak nss, že ani převzetí voj. gážisty býv. branné moci do čsl. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě nezakládá samo o sobě ještě právního nároku na přiznání zaopatř. požitků. Na těchto svých názorech trvá nss i nyní.
Otázka, zdali žal. úřad na požadavku hlášení se do činné služby dříve trval, čili nic, jest nerozhodná pro daný případ, v němž jest zkoumati toliko zákonitost výroku naříkaného. Rovněž i dále namítaná okolnost, že tištěný blanket přihláškový jest vydán pro gážisty všech služebních poměrů (z povolání, v záloze i ve výslužbě) a že připouští možnost přihlásiti se do kterékoliv z poměrů těch, jest nerozhodna pro posouzení nároku na zaopatř. požitky, neboť nárok podobný lze posouditi pouze podle předpisů zákonných. Byl-li přihláškový blanket vyplněn a předložen v březnu 1919, tedy v době před vydáním zákona č. 194/1920, bylo nárok na zaopatř. požitky posuzovati s hlediska zákona z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., i bylo věcí st-le, jako býv. gážisty z povolání, chtěl-li podobný nárok z důvodu neschopnosti k službě uplatniti vůči čsl. státu, aby se i ve smyslu předpisu tohoto zákona nejprve přihlásil o převzetí do činné služby v čsl. armádě, v níž gážistou vůbec dosud nebyl, neboť § 2 cit. zákona č. 158/1875 předpokládá, že jen dosud aktivní gážista z povolání může býti z důvodu neschopnosti ke službě přeložen do výslužby a tím nároku na výslužné nabýti.
Důvodnou není také námitka, že st-l byl do čsl. armády jako gážista převzat tím, že byv přihlášen, obdržel vyzvání, aby činnou službu v Bratislavě nastoupil, — neboť přejímání gážistů bylo upraveno a mno svěřeno teprve zákonem z 19. března 1920, č. 194 Sb. a rozhodnuto bylo podle tohoto zákona teprve nař. rozhodnutím z 28. dubna 1924, takže přidělení st-le do činné služby, vyslovené výnosem z 3. května 1919, bylo by mohlo, kdyby ho byl st-l uposlechl, založiti jen faktický a nikoli právní poměr gážistický vůči čsl. státu.
Důvodnou neshledal nss ani námitku další, že st-l zachoval postup žal. úřadem požadovaný, poněvadž se přihlásil ve své přihlášce pouze do činné služby a že teprve později žádal o provedení superarbitrace, prohlásiv, že podle výsledku superarb. řízení podá žádost do výslužby, a že toto prohlášení bylo úřadem nesprávně pokládáno za odvolání resp. změnu jeho přihlášky v ten smysl, jako by žádal přímo do výslužby.
Z toho jest správným pouze tvrzení, že st-l přihláškou ze dne 28. března 1919 žádal o převzetí do čsl. činné služby, kdežto tvrzení, že pozdějším prohlášením žádal o provedení superarbitrace před čsl. voj. úřady a že prohlásil, že podle jejího výsledku podá event. žádost o přeložení do výslužby, takže prohlášení to nebylo ani odvoláním, ani změnou jeho přihlášky, jest v rozporu s tímto jeho prohlášením z 3. června 1919 i s jeho podáním z 28. února 1923, jichž obsah byl shora uveden.
Také námitka, že st-lovo prohlášení z 3. června 1919 jest neplatné a nerozhodné, poněvadž bylo učiněno až po uplynutí lhůty stanovené pro přihlášky pro převzetí, jest bezdůvodná, neboť přihlášku, resp. její změnu může sice mno z důvodu jejího opožděného podání odmítnouti, ale není žádného předpisu, že by tak učiniti musilo (srovnej nález Boh. 3246 adm.). Změní-li tedy býv. gážista po uplynutí lhůty k přihláškám dané přihlášku do čsl. činné služby v přihlášku do výslužby, zaniká tím jeho eventuelní nárok na zaopatř. požitky dle §u 2 zákona č. 194/1920, leda že by mno tuto změnu přihlášky výslovně z důvodu jejího opožděného podání nepřipustilo, — a to se v daném případě nestalo.
Výrok žal. úřadu, že st-l nemá nároku na zaopatř. požitky podle §u 2 cit. zákona č. 194 z r. 1920, není tedy ani nezákonný, ani nespočívá na řízení vadném.
Podrobil-li však žal. úřad st-le do čsl. armády v hodnosti gážisty nepřevzatého superarb. řízení, ačkoliv § 2 cit. zákona průkazu nezpůsobilosti k činné službě nepožaduje, a zamítl-li st-lovu žádost o přiznání výslužného také z důvodu, že st-l byl při superarbitraci uznán ke službě způsobilým, dal tím na jevo, že by snad přiznal sl-i pro případ, že jest ke službě neschopen, zaopatř. požitky i beze shora uvedené podmínky § 2 cit. zákona, totiž bez platné přihlášky do čsl. činné služby vojenské, čili mimo rámec zákona č. 194/1920. Na přiznání zaopatř. požitků mimo rámec zákona není však právního nároku i nemohla býti st-lova subj. práva nijak dotčena výrokem, jímž se mu po provedeném řízení superarb. požitky takové nepřiznávají, ani výrokem, jímž se nepovoluje obnova řízení toho. Nss jsa ve smyslu §u 2 zák. o ss povolán jen k ochraně subj. práv čili zákonných nároků strany, nemůže tedy rozhodnutí úřadu, jímž se straně zamítá nárok zák. nezaložený, přezkoumati ani s hlediska zákonitosti, ani s hlediska vadnosti řízení. — — —

Citace:

č. 5460. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 533-536.