Č. 5618.

Vyvlastnění: I. Za platnosti zák. č. 35/1923 nemůže se vlastník pozemku vyvlastňovaného pro stavbu budovy určené pro veř. potřebu vyhnouti vyvlastnění tím, že nabídne jiný pozemek v obci k vyvlastnění způsobilý. — II. O podmínkách vyvlastnění pozemku pro přístavbu.
(Nález ze dne 30. dubna 1926 č. 6571).
Prejudikatura: Boh. 1281, 2648 adm. a j.
Věc: Děkanský úřad v M. a arcibiskupský ordinariát v Praze (adv. Dr. Rud. Traub z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (za zúč. mšr-u v M. adv. Dr. Stan. Hendrych z Prahy) o vyvlastnění děkanské zahrady v M. pro přístavbu školní budovy.
Výrok: Stížnost arcibiskupského ordinariátu odmítá se jako nepřípustná. Ke stížnosti děkanského úřadu resp. děkana Jos. P. v M. zrušuje se nař. nař. ro zhodnutí pro vady řízení.
Důvody: — — —
Rozhodnutím z 23. listopadu 1923 vyvlastnila osp na základě § 2 č. 35/1923 parcelu č. ... v M. ve výměře 486 m² ve prospěch mšr-y v M. na přístavbu školní budovy s příslušenstvím. Cena stanovena po slyšení soudních znalců hosp. a stav. na 2 K za 1 m². Se stavbou musí býti započato do 3 měsíců ode dne, kdy výnos nabude právní moci.
Do tohoto rozhodnutí podal děkanský úřad v M. společně s patronátním úřadem rekurs, jemuž nař. rozhodnutím nebylo vyhověno z těchto důvodů: Stížnost namítá, že vyvlastněný pozemek jest vzrostlým sadem a že jest ho nezbytně potřeba pro hospodářství, dům a domácnost beneficiátovu. Tyto námitky nemají v zákoně opory, ježto pozemek byl vyvlastněn pro přístavbu budovy školní, tudíž budovy určené pro veř. potřebu a zákon v § 3 odst. 5 vylučuje vyvlastnění vzrostlých sadů a pozemků pro vlastníka nevyhnutelně nutných jen tehdy, jde-li o stavbu obytných domů, hospodářských budov, provozoven a o komunikace k nim nutné, nikoli však, když jde o stavu budovy určené pro veř. potřebu. Totéž platí i o námitce, že vlastník nabídl dobrovolně jiný svůj pozemek, ježto dle ustanovení § 3 odst. 6 nemá tato námitka místa, jde-li o stavbu budovy pro veř. potřebu. Neplodný pozemek č. kat. 13/3, na nějž stížnost poukazuje, dle dobrého zdání soudního stav. znalce k účelu zamýšlené stavby nevyhovuje. Námitka, že provedením stavby na vyvlastněném pozemku bude odňato světlo části budovy děkanské, nepatří do řízení vyvlastňovacího, nýbrž může býti uplatňována v řízení o stav. povolení.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje jednak stížnost děkanského úřadu v M., jednak stížnost arcibiskupského ordinariátu v Praze, o nichž nss uvážil takto:
I. Stížnost podanou arcib. ordinariátem shledal nss podle § 5. zák. o ss nepřípustnou: — — — —
II. Pokud pak jde o stížnost podanou děkanským úřadem resp. děkanem Josefem P., uvážil nss o jednotlivých námitkách jejích takto: — —
Stížnost vytýká, že st-l nabídl jak při komis, řízení tak v rekursu pro účel vyvlastňovacím návrhem sledovaný pozemek jiný. Námitka tato není důvodná. Podle § 3. odst. 6 zák. č. 35/1923, podle něhož jest daný případ posuzovati, jest ovšem vyvlastnění nepřípustné, nabídne-li vlastník pozemku vyvlastňovateli za přiměřenou náhradu, jiný pozemek v obci, způsobilý k zastavení«, avšak podle dalšího obsahu cit. předpisu »ač nejde-li ... o vyvlastnění pro stavbu budovy určené pro veř. potřebu« neplatí tato výhrada při vyvlastnění pro stavbu budovy určené pro veř. potřebu; v daném případě jde však o vyvlastnění pro stavbu (resp. rozšíření) budovy veř. školy národní, tedy nepochybně o stavbu uvedeného druhu. Nabídka jiného pozemku v daném případě tedy nemůže činiti vyvlastnění nepřípustným (nezákonným), takže netřeba již ani zkoumati, zda pozemek nabízený náhradou by jinak vyhovoval ustanovením § 3 odst. 6 cit. zákona. Při tom nutno také ještě upozorniti na okolnost, že předpis § 3 odst. 6 zák. č. 35/1923 v dřívějším zákoně o stav. ruchu č. 45/22 obsažen nebyl. Dále vytýká stížnost dovolávajíc se nálezů nss-u Boh. 1281 a 2648 adm., že před vyvlastněním staveniště pro přístavbu nutno předem zkoumati, zdali pro budovu, která by zvětšené celkové potřebě veřejné vyhovovala, nelze vyvlastniti staveniště se zachováním pořadí v § 3 zákona starou budovou teprve,označeného, tak že lze povoliti vyvlastnění pozemku sousedícího se starou budovou teprve, když pro celkovou novostavbu nemůže býti vyvlastněn pozemek druhu v pořadí předcházející, tedy byl-li pro přístavbu navržen k vyvlastnění pozemek soukromý, teprve, když pro novostavbu rozšířené veř. budovy, zde školy, nemohou býti získány ani pozemek státní, ani půda neplodná, ani půda zabraná, nebo půda veř. fondů, ani pozemek obecní. Touto námitkou vytýká tedy stížnost, že byl nař. rozhodnutím porušen předpis § 3 odst. 2 (event. 3) zákona č. 35/1923 o pořadí, v kterém jest pozemky vyvlastňovati. Ve svém rekursu z 5. prosince 1923 uvedl st-l námitku podobnou tím, že »proti justamentu, že musí býti zahrada děkanská za každou cenu vyvlastněna, se odvolal na zákon, který chce vyvlastňovati především půdu neplodnou (§ 3 odst. 2) a ne půdu v nejvyšší míře kultivovanou«.
Nss vyslovil již v nálezu Boh. 2648 adm. právní názor, že vyvlastnění pozemku za účelem přístavby může býti povoleno teprve, když pro novostavbu vyhovující zvětšené potřebě, která přístavbou má býti hrazena, nelze získati vhodného pozemku předcházejícího v pořadí § 3 zák. o stav. ruchu pozemku, jehož vyvlastnění pro přístavbu jest navrženo. Právní názor ten byl sice v cit. nálezu vysloven podle právního stavu utvořeného zákonem o stav. ruchu z 27. ledna 1922 č. 45 Sb.; poněvadž však také zákon č. 35/1923 v § 3 nařizuje určité pořadí (třeba částečně jinak stanovené, než jak tomu bylo podle zák. č. 45/22), v jakém jest pozemky vyvlastňovati a poněvadž ani zákon č. 35/23 nemá zvláštních odchylných předpisů pro vyvlastnění pozemků k účelům přístavby, možno právní názor ten aplikovati též za platnosti zákona č. 35/1923.
Uvedená námitka st-lova rekursu mohla tedy — stejně jako obdobná námitka nynější stížnosti — míti podstatný význam pro posouzení zákonitosti nař. vyvlastňovacího nálezu. Nicméně nař. rozhodnutí ve svých důvodech právě na tuto námitku rekursu nijak nereagovalo; buďto tedy ponechal žal. úřad nař. rozhodnutím námitku tu vůbec nepovšimnutu, anebo, chtěl-li zamítaje celý rekurs st-lův zamítnouti i tuto námitku, pak postrádá nař. rozhodnutí v příčině této námitky jak po stránce právní tak i skutkové jakéhokoliv odůvodnění. Tím je pak vzhledem k předpisu §§ 5 a 6 zák. o ss také nss-u znemožněno, aby o shora uvedené námitce stížnosti rozhodoval, když právě není zřejmo, jaké stanovisko zaujal žal. úřad k námitce té v rekursu obsažené resp. z jakých úvah právních a na základě jakých okolností skutkových námitku tu důvodnou neuznal.

Citace:

č. 5618. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 833-835.