Č. 5286.

Administrativní řízení. — Řízení před nss-em:1. * Nesprávné právní poučení nestojí v cestě právní moci rozhodnutí, které strana vůbec v odpor nevzala.
Stavební právo. — Ochrana památek (Slovensko): II. O pravomoci referátu pro ochranu památek na Slovensku.
(Nález ze dne 13. ledna 1926 č. 22313/25.)
Věc: Ondřej V. v B., město B. a Jan M. v B. proti župnímu úřadu ve Zvoleni ve stavební věci.
Výrok: Stížnost Ondřeje V. se odmítá jako nepřípustná. Stížnost města B. se zamítá jako bezdůvodná. Ke stížnosti Jana M. se nař. rozhodnutí zrušuje pro vady řízení, pokud jím zamítnuto bylo jeho odvolání do zastavení adaptačních prací a zapečetění jeho obchodní místnosti v malé bráně hradní v B. —
Důvody: Když město B. smlouvou ze 17. června 1921 pronajalo Zikmundu L. místnost nalézající se v domě č. 25 na Horním náměstí v levé bráně za roční nájemné 1000 K na 12 let, počínajíc dnem 1. července 1921, s tím, že nájemce je povinen místnost tu na své útraty upraviti pro řeznický obchod a že po uplynutí smluvní doby musí tuto upravenou a v dobrém stavu udržovanou místnost městu vrátiti, aniž by však směl prováděti nějaké změny na zevnějšku budovy, oznámil vládní komisariát na ochranu památek při min. pro Slov. městské radě v B. přípisem ze 14. listopadu 1921, že žádá, aby brány hradu nebyly bez nejnaléhavější nutnosti pronajímány, ježto charakter hradu žádá, aby přístup do něho byl vyznačen jako hradní brána a jako příchod. Pro případ, že by tam umístěn byl výkladec, obdržela by brána jakýsi filigránský charakter. Město B. jako jedno z nejkrásnějších a historicky nejznámějších měst v republice musí zachovati svůj historický charakter. Přípisem ze 16. května 1923 sdělil pak týž komisariát obecnímu úřadu v B., že není mu možno svoliti k úpravě brány měst. hradu v té formě, jak bylo žádáno, na obchodní místnost. Při posouzení této otázky třeba uvážiti, že objekt ten je ve stavu, jakým je tam úplně zachována stará hradní brána, prvotřídní památkou města, která žádanou úpravou ztratila by celkem původní charakter a význam.
Smlouvou z 15. února 1924 pronajalo město velkou bránu Ondřeji V. na 10 let počínajíc dnem 1. března 1924 za 2000 Kč ročně s tím, že jest oprávněn užívati pronajatého předmětu jen přirozeným způsobem a nesmí prováděti na něm beze svolení města žádných změn; že je povinen udržovati jej stále v dobrém stavu a vrátiti jej po uplynutí smluvní doby ve stavu, jak to je po řádném upotřebení možno. Nájemce má však právo zříditi si v pronajaté bráně obchodní místnost na své útraty s tou výslovnou podmínkou, že památka starožitnosti rušena nebude, pročež je povinen předložiti plány na přeměnu brány obecní radě ke schválení a prováděti změny jen podle schválených plánů. Po uplynutí smluvní doby bude brána patřiti městu ve změněném stavu bez jakéhokoli odškodnění.
Smlouva byla schválena dne 25. ledna 1924 městským správním výborem, který zamítl zároveň odvolání Dra F., stejně byla schválena dne 29. května 1924 okr. výborem v B.
Nájemce V. zažádal již dne 23. října 1923 o povolení, aby v bráně té směl postaviti portál podle předložených plánů, načež stavební komise podle protokolu ze 13. června 1924 navrhla, aby žádosti té bylo vyhověno s tím, že starobylý ráz budovy nebude porušen; výměrem z 23. června 1924 dal okr. úřad v B. V-ovi povolení k přestavbě oné brány na obchodní místnost dle předložených plánů s tím, že starobylý ráz budovy nesmí býti porušen. Výměr doručen byl představenstvu obce i V-ovi dne 4. července 1924.
Smlouvou z téhož dne 15. února 1924 pronajalo město Janu M. malou bránu v témže domě ročně za 800 K na 10 let, počínajíc dnem 1. března 1924 s tím, že má právo zříditi si tam na své útraty obchodní místnost, že však památka starobylosti rušena nebude, pročež musí předložiti dotyčné plány předem obecní radě ke schválení a smí prováděti onu přeměnu jen dle schválených plánů. Po uplynutí smluvní doby připadne pak brána ve změněném stavu opět obci bez odškodného; smlouva byla schválena měst. správním výborem dne 25. ledna 1924 a okr. výborem dne 29. dubna 1924.
Dne 26. května 1924 žádal Jan M. o povolení, aby v najaté místnosti směl zříditi obchodní místnost podle předložených plánů; stavební komise dle protokolu z 30. května 1924 doporučila, aby žádosti bylo vyhověno dle opraveného plánu, načež okr. úřad v B. výměrem ze 7. června 1924 dal M-ovi žádané povolení, jež doručeno bylo měst. představenstvu dne 13. června a M-ovi dne 18. června 1924
Telegramem došlým k župnímu úřadu ve Zvoleni dne 3. července 1924 zažádal referát pro ochranu památek na Slov., aby adaptace řeznického krámu na hradě byla zakázána, načež župní úřad ve Zvoleni výměrem z téhož dne nařídil okr. úřadu v B., aby onu stavbu ihned zastavil do doby, dokud záležitost nebude památkovým referátem na místě vyšetřena a dokud onen úřad nedá event. direktiv pro úpravu. Přípisem z 5. července 1924 oznámil okr. úřad župnímu úřadu, že stavba byla zastavena.
Výměrem ze 17. července 1924 prohlásil okr. úřad v B., že podle protokolu z 12. července bylo zpištěno, že se pokračuje v adaptačních pracích brány pro obchod řezníka V., ač další práce měly býti zastaveny již na základě telegramu dne 3. července 1924. Nařizuje se tedy, aby ihned po doručení tohoto výměru byly všecky uvedené adaptační práce zastaveny až do rozhodnutí župním úřadem o námitkách podaných státním referátem pro ochranu památek. Tento výměr byl doručen podle spisů jen měst. úřadu v B. a spisy zároveň postoupeny župnímu úřadu ve Zvoleni k dalšímu jednání.
Výměrem z 25. července 1924 vyslovil pak župní úřad ve Zvoleni, že zrušuje stavební povolení dané okr. úřadem v B. dne 23. června 1924 a že nařizuje městu B., aby uvedlo na vlastní náklad bránu do původního stavu do 15. září 1924. Připojeno právní poučení, že připouští se odvolání k ministru pro Slov., a výměr doručen městu a V-ovi (26. července).
Odvolání podalo pouze město B.
Když pak referát pro ochranu památek upozornil na to, že v pracích adaptačních se pokračuje a že krám má býti dokonce odevzdán již k užívání, vyzval župní úřad ve Zvoleni okr. úřad v B. přípisem z 30. srpna 1924, aby provedl potřebné opatření, případně zapečetění řeznického krámu. Podle protokolu z 30. srpna 1924 byly pak téhož dne ony místnosti úředně zapečetěny a to jak místnost V-ova, tak i místnost M-ova (čistírna a barvírna). Proti tomuto zapečetění svých místností odvolal se jak V., tak i M.
Když pak ministr pro Slov. sdělil župnímu úřadu ve Zvoleni odvolání města B. s tím, že věc rozhodnuta byla pravoplatně již druhou instancí a že tedy odvolání k němu místa nemá, vydal žal. úřad nař. rozhodnuti v ten rozum, že pozbavuje účinnosti své dřívější rozhodnutí z 25. července 1924 následkem vadného právního poučení a vydává je znovu s tím, že další odvolání nemá místa a zároveň zamítá odvolání V-ovo i M-ovo proti telefonickému nařízení okr. úřadu v B., jímž týž nařídil zastaviti adaptační práce a zapečetiti dotčené obchodní místnosti v hradní bráně.
O stížnostech do výroku toho podaných uvážil nss takto:
I. Stížnost Ondřeje V.
Jak z doslovu nař. rozhodnutí patrno, obsahuje toto výroky dva, jednak totiž reprodukuje v něm žal. úřad své rozhodnutí z 25. července 1924, připojiv k němu pouze jiné právní poučení, jednak pak zamítá odvolání podané V-em do opatření později učiněného, jímž místnost V-ova ve velké bráně najatá byla úředně zapečetěna a další práce adaptační v ní zastaveny. Jak ze správních spisů patrno, připojil žal. úřad svému původnímu rozhodnutí jiné právní poučení, připustiv další odvolání k ministru pro Slov. Ze správních spisů podává se dále, že st-l V. proti rozhodnutí tomu, doručenému dne 26. července 1924, nenastoupil vůbec žádným právním prostředkem, ani odvolání k ministru plnomocníku, ani stížností k nss-u a dal tudíž výroku tomu vejíti proti sobě v právní moc. Okolnost, že žal. úřad výrok ten reprodukoval nař. nyní rozhodnutím, připojiv k němu správné právní poučení, jímž další postup instanční vyloučil, označiv za přípustnou toliko stížnost k nss-u, přičísti jest dle správních spisů pouze tomu, že město B. svedeno původním nesprávným právním poučením nastoupilo skutečně cestu instanční, podavši odvolání k ministru pro Slov. a použilo tak prostředku nepřípustného na místo jedině přípustné stížnosti k tomuto soudu.
Tím však, že žal. úřad výrokem nyní v odpor vzatým odstranil tuto podstatnou vadu řízení, dotknuvší se skutečně procesních práv města B., nedošla žádné změny procesní posice st-le V., jenž, jak uvedeno, proti původnímu rozhodnutí z 25. /VII. 24 vůbec žádného právního prostředku nepoužil a tudíž zejména ani v tom směru, že by v základě zmíněné dodatečné opravy právního poučení mohl nyní ještě odstraniti škodné procesní následky postihnuvší ho vzhledem k naprosto pasivnímu stanovisku, jež zaujal vůči původnímu rozhodnutí z 25./VIL 1924.
Jest tudíž lhůtu k podání stížnosti proti rozhodnutí nyní naříkanému, pokud jest pouhou reprodukcí výroku z 25./VII. 24, stran tohoto st-le čítati ode dne doručení onoho původního výroku, to jest ode dne 26. července 1924. Pak jest však stížnost teprve dne 5. ledna 1925 na poštu daná a dne 7. ledna 1925 k nss-u došlá ve směru shora naznačeném patrně opožděna (§ 14 téhož zák.).
Pokud jde o druhou část nař. rozhodnutí, totiž zamítnutí st-lova odvolání z opatření okr. úřadu v B., jímž dal zastaviti další adaptační práce a zapečetiti dotčenou místnost, neobsahuje stížnost žádného stižného bodu (§ 18 zák. o ss.), pročež bylo ji v tomto bodu odmítnouti rovněž jako nepřípustnou.
II. Stížnost města B.
Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad, jak výslovně uvedl, stavební povolení dané okr. úřadem dne 23. června 1924 řezníku V-ovi k adaptaci vstupní brány v B. na obchodní místnost a zavázal město B., aby na svůj náklad uvedlo opět onu bránu do původního stavu. Krom toho zamítl odvolání jak V-ovo, tak i lana M. stran zastavení adaptačních prací a zapečetění jejich místností. Podle správních spisů jde v tomto sporu o dvě brány, velkou, jež byla pronajata V-ovi, a malou, jež byla pronajata zvláštní smlouvou Janu M., a byly obě tyto brány adaptovány na obchodní místnosti, V-ova k účelům živnosti řeznické, M-ova pak pro čistírnu a barvírnu. Oběma st-lům dáno bylo stavební povolení k adaptačním pracím, avšak každému zvláště, V-ovi dne 23. června 1924, M-ovi již dne 7. června 1924. Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad, jak uvedeno, pouze stavební povolení dané řezníku V-ovi k adaptaci brány k účelům obchodní místnosti a uložil úřad stěžujícímu si městu, aby uvedlo bránu na vlastní náklad do původního stavu.
Tato část nař. rozhodnutí nedotýká se tedy dle svého doslovu vůbec stav. povolení daného Janu M-ovi a rovněž příkaz daný městu nevztahuje se na obchodní místnost M-ovu v tak zv. malé bráně. Tomu nasvědčuje ostatně i okolnost, že rozhodnutí to ve svém původním znění nebylo M-ovi vůbec doručeno. Vychází tudíž nss z předpokladu, že první část nař. rozhodnutí, zrušující stav. povolení a nařizující stěžujícímu si městu, aby bránu uvedlo do původního stavu, týče se toliko místnosti najaté a adaptované V-em v tak zv. velké bráně a dle toho posoudil stížnost podanou městem B.
Město brojíc proti onomu výroku opírá svou stížnost podstatně o tyto námitky: 1) nejde o památku po rozumu §u 3 zák. čl. XXXIX. z 1881, stran níž by vlastníkova disposice byla omezena, 2) stavební povolení nabylo moci práva a nemohlo býti žal. úřadem zrušeno z úřední moci, 3) státní referát na ochranu památek na Slov. neměl práva zasáhnouti do volné disposice města jakožto vlastníka oné brány, 4) referát ten je toliko poradním sborem ministerstva, 5) město nic nezavinilo a nemůže mu tudíž býti uložena restituce oné brány na jeho náklad.
Nss neshledal námitky ty důvodnými.
Stěžující si město, dovolávajíc se předpisu zák. čl. XXXIX z 1881, ponechává bez povšimnutí změny, jichž se onomu zákonu dostalo nařízením ministra pro Slov. z 20. října 1919 č. 8380 pres. (č. 155/19 Ú. N. č. 32/33/19), opírajícím se zejména též o § 12 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., vydaným zřejmě na základě § 14 téhož zákona a jednajícím »o pravomoci vládního komisariátu na ochranu památek na Slovensku«. Kdežto totiž býv. uh. komise pro zachování uměleckých a historických památek byla po rozumu zák. čl. XXXIX z 1881, jak st-l správně dovozuje, toliko sborem poradním (§ 19 cit. zák. čl.), přiznáno bylo cit. min. nařízením vládnímu komisariátu, vstoupivšímu na místo oné komise, právo rozhodovací (§ 1 »spolurozhoduje«) ve všech záležitostech, které přímo neb nepřímo mají vliv na ochranu památek. Další změna je ta, že, kdežto zák. čl. XXXIX. předpokládal skutečně, jak stížnost dovozuje, že ten který objekt byl od případu k případu již prohláčen ministrem za uměleckou nebo historickou památku, nař. č. 155/19 stanoví samo, pokud jde o stavby, kategorii budov, jež bez dalšího požívají ochrany, totiž stavby z první polovice XIX. století a starší, a že zejména stanoví též kategoricky případy, kdy vládní komisariát za účelem ochrany uměleckých nebo památných staveb má zakročiti, vyslovujíc ve svém §u 2., že do oboru ochrany památek patří též úřední jednání nejen o povolení k úplnému nebo částečnému sbourání, nýbrž i o změnách zmíněných staveb, zejména i o změnách v pouhém vzhledu budov (nátěr průčelí, zasazení nových dveří, oken, portálů atd.).
Že by hradní brána, o niž jde, nepatřila svým stářím do kategorie staveb takto chráněných, stížnost netvrdí, a naopak je notorické, že tomu tak je. Ale pak nebylo třeba, aby byla ještě zvláště prohlášena za památku podle zák. čl. XXXIX z 1881, nýbrž požívá bez dalšího ochrany, k níž jak onen zák. čl., tak i min. nařízení č. 155/19 cílí.
Ze správních spisů i z předložených plánů je patrno, že s provedením adaptace oné místnosti spojeny byly alespoň změny uvedené v §u 2 lit. c) cit. nař. č. 155/19 (dle stavebního povolení šlo by dokonce o přestavbu oné brány na obchodní místnost) a nastal tudíž případ, kdy orgán povolaný k ochraně památek měl právo i povinnost zakročiti.
Jak již svrchu uvedeno, záleží zakročení to podle §u 1 cit. nař. v tom, že onen úřad spolurozhoduje a to v ten způsob, že proti jeho protestu není možno záležitosti ty vyříditi, při čemž uloženo je úřadům státním i samosprávným, o případech toho druhu jej uvědomiti a věc mu předložiti. Bylo-li však orgánu tomu přiznáno právo a povinnost spolurozhodovati a to s právem veta, jest jeho účast složkou nutnou, aby k tomu kterému rozhodnutí v záležitostech toho druhu bylo lze přihlížeti, jako by vydáno bylo činitelem k tomu povolaným, kdežto výrok bez jeho účasti vydaný postrádá svého základu v součinnosti příslušných úřadů, mezi něž kompetence ve věcech těch je rozložena, a trpí tudíž zmatečnosti, jež brání mu nabytí právní moci a založení právní účinky.
Jak nesporno, státní referát na ochranu památek na Slov. v daném případě k spolurozhodování přivzat nebyl, ač, jak svrchu dovozeno, byly zde podmínky, za kterých mělo se tak státi. Ale pak rozhodnutí okr. úřadu v B. z 23. června 1924, jímž dáno bylo V-ovi stavební povolení k adaptačním pracím místností ve velké hradní bráně v místnost obchodní, vydáno bylo úřadem, jenž sám, bez součinnosti onoho referátu, k tomu oprávněn nebyl, jenž si tedy při aktu tom osoboval samostatnou kompetenci jemu samostatně nepříslušející a jest tedy akt ten stižen zmatkem, pro který jej žal. úřad mohl mocí svého dozorčího práva zrušil a učinil-li tak, jest výtka nezákonitosti bezdůvodná.
Bezdůvodná jest však stížnost též, pokud brojí proti tomu, že žal. úřad zavázal stěžující si město k tomu, aby na svůj náklad uvedlo opět onu velkou bránu do původního stavu. Žal. úřad vycházel při tom, jak z jeho výroku patrno, z předpokladu, že město, ač již z předešlého jednání (nájemní smlouva ze 17. června 1921 se Zikmundem L.) musilo si býti vzhledem k protestu referátu na ochranu památek ze 14. listopadu 1921 a ze 16 .května 1923 vědomo, že referát ten osobuje si — jak svrchu dovozeno právem — účast v této záležitosti, o protestu tom okr. úřad v B. vůbec nevyrozumělo, čímž přivodilo vydání zmatečného stavebního povolení a že tudíž ručí za následky tím vzešlé. Stěžující si město nepopírá správnost právního stanoviska žal. úřadu, že v případě, že by svým postupem bylo přivodilo vydání onoho zmatečného výroku okr. úřadu, mohla mu býti uložena povinnost k uvedení hradní brány v předešlý stav, a brojí proti této části nař. rozhodnutí pouze v tom směru, že popírá předpoklad žal. úřadu, totiž že město přivodilo svým postupem vydání zmatečného stav. povolení. Avšak stížnost tento předpoklad žal. úřadu nevyvrací, poukazujíc toliko k tomu, že bylo věcí okr. úřadu samého, aby, vida, že jde o stav. povolení stran staré hradní brány, památkový referát k účasti přibral. Stěžující si město přehlíží však při tom, že povinnost ta postihovala již jeho vlastní orgány, působící ve funkci stav. komise, jíž náleželo, aby po rozumu §u 1 cit. min. nař. referát o zavedeném stavebním řízení uvědomila a věc mu předložila. Nestalo-li se tak, nelze se zřetelem k těmto dvěma okolnostem, jednak nesdělení protestu památkového referátu proti zamýšlenému pronájmu a adaptačním pracím okresnímu úřadu a jednak nešetření předpisu §u 1 cit. nař. městskými orgány, míti důvodně za to, že stěžující si město svým postupem onen bezprávný stav nevyvolalo, a jest tudíž stížnost i v tomto směru bezdůvodná.
III. Stížnost Jana M.
Jak uvedeno pod č. II., vychází mss při výkladu nař. rozhodnutí ze závěru, že tohoto st-le netýká se vůbec výrok o zrušení stav. povolení a navrácení jeho místnosti v předešlý stav, nýbrž že k němu vztahuje se jen druhá část nař. rozhodnutí, zamítající jeho odvolání do zastavení adaptačních prací a zapečetění adaptované místnosti v tak zv. malé bráně. K témuž závěru dospěl patrně i st-l sám, obraceje se stížností toliko proti této části nař. rozhodnutí.
Po názoru nss-u právem. Žal. úřad odůvodnil své zamítavé stanovisko ke st-lovu odvolání, poukázav pouze k tomu, že prý odvolání to směřuje vlastně jen »proti provedení tohoto uzavretie«, tedy patrně výroku v první části uvedeného. Lichost tohoto odůvodnění patrná je již z toho, co bylo dříve uvedeno, že totiž I. část nař. rozhodnutí k tomuto st-li vůbec v žádném vztahu není. Zastavení adaptačních prací a zapečetění obchodní místnosti jeho nemůže býti pouhým důsledkem úkonu jiného, jímž úřad zrušil zvláštní stav. povolení dané jiné osobě stran jiné, samostatné místnosti a stavby, ani důsledkem toho, že týž úřad nař. nyní výrokem nařídil městu, aby uvedlo v předešlý stav bránu, když, jak dovozeno, nařízení to vztahovalo se zřejmě jen na tak zv. velkou bránu V-em k jeho řeznické živnosti používanou. Že tento závěr je správný, patrno ostatně i z toho, že i přípis župního úřadu ve Zvoleni z 30. srpna 1924, jímž úřad ten zavdal podnět k opatření okr. úřadem pak provedenému, žádá jen, aby zastaveny byly další adptační práce v řeznickém krámu a zamezeno event. nastěhování nájemníkem úředním zapečetěním dotyčných místností, aniž by se však připiš ten, byť i jen slovem, byl zmínil o obchodní místnosti M-ově, sloužící nikoli účelům živnosti řeznické, nýbrž, jak ze správních spisů patrno, čistírně a barvírně.
Pak tedy výrok žal. úřadu, jímž odůvodnil zamítnutí st-lova odvolání pouze tím, že prý opatření, do něhož si stěžoval, je pouhým provedením usnesení obsaženého v první části nař. rozhodnutí, postižen je vnitřní vadou, případně nenalézá opory ve spisech, pročež bylo zrušiti nař. rozhodnutí v tomto bodu, pokud totiž jde o zamítnutí odvolání Jana M., pro podstatnou vadnost řízení podle §u 6 zák. o ss.

Citace:

č. 5286. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 209-215.