Č. 5299.

Legionáři: I. Příslušné ministerstvo může obsazení místa legionářům vyhrazeného nelegionářem za podmínek § 14 zák. č. 462/1919 prohlásiti za neplatné také z moci úřední. — II. O povinnosti vyhlásiti veřejně, že místo vyhrazené bude obsazeno.
(Nález ze dne 19. ledna 1926 č. 126.)
Věc: Městská obec E. (adv. Dr. K. Weil z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran obsazení místa obecního strážníka nelegionářem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Konkursem z 1. dubna 1924 bylo vypsáno místo obecního strážníka v E. a stanovena lhůta k podání žádosti do 30. dubna 1924. Ve schůzi měst. zastupitelstva z 31. května 1924 sdělil starosta, že došlo asi třicet žádostí, z nichž měst. rada tři předkládá k užší volbě, a sice Alberta V., Karla P. a Oskara K., z nichž V. jest legionářem. Při provedeném hlasování byla žádost V. zamítnuta, poněvadž není dostatečně kvalifikován a místo uděleno nelegionáři P-ovi. K stížnosti legionářů Alberta V. a Josefa H. prohlásil žal úřad nař. rozhodnutím podle § 14 zákona č. 462/1919 obsazení místa ob. strážníka nelegionářem Karlem P. za neplatné a nařídil, aby Karel P., jemuž místo toto bylo propůjčeno, do 4 neděl od doručení tohoto rozhodnutí byl propuštěn.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stížnost především vytýká, že žal. úřad vůbec nebyl oprávněn vydati nař. rozhodnutí, poněvadž schází předpoklad takového nároku, ježto legionáři, na jejichž stížnost došlo k tomuto opatření, k podání stížnosti nebyli legitimováni; v okolnosti, že otázka legitimace nebyla zkoumána, spatřuje pak stížnost vadu řízení. Stížnost vychází tudíž z názoru, že ministerstvo může pouze na podkladě stížnosti legitimované osoby přikročiti k opatření dle § 14 zákona č. 462/1919. Tomuto názoru nemohl však nss přisvědčiti. § 14 cit. zákona stanoví, že jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona, jest ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, povinno, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel. Již ze znění tohoto ustanovení jest patrno, že tato povinnost ministerstva jest dána vždy, jakmile nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona, že tedy jde o absolutní povinnost a nikoliv o povinnost, která by nastala pouze jako důsledek vyhovění stížnosti oprávněného žadatele dle § 13. Takový závěr nelze také dovozovati z domnělé souvislosti §§ 13 a 14. § 13 upravuje pouze právo stížnostní určitých osob a ačkoliv pravidelně bude stížnost podnětem k opatření úřadu dle § 14, nevylučuje přece textace § 14 zakročení z moci úřední, neboť aby důsledek takový nastal, musel by zákonodárce tento úmysl přímo vysloviti. Pro tento názor mluví také další věta § 14, že totiž toto ustanovení neplatí, jestliže ode dne, kdy místo protizákonně bylo obsazeno, do dne, kdy ministerstvo o tom zvědělo, uplynul jeden rok. I dle znění tohoto předpisu nezáleží na způsobu, jakým úřad nabude vědomosti o protizákonném obsazení, nýbrž rozhoduje pouhý fakt, že o něm zvěděl. Z toho jde na jevo, že zákon pojí také povinnost §u 14 jen na skutečnost, že obsazení místa odporuje tomuto zákonu, kterážto povinnost není vázána na podání stížnosti, nýbrž nastává ihned, jakmile se úřad o porušení tohoto zákona dozví. Je-li tomu tak, pak jest zcela irelevantní, zda stížnost, která zavdala podnět k opatření podle §u 14, byla podána osobou legitimovanou a není tu také tvrzené vady řízení, že úřad v tomto směru nekonal žádného šetření. Pro nss odpadá pak také příčina, aby se zabýval oněmi námitkami, jimiž se stížnost snaží prokázati, že legionáři V. a H. k podání stížnosti nebyli legitimováni.
Zbývá tudíž pouze zkoumati, zdali obsazení místa obecního strážníka v E. nelegionářem tak, jak se stalo, odporuje zákonu a jest proto dána příčina k úřednímu zákroku. Nař. rozhodnutí spatřuje nezákonnost postupu při obsazování dotčeného místa v tom, že nebylo dbáno předpisu o vyhlášení konkursu v »Úředním listě Čsl. republiky«. Stížnost netvrdí, že takové uveřejnění se stalo, vytýká však, že dle zákona jest věcí mno, aby konkurs v »Úředním líste« uveřejnilo a že st-lka jest dle § 13 zákona, správně čl. 13 vl. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb. pouze povinna, mno (kanceláři čsl. legií) vypsání místa ohlásiti. Toto tvrzení odporuje však znění zákonných ustanovení. § 9 zákona č. 462/19 určuje, že když má býti obsazováno nějaké místo, uvedené v § 4 lit. a) a b) a § 5, jest úřad, ústav nebo závod, jemuž přísluší právo obsazovací, povinen místo veřejně vyhlásiti ........ a zpraviti o něm mno. Z tohoto ustanovení plyne jasně povinnost úřadu, jemuž přísluší právo obsazovací, aby sám se postaral o veřejné vyhlášení, a nelze z něho nižádným způsobem dovozovati, že by tato povinnost náležela mno. Také čl. 13 prov. nař. č. 151/1920 nestanoví nic jiného, nýbrž pouze určuje, kde místa mají býti vyhlášena, totiž v »Úředním listu republiky Čsl.«, navazuje právě slovem »povinné« na korespondující ustanovení prováděného zákona, jímž už byl určen orgán, kterému uveřejnění přísluší. Je proto tato námitka zcela bezdůvodná.
Brojí-li stížnost také proti oné části, kde jest řečeno, že někteří ze žadatelů legionářů vyhověli celkem podmínkám stanoveným v konkursu a že zákon č. 282/19 a vl. nař. č. 12/21 stran úlev při přijímání legionářů do státních služeb platí při přijímání legionářů do jiných služeb v § 4 zákona č. 462/19 uvedených, jest na to odpověděti, že — jak ze znění nař. rozhodnutí jasně vyplývá — neopírá žal. úřad své opatření o tento důvod, nýbrž projevuje jen mimochodem svůj právní názor, aniž tím chtěl učiniti výrok právní moci schopný, pročež i nss touto námitkou se zabývati nemůže.

Citace:

č. 5299. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 234-235.