Č. 5689.

Státní zaměstnanci. — Administrativní řízení: * Nadřízeným úřadem ve smyslu §u 30 nařízení č. 169/1854 pro výkupní obilní komisaře, i když náležejí do statusu jiného správního resortu, jsou úřady politické a v poslední stolici min. zásob.
(Nález ze dne 22. května 1926 č. 10.407.)
Věc: Ignác Z. v D. proti ministerstvu financí o stravné.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Expositurou osp-é v B. byl st-l, svým povoláním ředitel berní správy v B., v červnu 1918 na podkladě oběžníku z 15. června 1918 a návodu k němu vydaného, opírajících se o § 7 nař. z 26. června 1917 č. 235 ř. z., určen jako výkupní komisař při nákupu obilí a bramborů ze žně roku 1918 v okresu b-ském. Dne 29. července 1919 předložil st-l osp-é detailovaný deník cestovní o této činnosti, v němž účtoval na cestovném za dobu od 20. června do 6. prosince 1918 celkem 3271 K 15 h. — Podáním z 12. ledna 1920, řízeným na osp-ou, urgoval vyřízení, tvrdě, že mu přísluší z tohoto deníku nárok na 2146 K 15 h. O tom konalo se delší šetření, jehož konečným výsledkem bylo instanční rozhodnutí min. zásob, z 10. července 1924, v němž tento úřad odmítl pustiti se do meritorního rozhodování, poněvadž dle §u 30 min. nař. ze 3. července 1854 č. 169 ř. z. náleží do příslušnosti finančních úřadů, aby rozhodovaly o nárocích svých úředníků na náhradu nákladů cestovních. Současně bylo vyrozuměno min. fin. o tomto rozhodnutí a požádáno, aby zařídilo, aby příslušné úřady fin. správy o nároku st-lovu rozhodly cestou instanční.
Zem. fin. řed. rozhodnutím z 1. listopadu 1924 konstatovalo, že cestovní deník týká se náhrady kom. výloh za dobu od 20. července do 6. prosince 1918 a že byl předložen dne 29. června 1919, tedy po uplynutí 14denní lhůty stanovené k předložení cestovního deníku dvor. dekrety z 22. listopadu 1821 č. 42231 (sb. z. prov. sv. 49 str. 333) a z 5. prosince 1826 č. 46.737 (sbírka prov. zákonů sv. 54 str. 139), jeho výnosem z 28. prosince 1884 č. 80.086 (příloha věstníku min. fin. č. 1. z r. 1885) a konečně výnosem ze 16. července 1920 č. j. 55.501/4963/20 a odmítlo proto jej upraviti. Rekurs proti tomu podaný zamítlo žal. min. fin. z důvodů rozhodnutí předchozí stolice.
Maje rozhodovati o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, musil se nss především z moci úřední zabývati otázkou, zda žal. úřad byl příslušným ve věci rozhodovati.
Nařízení min. vnitra, sprav. a fin. ze 3. července 1854 č. 169 ř. z. stanoví v § 30, že stížnosti do nezákonného postupu při vyměřováni komisionelních a cestovních výloh státních úředníků podati jest u nadřízeného úřadu dotyčného úředníka. Úřad ten o nich také rozhoduje. Jde tedy o to, který úřad pokládati jest v daném případě za úřad st-li nadřízený.
Jest sice pravda, že st-l jest řiditelem berní správy, tedy úředníkem fin. správy, leč cesty, za které předložil cestovní denník, nekonal jako úředník fin. správy, nýbrž jako výkupní komisař při nákupu obilí a bramborů ze sklizně roku 1918. Funkce jeho jako výkupního komisaře spočívala na oběžníku býv. místodržitelství v Praze z 15. června 1918 resp. na návodu k výnosu tomu vydaném a byla blíže determinována oběžníkem téhož úřadu ze 6. září 1918. Dle těchto výnosů pokládati jest obilní výkupní komisaře za »výkonné orgány pol. úřadů«, kteří mají jednati z jejich rozkazu a jejich jménem a vykonávati jejich rozkazy. Pravomoc výkupních komisařů »jakožto exponovaných orgánů pol. okr. úřadů« řídila se dle oboru jejich působnosti a dle rozkazů, jež jim tyto úřady udělily. Konečně bylo výkupní komisaře po rozumu § 11 min. nař. z 26. května 1917 č. 235 ř. z. pokládati za důvěrníky pol. úřadů okr. Pol. úřady byly oprávněny poměr s těmito výkupními komisaři kdykoliv zrušiti stejně jako s druhé strany nikdo nemohl býti proti svojí vůli přidržován ke svěřené mu funkci. Dle posléze cit. výnosu měl býti výkupním komisařům obilním vyměřen denní cestovní paušál, který nastoupil na místo dosud zvláště účtovaných cestovních výloh a diet. Pol. úřad měl si vyhraditi právo, denní cestovní paušál dle zkušeností později nabytých pozměniti.
Ze všech těchto ustanovení plyne nade vší pochybnost, že obilní výkupní komisaři byli v této své vlastnosti pomocnými orgány státní služby zásobovací resp. orgány okr. pol. úřadů a to bez ohledu na to, zda snad svým pravidelným životním povoláním byli úředníky stát. či nikoli a zda jako stát. úředníci příslušeli resortu správy polit. či resortu jinému. Ježto pak byli orgány úřadů politických, jsou jedině pol. úřady — v poslední stolici min. zásob. — úřady jim nadřízenými ve smyslu § 30 ministr. nař. ze 3. července 1854 č. 169 ř. z., a jedině tyto úřady jsou oprávněny rozhodovati o nárocích z výkonu jejich funkcí plynoucích.
Vzhledem k tomu nebylo min. fin. příslušné, aby rozhodovalo o nároku st-lově na náhradu cest. výloh a diet vzešlých st-li z důvodu výkonu funkce obilního výkupního komisaře, a rozhodlo-li přece, jest výrok jeho výrokem úřadu nepříslušného a tedy výrokem zmatečným.

Citace:

č. 5689. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 951-952.