Č. 5406.

Státní občanství. — Státní zaměstnanci (Slovensko): Bývalý definitivní zaměstnanec uherského státního podniku (báňského) na území Slovenska nestal se skutečným zaměstnancem čsl. stát. podniku již tím, že po převratu byl na svém místě ponechán a složil přísahu; nenabyl proto také čsl. stát. občanství podle § 1 č. 4 zák. č. 236/1920.
(Nález ze dne 22. února 1926 č. 3492).
Prejudikatura: Boh. 4662 adm.
Věc: Arnošt E. v N. (adv. Dr. Lud. Labaj z Ružomberka) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l podal v listopadu 1921 u služnovského úřadu v Rožnavě k ministru pro Slov. žádost, aby bylo uznáno st-lovo čsl. státní občanství, uváděje, že se narodil roku 1885 ve V. v Sedmihradsku, byl od 1. srpna 1907 do 31. března 1913 zaměstnán v Ž., župa Gemermalohontská, kde nabyl dom. příslušnosti, pracuje od 1. dubna 1913 ve státních dolech v N., kde opět nabyl dom. příslušnosti a jest zaměstnancem čsl. státních dolů.
Rozhodnutím z 9. června 1923 vyslovil ministr pro Slov., že na základě zmocnění min. vnitra st-lově žádosti o přiznání čsl. státního občanství ve smyslu § 9 úst. zák. č. 236/20 nevyhovuje.
Dne 5. září 1923 učinil pak st-l u min. pro Slov. nové podání, ve kterém uvedl, že svoji žádost zakládá na předpisu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20, neboť jest státním zaměstnancem, o čemž na doklad předkládá výměr vlád. komisaře pro státní báňské a hutní závody na Slov. z 21. září 1921 o propočítání celkové služ. doby st-lovy na základě zákona č. 226/20 a vlád. nař. č. 666/20 s poznamenáním, že dekret o jmenování def. zaměstnancem státním neobdržel, ježto dekret takový obdrželi jen ti zaměstnanci, kteří vstoupili do služby u stát. podniku po převrate, kdežto zaměstnanci, kteří zůstali na svých místech z dřívější doby, byli — složili-li slib a přísahu — převzati beze všeho dalšího.
K dotazu min. pro Slov. oznámilo řed. stát. železných bání v Rožnavě, že st-l sloužil již před převratem jako dozorce u stát. bání v N., po převrate složil slib čsl. republice a byl ponechán ve službě stát. závodů, nebyl mu však o jeho převzetí do služeb čsl. státu ani o jeho def. vyjmenování skutečným stát. zaměstnancem vydán dekret ani ředitelstvím stát. železných bání ani nadřízenými úřady, byla mu pouze propočtena služ. doba dle zák. č. 222/20 a nař. č. 666/20.
Nař. rozhodnutím nevyhověl ministr pro Slov. žádosti st-lově o uznání jeho čsl. stát. občanství ve smyslu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20, poněvadž provedeným vyšetřováním bylo zjištěno, že st-l se nikdy nestal skutečným úředníkem nebo zřízencem čsl. státu nebo některého čsl. stát. ústavu nebo podniku a proto se ve smyslu § 1 č. 4 cit. úst. zák. čsl. stát. občanem nestal.
O stížnosti uvážil nss takto: — — — —
§ 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20 stanoví, že ode dne 28. října 1918 jsou čsl. stát. občany ti, kdož před tím dnem měli právo domovské v některé obci. býv. mocnářství rak.-uh. mimo území čsl. republiky a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. stát. ústavu nebo podniku. V tomto směru budiž nejprve poukázáno k právnímu názoru, vyslovenému a blíže odůvodněnému v nálezu Boh. 4662 adm., dle něhož předpis § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20 přiznává čsl. stát. občanství jen těm úředníkům a zřízencům, kteří se stali do dne, kterým tento zákon nabyl působnosti, t. j. do 16. července 1920, skutečnými, t. j. definitivními úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého stát. ústavu nebo podniku.....
Jest tedy uvažovati, zda st-l stal se definitivním zaměstnancem čsl. státu nebo některého stát. ústavu nebo podniku. St-l má za to, že podmínka tato je v jeho osobě dána, neboť dovozuje, že již před převratem byl def. zaměstnancem uherským, t. j. def. zaměstnancem stát. bání v N. a složiv po převratu slib poslušnosti čsl. republice a ponechán byv na svém služ. místě, stal se eo ipso def. zaměstnancem čsl. státního podniku. K tomuto názoru stížnosti jest uvésti:
Při posuzování poměru st-lova, jakožto zaměstnance stát. podniku býv. státu uherského na Slov., vůči státu čsl. jest přihlédnouti k předpisům zákona z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. Zákon tento upravuje poměry úředníků a zřízenců státních úřadů a ústavů býv. státu uh. a jest z jeho ustanovení v §ech 2, 4 a 6 patrno, že úředníci a zřízenci stát. úřadů a ústavů býv. státu uherského nestali se skutečnými stát. zaměstnanci čsl. již tím, že po změně státní svrchovanosti nad územím Slov. byly státní úřady a ústavy, u nichž zaměstnanci ti byli ustanoveni, prohlášeny za úřady a ústavy státu čsl., a že zaměstnanci u úřadů a ústavů těch ustanovení byli dle zákona z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. na svých místech prozatím ponecháni, nýbrž mohli zaměstnanci ti státi se definitivními čsl. státními zaměstnanci jen tenkráte, jestliže, podavše včas žádost za své trvale ustanovení, byli příslušným ústředním úřadem trvale ustanoveni.
St-l nebyl ovšem úředníkem neb zřízencem u stát. úřadu neb ústavu uherského, nýbrž zaměstnancem státního podniku býv. státu uh., nemohou se tedy uvedená positivní ustanovení o úřednících a zřízencích u stát. úřadů a ústavů na něho konkrétně vztáhnouti, přece však vzhledem k předpisu §u 10 cit. zákona, stanovícího, že poměry zaměstnanců stát. podniků býv. státu uh. na Slov. budou dle poměrů zaměstnanců u stát. úřadů a ústavů nařízením upraveny obdobně, jest z ustanovení těch pro poměr st-lův vůči státu čsl., když §em 10 slibované nařízení dosud nebylo vydáno, aspoň tolik patrno, že ani st-l jakožto zaměstnanec stát. podniku býv. státu uh. nestal se skutečným, t. j. trvalým zaměstnancem státního podniku čsl. již tím, že po změně svrchovanosti nad územím Slov. přešla dle §u 5 zák. č. 64/1918 správa všech stát. podniků býv. státu uh. na příslušné úsřední úřady státu čsl. a že zaměstnanci podniků těch byli po složení slibu poslušnosti dle §u 2 právě cit. zákona na svých služ. místech prozatím ponecháni.
Je-li tomu tak, pak ovšem námitka stížnosti, že již posléze uvedenými skutečnostmi stal se st-l definitivním zaměstnancem čsl. stát. podniku a tím pak státním občanem čsl. z důvodu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20, jest zcela bezpodstatná.
Pro názor opačný nemůže se st-l důvodně dovolávati předpisu §u 1 zákona z 15. dubna 1920 č. 289 Sb., neboť ustanovení toto propůjčilo nouze dosavadním podúředníkům stát. báňských podniků, na něž se vztahuje služ. pragmatika, hodnost veř. úředníků státu čsl, nebylo však ustanovením tímto ničeho změněno na poměru zaměstnanců stát. podniků býv. státu uh. vůči státu čsl., jak shora byl nastíněn.
Nerozhodna jest též okolnost, že st-l i byla propočtena služ. doba ve smyslu ustanovení zák. č. 222/20, neboť tím byly jen upraveny st-lovy požitky, nemohl a nebyl však tím založen charakter st-lova postavení, jakožto skutečného zaměstnance čsl. státu neb čsl. stát. podniku.
Nerozhodny jsou též další okolnosti uplatňované zástupcem stížnosti při ústním líčení, že st-l složil v prosinci 1919 služ. přísahu, zastával u stát. bání v N. službu na místě systemisovaném a že proti němu bylo provedeno disc. řízení, což všechno prý předpokládá, že st-l byl skutečným zaměstnancem čsl. stát. podinku, poněvadž žádná z těchto okolností není positivním průkazem o tom, že st-l byl individuálním aktem příslušného úřadu skutečným zaměstnancem čsl. stát. podniku jmenován, požadavek to, jehož splnění st-l netvrdí, jenž však ve smyslu hořejších vývodů jedině mohl st-lovo čsl. stát. občanství ve smyslu §u 1 č. 4 cit. úst. zák. č. 236/20 založiti.
Pokud pak st-l se dovolává okolnosti, že obec N. vydala mu v roce 1924 domovský list, v němž uznává, že st-l má v této obci dom. právo na základě §u 15 úst. zák. č. 236/20, tedy z důvodu předpokládajícího stát. občanství čsl. z titulu § 1 č. 4. cit. úst. zákona, jest k tomuto poukazu stížnosti uvésti pouze, že obecní úřad není povolán rozhodovati o tom, zda někdo jest čsl. státním občanem, a jest pak nerozhodno, jaké stanovisko v otázce st-lova stát. občanství zaujímá.

Citace:

č. 5406. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 429-432.