Č. 5597.

Obecní zaměstnanci. — Administrativní řízení: * Spor o služební požitky podúředníka hlavního města Prahy nespadá vzhledem k § 24. zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. ex 1920 do kompetence samosprávných úřadů.
(Nález ze dne 22. dubna 1926 č. 8.364).
Prejudikatura: Boh. CCXXXV adm.
Věc: Václav K. v Praze (adv. Dr. Frant. Kysela z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o započtení služby do postupu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. usnesením rozhodl zsv meritorně ve sporu mezi st-lem, podúředníkem obce pražské, a touto obcí o započítatelnosti určité služ. doby do postupu platového.
Maje rozhodovati o stížnosti podané do tohoto usnesení musil nss nejprve z povinnosti úřední zkoumati, zda samosprávné úřady k meritornímu rozhodování sporu byly vůbec příslušný, a dospěl v tomto směru — trvaje na právním názoru vysloveném již v usnesení Boh. CCXXXV adm. — k závěru zápornému na základě těchto úvah:
St-l byl podle usnesení ob. zastupitelstva M-ského ze 7. února 1908 resp. z 10. prosince 1908 ustanoven v obci M. jako obecní strážník a doručovatel. Podle dekretu z 21. února 1921 přiznává se mu jako takovému postup dle úpravy Pražské z 15. prosince 1919 v kategorii sluhů. Dekretem z 31. prosince 1921 přeřazen do třídy podúředníků a podle dekretu z 19. ledna 1923 jako podúředník převzat také na základě § 3 zákona č. 114/1920 do služeb obce Pražské.
Služ. pragmatika pražská — shodně s příslušnými předpisy měst. statutu (srovn. §§ 77, 80, 96, 99, 123, 124) — rozděluje veškery trvale ustanovené zaměstnance obecní na dvě hlavní skupiny: úředníky a služebníky, přidržujíc se tím rozlišování obvyklého jak v ob. zřízeních pro obce nestatutární (§ 32 česk., § 31 mor. a sl. ob. zř.), tak i ve služ. pragmatice státní. A stejně jako předpisy platné pro službu státní rozeznávají v kategorii sluhů resp. podle zák. z 30. června 1921 č. 251 Sb. v kategorii »zřízenců« 2 třídy: sluhy (zřízence) a podúředníky, tak rozlišuje i služ. pragmatika pražská v § 44: III v rámci jednotné kategorie podúředníků a sluhů, rozdílné od kategorie úředníků (§ 44 — I), dvě souběžné třídy jednak podúředníků, jednak sluhů. Z těchto předpisů v jejich souvislosti vyplývá, že služ. pragmatika pražská ve shodě s ostatními předpisy, upravujícími právo veř. zaměstnanců, rozeznává jednak úředníky, t. j. zaměstnance ustanovené ke konání prací vyššího druhu, jednak zřízence, t. j. zaměstnance ustanovené ke konání prací druhu nižšího, a že t. zv. podúředníky řadí do kategorie posléze uvedené.
Poměry zaměstnanců obecních, pokud náležejí do kategorie úředníků, upravilo zákonodárství republiky v historických zemích zákonem z 23. července 1919 č. 443 Sb., jenž ovšem na úředníky měst statutárních se nevztahuje. Poměry trvale ustanovených zřízenců — t. j. podle terminologie obecních řádů: sluhů při obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku upraveny jsou naproti tomu zákonem ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. ex 1920. § 1 tohoto zákona praví všeobecně, že »ustanovení zřízení obecních v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, pokud se týkají obecních zřízenců, se doplňují a mění. Ježto — na rozdíl od zákona č. 443/1919 — měst statutárních ze své působnosti nevylučuje a ježto ani z obvyklé terminologie zákonné neplyne nutně, že by termínem »obecní zřízení« nebylo lze rozuměti také specielní obecní zřízení vydaná pro obce statutární (srovn. »Obecní řád« pro Prahu), dlužno souditi, že zák. č. 16/1920 vztahuje se i na zřízence obcí statutárních. Vzhledem pak k tomu, že naše zákonodárství tak zv. podúředníky veskrze rozlišuje přesně od úředníků a staví je na roven zřízencům, je pouze důsledným, vztáhnouti ustanovení zákona o zřízencích obecních také na obecní podúředníky, pokud specielní ustanovení v jednotlivé obci platná nestaví je výslovně na roven úředníkům. Poněvadž služ. pragmatika pražská takového ustanovení nemá, naopak podúředníky zřejmě shrnuje se zřízenci ,(sluhy) do jedné kategorie, dlužno zákona č. 16/1920 použíti i na podúředníky obce Pražské a tedy i na st-le.
Podle § 24 cit. zákona rozhodují se spory o příjmy služ. a výslužné zřízence, o zaopatř. požitky vdov a sirotků, jakož i ostatní spory vzešlé ze služ. poměrů, pořadem soudním. Dle toho nebyly tedy samosprávné úřady v daném případě příslušný o sporu st-le s obcí Pražskou rozhodovati. Jestliže zsv přes to, místo aby rozhodnutí stížnostního sboru pro nekompetenci zrušil, přezkoumával je v pořadu instačním věcně, je rozhodnutí jeho nezákonné, a bylo je dle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 5597. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 791-792.