Č. 5519.

Obecní zaměstnanci (Podkarpatská Rus): I. Předpisy § 13 vl. nař. č. 171/1923 o úpravě právních poměrů obecních úředníků a zřízenců měst Užhoroda a Mukačeva neodporuje zákonu. — II. Na potvrzení ministrem vnitra podle § 23, odst. 4. cit. vl. nař. není právního nároku.
(Nález ze dne 25. března 1926 č. 3192).
Věc: Viktor P. v Užhorodě (adv. Dr. Filip Ackermann z Užhorodu) proti ministerstvu vnitra stran služebního postavení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, který byl od 1. června 1922 zaměstnán jako provisorní exekutor, byl v zasedání správního výboru hl. města Užhorodu z 12. října 1922 zvolen většinou hlasů za měst. archiváře v X. hodn. třídě na základě veř. konkursu, vydaného župním úřadem s tím, že toto postavení jest doživotní. Tato volba byla potvrzena výnosem civilní správy Podk. Rusi z 15. prosince 1922. Dne 21. září 1923 podal st-l žádost, aby na základě §u 23 vl. nař. ze 7. srpna 1923 č. 171 Sb. byl ve své službě potvrzen. Min. vnitra nař. rozhodnutím této žádosti nevyhovělo.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss:
Stížnost především namítá neplatnost vl. nař. ze 7. srpna 1923 č. 171 Sb. a dovolává se v tomto směru zdejšího nálezu Boh. 3922 adm. V dalším dovozuje, že ve smyslu § 3 úst. listiny jest Podk. Rusi zabezpečena autonomie a že podrobnosti, zvláště o právu voliti a o volitelnosti, do sněmu, upravují zvláštní ustanovení; takovým ustanovením může však prý býti jen zákon, nikoliv pouhé vl. nař., a nebyla vláda oprávněna, aby župní a obecní zřízení, platné pro Slov., rozšířila i na Podk. Rus.
Tomuto názoru nebylo lze přisvědčiti. Dovolaný nález nss-u pouze vyslovil, že §§ 11 a 13 vl. nař. č. 171/23 nejsou kryty zákonem, netýká se však § 23, o který se nař. rozhodnutí opírá; nelze proto z tohoto nálezu ničeho pro dnešní případ dovozovati. Vl. nař. č. 171/23 se opírá nejenom o odst. 8. úst. listiny, nýbrž také o § 16. zák. z 31. března 1920 č. 233 Sb., který ustanovuje, že působnost tohoto zákona může býti nařízením rozšířena prozatím až do další úpravy zcela nebo z části na území Podk. Rusi. Použila-li vláda — tedy orgán dle §§ 31 a 34 úst. listiny k vydávání nařízení nepochybně příslušný — tohoto zákonného zmocnění k vydání vl. nař. č. 171/23, jednala úplně v rámci zákona a nelze tvrditi, že by cit. nařízení odporovalo zákonu a bylo proto neplatné. Ze by pak ustanovení § 23 resp. §§ů 18—20 nebyla kryta zákonem č. 233/20, stížnost netvrdí a také nss toho shledati nemohl. Pokud stížnost v dalším tvrdí, že i zákon č. 233/20 odporuje ústavě, dlužno poukázati k nálezu Boh. 1097 adm., ve kterém vysloven byl právní názor, že k rozhodování o tom, zda nějaký zákon republiky čsl. se příčí ústavě, jest výlučně příslušný ústavní soud a že každý zákonný předpis dlužno pokládati za ústavní, dokud jej ústavní soud neprohlásil za protiústavní a nález o tom nebyl uveřejněn ve sbírce zákonů a nařízení. Ve věci samé byl nss veden těmito úvahami:
Stížnost namítá, že ustanovení § 23 odst. 4. se nevztahuje na zřízence, kteří po převratu byli jmenováni a které čsl. vláda resp. vládní orgány potvrdily, a dovolává se § 18 vl. nař. č. 171/23 a § 5. zákona č. 233/20, v nichž prý jest vysloveno, že definitivně po převratu jmenovaní úředníci nemusí podati žádost za přijetí do státní služby. Nehledě ani k tomu, že citované §§ se týkají pouze úředníků ustanovených při magistrátech v Užhorodě a v Mukačevě resp. úředníků měst s regulovaným magistrátem, kteří vykonávají práce do kompetence magistrátu spadající resp. službu označenou v § 1 zákona, a jen při postupu stran potvrzení jest obdobně použíti dle § 23 vl. nař. těchto ustanovení, nikoliv také při posuzování služ. poměru, určují tyto §§, že i definitivní úředníci, nejenom prozatímně ustanoveni nebo prozatímně potvrzení, jsou povinni podati žádost za přijetí do státní služby a nečiní žádného rozdílu, zda byli ustanoveni před nebo po převratu.
Okolnost, že st-l byl ve svém služ. postavení civ. správou Podk. Rusi před účinností zákona potvrzen, jest pak zcela nerozhodnou. Pro tento názor mluví jasné znění § 23 odst. 4. nař. č. 171/23, kde jest řečeno, že úředníci a zřízenci měst Užhorodu a Mukačeva, kteří v den, kdy zákon nabude účinnosti (totiž kdy působnost zákona č. 233/20 bude na území Podk. Rusi rozšířena, t. j. dnem 18. srpna 1923), jsou již při městech ustanoveni podle uh. zákonů, nařízení a měst. statutů, musí býti ve svém úřadě potvrzeni min. vnitra a musí o to žádati. Že by st-l takovým zaměstnancem nebyl, stížnost nepopírá a netvrdí, že by byl jmenován na základě zákonů čsl.
Citovaný § 23 stanoví, že jmenovaní úředníci musí býti ve svém úřadě potvrzeni min. vnitra, nepropůjčuje však zřízenci právní nárok na potvrzení; že tomu tak jest, vyplývá již ze znění § 7 zákona č. 233/20 a jemu korespondujícího § 20 nař. č. 171/23, které dopouštějí, aby úředník, i když včas podá žádost za přijetí do služeb republiky čsl., úřadem k přijímání ze zákona povolaným převzat nebyl. Z toho se nesporně podává, že převzetí a tedy i potvrzení úředníka ponecháno jest volné, ničím neomezené úvaze úřadu a že naň není nároku právního. Nebyl proto žal. úřad povinen žadateli sděliti důvody, ze kterých žádost zamítl a není tudíž také vadou, když tak neučinil.
Je-li tomu tak, pak nař. rozhodnutím nebylo zasaženo do subj. práv st-lových ve smyslu § 2 zák. o ss a bylo stížnost proto zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5519. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 646-647.