Č. 5424.

Četnictvo: * Ustanovení § 17, odst. 1 zákona o služebních poměrech četnictva č. 153/23 o ztrátě pense četnické platí také o těch gážistech ve výslužbě, kteří vystoupivše z jiné státní služby než četnické nebo služby jí na roven postavené, nepožívají trvalého zaopatření, třebas při svém vystoupení obdrželi odbytné.
(Nález ze dne 26. února 1926 č. 7915/25).
Věc: Josef J. v P. proti ministerstvu vnitra stran nároku na četnické výslužné. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl jako rak. četn. závodčí s titulem strážmistra přeložen z důvodu neschopnosti ke zbrani roku 1913 na trvalý odpočinek a bylo mu výslužné vypláceno i s příslušnými přídavky a výpomocemi až do 1. října 1923. Od 1. listopadu 1913 byl st-l úředníkem města D., nejprve prozatímním, později definitivním a pobíral na základě usnesení ob. zastupitelstva z 24. září 1919 resp. z 30. prosince 1923 od 1. listopadu 1923 služ. požitky dle VIII. hodn. tř. 1. stupně, při čemž mu započítána pro pensi služební doba od 1. listopadu 1913. Dle téhož protokolu o usnesení z 30. prosince 1923 vzdal se st-l se souhlasem ob. zast. tohoto místa úřednického za odstupné ve výši 11/2 ročního služného, služby pak byl sproštěn dne 1. dubna 1924. Důvodem bylo dle téhož protokolu, že agendu obce může zastati jediná síla úřednická.
Nař. rozhodnutím vyslovilo min. vnitra se souhlasem min. financí: §em 74 zákona ze 4. července 1923 č. 153 Sb. byla služba u obce (jakou zastával st-l) na roveň postavena civ. stát. službě, v důsledku čehož byla i služ. doba ztrávená ve službě četnické započítatelná pro výměru pense za službu u obce. Vzhledem k tomu, že služné u obce převyšovalo více než o 1/3 četn. výslužné posledně požívané, pozbyl st-l úplně nároku na četn. výslužné podle § 16 cit. zák. a nemá ani nároku na požitkový rozdíl podle § 17 bod 2 téhož zák., ježto výslužné ze služby obecní převyšovalo by četnické výslužné. Podle výpisu z protokolu sepsaného o schůzi nově zvoleného ob. zast. v D. z 30. prosince 1923 bod 5 vystoupil st-l ze služeb obce s nárokem na trvalé zaopatření, za kterýžto nárok však přijal odbytné pod titulem odstupného, nenabyl tudíž zase podle § 17 bod 1 zák. č. 153/23 nároku na četn. výslužné, které měl před vstupem do zmíněné služby.
O stížnosti uvážil nss toto:
§ 16 zák. ze 4. července 1923 č. 153 Sb. stanoví v odst. 1, že gážisté ve výslužbě, vstoupivší do jiné četnické státní služby nebo do služby jí na roven postavené, vyjímajíc službu za denní nebo týdenní plat aneb remuneraci, pozbývající nároku na výslužné podle tohoto zákona 1. dnem tohoto měsíce, ve kterém se počíná nárok na plat z nové služby. § 17 pak stanoví v odst. 1., že vystoupí-li osoby, označené v předcházejícím paragrafu, ze služeb v témž paragrafu zmíněných bez nároku na trvalé zaopatření, nabudou zase nároku na výslužné, které měly před vstupem do zmíněné služby a v odst. druhém, že je-li výslužné ze zmíněné služby menší, nežli původně vyměřené četn. výslužné, přísluší rozdíl mezi oběma požitky na účet rozvrhu civ. pensí. § 74 stanoví, že civ. státní službě jsou podle tohoto zákona na roveň postaveny také veškeré civ. služby za stálý plat od obce, je-li s těmito službami normálně spojeno právo na zaopatření.
Nebrojíc proti výroku, že st-l pozbyl četnického výslužného na základě ustanovení § 16 cit. zák. po dobu své činné služby u obce, namítá stížnost, že výrok učiněný dle § 17 odporuje zákonu, poněvadž ze služeb obecních vystoupil st-l bez nároku na trvalé zaopatření, i když obdržel odbytné z důvodu, že se služby té vzdal a poněvadž nároku na započtení služby četnické do obecní pense neměl, takže by jeho pense obecní byla menší nežli výslužné četnické. Proti tomu zastává žal. úřad v odvodním spise názor, že st-l, vystupuje ze služby, měl proti obci nárok na trvalé zaopatření, poněvadž ustanovení § 17 odst. 1 cit. zákona se vztahuje pouze na případy, ve kterých není vůbec nároku na odpočivné požitky naproti zaměstnavateli, z jehož služeb četnický pensista vystupuje, a nikoliv na případy, ve kterých četnický pensista nároku svého na odpočivné požitky neuplatňuje.
Nss neshledal názor žal. úřadu správným. Citované ustanovení § 16 a 17 jsou ustanovení výjimečná, poněvadž ruší, po případě omezují nárok na pensi, který jest dle § 2 v zásadě požitkem trvalým, doživotním, i nutno je vykládati striktně. Vykládá-li se předpoklad § 17 odst. 1 »vystoupení ze služby bez nároku na trvalé zaopatření« striktně dle zákona, jenž blíže ničeho nerozlišuje, znamená předpoklad ten jakékoliv vystoupení ze služby, při kterém v okamžiku vystoupení nároku na trvalé zaopatření není, — ať již proto, že tento nárok ještě nevznikl, poněvadž jeho podmínky ještě nenastaly, ať proto, že nárok již vzniklý zanikl způsobem jakýmkoliv, buď proti vůli oprávněného nebo s jeho vůlí, jako propuštěním ze služeb bez nároku na výslužné v cestě disc. nebo vzdáním se služby i nároku na výslužné. Jako přijmutí civ. služby tak i vystoupení z ní jest věcí svobodné vůle pensistovy a nelze z ustanovení § 16 a 17 zák. vyvoditi povinnost setrvati ve službě té až do pensionování resp. nevzdáti se při předčasném odchodu z ní nároku na výslužné. Pak jest ovšem nerozhodno, bylo-li za resignaci vyplaceno odbytné nebo poskytnuta jiná výhoda materielní čili nic, neboť odbytné trvalým zaopatřením není. Stanovil-li § 18 cit. zákona, že nároku na výslužné nemohou už nabýti ony četnické osoby ve výslužbě, které rozsudkem trest, soudu pozbyly svého postavení ve službě zmíněné v § 16 a stanovil-li tak právě jen pro případ odsouzení trest, soudem, jest z toho zřejmo, že i zákonodárce pojímal ustanovení § 17 odst. 1. ve smyslu shora uvedeném. Rovněž znění § 17 odst. 2 zřejmě svědčí tomu, že se tu předpokládá civilní výslužné skutečně již pobírané (arg. slovo »je-li«, nikoli »bylo-li«).
Správnost tohoto výkladu podává se i z motivů vl. návrhu řečeného zákona (tisk posl. sněm. 4092 str. 35), jenž k §§ 16—18 dodává, že tato ustanovení souhlasí s dosavadním stavem, neboť§ 129 do té doby plativšího rak. požitkového předpisu pro četnictvo stanoví (souhlasně s §em 32 voj. zaopatř. zákona z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z.) bez všelikých dalších výhrad — mimo případ odsouzení trest. soudem — že četnický pensista smí se civ. služby (kvalifikované v § 125 stejně jako v § 16 zák. č. 153/23) vzdáti a byla-li jeho resignace civilním úřadem přijata, že nabude zase nároku na dřívější četnické výslužné.
Dle toho byla důvodem pro vydání předpisu § 16 a 17 cit. zák. úvaha, že není účelno, aby byl stát zatěžován placením výslužného osobě, která z jiných veř. prostředků požívá platu nebo výslužného. ale ovšem jen potud, pokud požitků takových skutečně požívá. Odpadne-li faktické pobírání požitků těch, oživuje opět povinnost státu, jenž je liberován právě jen po tu dobu, po kterou by osoba ona pobírala jinak požitky dvojí.
Z toho, co uvedeno, podává se, že pod pojmem nároku, jejž má § 16 na mysli ve slovech »vystoupení ze služby bez nároku na trvalé zaopatření«, jest rozuměti nikoli pouhou theoretickou existenci nároku a možnost jeho uplatnění, nýbrž nárok realisovatelný a již realisovaný. Nedošlo-li při vystoupení ze služby k jeho realisování z důvodu jakéhokoli, — mimo důvod stanovený v § 18, — pak se stalo vystoupení bez řečeného nároku. Vzdal-li se tedy st-l při svém vystoupení ze služeb obecních výslužného, třeba za odbytné, vystoupil z nich bez nároku na výslužné ve smyslu § 17 odst. 1 zák. č. 153/1923, neboť odbytné není ani trvalým zaopatřením ve smyslu § 16, ani výslužným ve smyslu § 17 cit. zák.
Poněvadž nař. rozhodnutí vychází z opačného názoru, bylo je zrušiti dle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba ale zabývati otázkou, je-li st-lova služební doba četnická započítatelná do výslužby ve službách obecních, resp. otázkou, v jakém poměru se ve smyslu § 17 odst. 2 zák. nalézá co do své výše st-lovo četnické výslužné k výslužnému civilnímu, jehož se st-l vzdal.

Citace:

č. 5424. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 463-466.