Č. 5564.

Vojenské věci. — Státní zaměstnanci: Propočtení služební doby vojenského gážisty může se státi toliko podle předpisů zák. č. 195/1920 a 152/1923 jakož i nař. č. 10/1924, nikoliv podle zák. č. 222 a nař. č. 666/1920.
(Nález ze dne 12. dubna 1926 č. 11946/25).
Věc: Václav B. v K. proti ministerstvu národní obrany o propočtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l nastoupil službu vojenskou 5. září 1902, sloužil po dvou letech presenčních jako gážista mimo hodn. třídu a byl dnem 1. listopadu 1918 jmenován důstojníkem. Ke dni 1. ledna 1921 byla mu připočtena služ. doba 11 roky 1 měsícem 1 dnem, při čemž mu dle § 30 vl. nař. z 20. prosince 1923 č. 10 Sb. z r. 1924 byla odečtena 2 léta a z doby započtené pro poměr gážisty mimo hodnostní třídu čítáno za každý rok 5 měsíců. Dovolávaje se čl. XI. zák. ze 4. července 1923 č. 152 Sb., žádal st-l, aby mu služ. doba byla propočítána podle zák. č. 222 a nař. č. 666/1920. Žádosti té nebylo vyhověno, což stížnost naříká jako nezákonné. Stížnost tvrdí, že zákonem č. 152/23 nabyl st-l právní nárok, aby mu služ. doba byla propočítána v mezích a podle zásad stanovených pro ostatní zaměstnance zák. č. 222, a vlád. nař. č. 666 z r. 1920, že zejména dle § 13 odst. 1 téhož nařízení mu služba poddůstojnická včetně povinné služby vojenské měla býti započítána pro poměr důstojnický, pokud přesahuje sedm let a dospívá k závěru, že započítáním u něho provedeným byl oproti civ. zaměstnancům státním zkrácen o 3 roky a 2 měsíce. Stížnost poukazuje dále k tomu, že prov. nař. č. 10/1924 nemá ustanovení o certifikatistech, kteří teprve po ukončení 12 služ. let nastoupili zkušební praxi, nýbrž mluví pouze o důstojnících, kteří vyšli z řad poddůstojníků z povolání nebo gážistů mimo hodnostní třídu, a má za to, že tím důstojníci vyšlí z řady certifikatistů u porovnání s certifikatisty, kteří se stali civ. stát. úředníky, jsou značně poškozeni. Stížnost konečně tvrdí, že zákonem č. 152/1923 měla býti docílena úplná shoda při propočítávání služ. doby mezi civ. a voj. stát. zaměstnanci.
Žal. úřad v odvodním spise poukazuje k tomu, že vl. nař. č. 666/20 neřeší vůbec otázku propočtení služ. doby býv. certifikatistů, nýbrž stanoví pouze, jak se propočítá služ. doba úředníků, kteří konali službu dále sloužících poddůstojníků bez ohledu, jsou-li certifikatisté či ne; stejně vl. nař. č. 10 ex 1924 propočítává důstojníkům, býv. gážistům mimo hodn. třídu nebo poddůstojníkům z povolání, služ. dobu beze zřetele na to, mají-li certifikát. Odv. spis dále uvádí, že zákon č. 152/1923 v čl. XI. pouze stanoví, u kterých gážistů se provede propočítání ke dni 1. ledna 1921, kdežto čl. XII zmocňuje vládu, aby v mezích zásad obsažených v předpisech prov. zák. č. 222/1920 započítala voj. gážistům, vyžaduje-li to služ. zájem a mají-li potřebnou kvalifikaci, do postupu do vyšších požitků ony doby neb jejich částí, které dle dosavadních předpisů nebyly do postupu toho započítatelny a dospívá k závěru, že vláda může při stanovení skutečností, na nichž je závislý vznik práv voj. gážistů, postupovati dle volné úvahy. Ustanovením § 30 nař. č. 10/1924 nebyl porušen zákon, poněvadž zákon žádného způsobu propočítání nepředpisuje. Vláda nemohla stanoviti propočítání podle § 13 vl. nař. č. 666, poněvadž byla vázána zák. č. 195/20, podle něhož se služ. doba propočítala stejně.
Nss opřel rozhodnutí o této stížnosti o následující úvahy: Propočítání služ. doby, jakého se dostalo státním zaměstnancům na podkladě úpravy služ. požitků podle zák. č. 541/19, zákonem z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. a prov. nařízením č. 666 z r. 1920, bylo stanoveno pro voj. gážisty zák. ze 4. července 1923 č. 152 Sb. na podkladě úpravy služ. požitků čsl. vojska provedené zákonem z 19. března 1920 č. 195 Sb. Zákon č. 152/1923 nestanoví sám, které služby a jak mají býti započítány, nýbrž vzhledem k tomu, že již zák. č. 195/20 bylo stanoveno, které služby vojenské pro zařadění do platových stupnic jsou započítatelné, zmocňuje v čl. XI. vládu, aby v mezích zák. č. 222/1920 o propočítání služ. doby civ. stát. zaměstnanců a prov. předpisů k němu vydaných provedla ke dni 1. ledna 1921 propočítání služební doby oněch voj. gážistů, na něž se vztahuje zák. č. 195/1920 a kteří byli ustanoveni před účinností posléze uvedeného zákona. V čl. XII. zák. č. 152/23 zmocněna vláda dále, aby v týchž mezích za určitých předpokladů započítala voj. gážistům do postupu do vyšších požitků ony doby neb jejich části, které dle dosavadních předpisů nebyly do tohoto postupu započítatelny.
Účelem propočítání služ. doby dle zák. č. 222/20 bylo, aby státní úředníci, soudci a učitelské osoby byli zařaděni do požitků příslušné hodn. třídy a příslušného stupně služného podle celkové služ. doby, započítatelné pro zařadění a postup v dosavadním služ. poměru podle čekatelské doby a podle lhůt časového postupu, stanovených zákonem č. 541/1919 pro skupinu, jíž se to týče. U vojenských gážistů mohla tedy býti propočítána doba služ. ztrávená v dosavadním poměru gážistkém podle zákonitých lhůt stanovených v § 1 zák. č. 195/1920 a doplňků k němu uvedených v zák. ze 4. července 1923 č. 152.
Zákon č. 222/20 pro státní úředníky neměl ustanovení, jak úředníku jest započísti předchozí službu zřízeneckou, ustanovení to stalo se teprve § 3 vl. nař. č. 666/20. U gážistů vojenských započítání služby poddůstojnické a služby gážistů mimo hodn. třídu stanovil již zákon č. 195/1920 v § 6 A 3. Jako při započítání služ. doby za účelem propočítání bylo u civ. stát. úředníků nutno teprve zjistiti celkovou službu započítatelnou v dosavadním služ. poměru a pak teprve přihlédnouti k služ. době v poměru jiném (voj. službě, soukromé službě, jinému povolání), tak při voj. gážistech nutno zjistiti nejprve započítatelnou službu vojenskou a pak teprve přihlédnouti ke službám cizích oborů.
Z toho se podává, že předpisů zákona č. 222/20 a nařízení prováděcích k němu nelze tak, jak platí pro civ. stát. úředníky, upotřebiti na voj. gážisty, nýbrž že pro tyto gážisty musily býti dány předpisy prováděcí odchylné zvláštnosti voj. služby vyhovující. Z toho se dále podává, že voj. gážista nemůže ze zákona č. 222/1920 a nařízení prováděcích dovozovati nějaký právní nárok, nýbrž že základem právního nároku jeho na započítání a propočítání služební doby jsou jen zákony č. 195/20 a 152/23 a prov. nař. č. 10 z r. 1924 a že zejména nemá st-l ani jiný voj. gážista stejné kategorie nároku na to, aby ustanovení § 13 vlád. nař. č. 666/20 bylo nezměněné pojato do vl. nař. č. 10 z r. 1924. Ostatně rozdíl mezi ustanovením § 13 vl. nař. č. 666/20 a ustanovením § 30 vl. nař. č. 10/24 není odchylkou od zásady, že služ. doba poddůstojníka z povolání se nemá čítati celá pro poměr úřednický (důstojnický), nýbrž pouze odchylkou v provedení této zásady, diktovanou služ. zájmem, aby úprava voj. propočtení vyhovovala všestranně, jak uvádí mno v odpovědi na parlamentní interpelaci ve věci st-lově podané, neboť nelze přehlédnouti, že pro poměr úřednický nemá počáteční čistě vojenská služba poddůstojníka z povolání (sedmiletá) toho významu, jako jeho služba další a že pro poměr důstojnický služba poddůstojnická nemá ani toho významu jako pro dosažitelný poměr úřednický, že tedy není v zájmu služebním ani, aby plným zápočtem podůstojnické služby po sedmém roce byla poskytována poddůstojníkům, kteří vykonali odbornou zkoušku, resp. skončili zkušební praxi mimořádně až po více než 12 letech poddůstojnických, na požitcích výhoda nepoměrná k požitkům důstojníků ostatních.
Právní nárok st-lův, pokud jde o započítání služ. doby, vymezen jest ustanovením § 6 odst. druhý lit. A - 1 a 3 zákona č. 195/20 a § 30 nařízení č. 10/24, vydaného vládou na základě zmocnění dle čl. XI a XII. zák. č. 152/23; zejména nemá st-l nároku, aby mu vojenská služba byla započítána podle § 13 vládního nařízení 666/20.
Okolnost, že nařízení č. 10/24 nerozeznává mezi důstojníky certifikatisty a ostatními a prvním neposkytuje další výhody, nečiní nařízení to nezákonným, neboť ve zmocnění dle čl. XI.—XII. zákona č. 152/23 nějaký příkaz v tom směru nelze shledati, a okolnost, že ten který poddůstojník dosáhl certifikátu, měla význam pouze pro jeho kompetenci pro služby civilní, byla však bez významu pro další službu vojenskou (viz zákon z 19. dubna 1872 č. 60 ř. z., zrušený zák. z 18. září 1919 č. 594 Sb.).

Citace:

č. 5564. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 725-728.