Č. 5719.

Úrazové pojišťování. — Horní právo: I. * Ustanovení § 3. vl. nař. ze 17. prosince 1919 č. 665 Sb. o zařadění horních podniků do tříd nebezpečenských, jímž se stanoví platnost nařízení již ode dne 1. ledna 1919, neodporuje zákonu č. 207/19. — II. Ustanovení § 6. vl. nař. č. 143/1914 poskytuje za předpokladů tam vytčených stranám nárok jen na zařadění podniku úrazovému pojištění podrobeného pod střední procento nebezpečenské nebo nad ně. Zařadění do určitého procenta v těchto zemích jest ponecháno volnému hodnocení úřadu.
(Nález ze dne 29. května 1926 č. 11372).
Věc: Firma ... v T. (adv. Dr. Jan Schleim z Teplic-Šanova) proti ministerstvu sociální péče (min. m. taj. Dr. Václ. Mazánek) o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy v Praze vyslovila výměrem 1. června 1920, že podnik »doly na hnědé uhlí — důl Margit« fy. ..., společnost s r. o. v T., podléhá úrazovému pojištění a zařadila jej v základě vl. nař. ze 17. prosince 1919 č. 665 Sb. na dobu od 1. ledna 1919 dle titulu 583 b) (hnědé uhlí v obvodu revírního báňského úřadu Teplice) do nebezpečenské třídy X. a do procenta nebezpečenského 55. Rozhodnutím z 30. září 1924 vyhověla zsp v Praze v dohodě s báňským hejtmanstvím částečně námitkám stěžující si společnosti proti tomu výměru podaným a zařadila podnik, o nějž jde, do nebezpečenského procenta 53, nebezpečenské třídy X., poněvadž komisionelním šetřením dne 7. března 1922 bylo zjištěno, že nebezpečí úrazové na dole »Margit« jest vzhledem k příznivým poměrům podnikovým poměrně nízké. Při tom bylo vysloveno, že další snížení nebezpečenského procenta neodpovídalo by míře, v jaké se tento podnik vyznačuje příznivějšími známkami úrazového nebezpečí proti normálním podnikům téhož revíru. K další námitce odporu podotkla zsp, že dle § 3 vl. nař. ze 17. prosince 1919 č. 665 Sb. nabylo toto nařízení účinnosti dnem vyhlášení se zpětnou platností ode dne 1. ledna 1919, takže jest zpětné zařazení podniku od 1. ledna 1919 cit. nařízením odůvodněno. Nař. rozhodnutím z 9. prosince 1924 nevyhovělo min. soc. péče v dohodě s min. veř. prací odvolání st-lky z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého.
O stížnosti uvážil nss toto:
Obsahem nař. rozhodnutí jest výrok, že podnik st-lky se zařazuje do nebezpečenského procenta 53 nebezpečenské třídy X., a že toto zařadění platí s účinností od 1. ledna 1919. Ve směru prvním tvrdí stížnost, že za daných okolností přísluší stěžující si firmě právní nárok na to, aby podnik, o nějž jde, zařaděn byl do nebezpečenského procenta 50 nebezp. třídy X. Nárok tento opírá o dobré zdání znalce, který na základě konaného šetření a zjištění, že poměry na dole nevykazují žádných zvláštních okolností nebezp., prohlásil zařadění do procenta 50 za přiměřené, jakož i o to, že i báňské hejtmanství navrhovalo, aby odporu firmy do zařaďovacího výměru bylo vyhověno a aby důl byl zařaděn do 50. nebezp. procenta X. třídy nebezp. Změnil-li tento úřad později svůj návrh, připojiv se ke stanovisku úrazové pojišťovny dělnické na zařadění do nebezp. procenta 53, jest tento nový nároz podle mínění stížnosti bez významu, ježto nebyl blíže odůvodněn.
Nss neshledal stížnost v tomto bodu důvodnou.
Zařadění podniků úrazovému pojištění podrobených do nebezp. tříd a proč. sazeb jejich posuzovati jest dle § 1 nař. vlády z 18. listopadu 1919 č. 612 Sb. podle předpisů nař. min. vnitra ze 6. července 1914 č. 143 ř. z. Pokud jde o vřadění podniku do procentové sazby vyšetřené nebezp. třídy, jest příslušný předpis § 6 posléze cit. nařízení vybudován v ten způsob, že podniky zařaditi jest se zřetelem k předpokládanému obyčejnému nebezpečenství zásadně do středního procenta, nižší neb vyšší sazba pak nežli prostřední stanovena má býti tenkráte, když podle způsobu podniku, o jehož kvalifikaci jde, proti obyčejnému úrazovému nebezpečenství jest tu nebezpečí menší, nebo větší ,(odst. 1). Prováděje tuto zásadu, předpisuje § 6 v odstavcích 2. až 4, kdy jest předpokládati menší neb větší nebezpečenství úrazové a k jakým momentům jest po této stránce přihlížeti. Na tyto předpisy jsou jednak úrazové pojišťovny dělnické, jednak správní úřady vázány v ten způsob, že, jsou-li tu okolnosti nebezpečenství zmenšující nebo zvětšující, zařazení podniku do procenta nebezpečenského, ležícího pod středním procentem nebo nad ním, státi se musí. Proti povinnosti této stojí na druhé straně nárok strany zejména na to, aby — jsou-li zjištěny okolnosti, svědčící pro menší nebezpečenství nežli jest obyčejné — podnik vřaděn byl do nebezp. procenta pod střední sazbu.
Jedná-li se však o ocenění, kterou váhu jest přikládati zjištěným momentům nebezpečí pro zařadění podniku do nebezpeč. procenta sazby mezi nejnižším, pokud se týče nejvyšším a středním nebezpeč, procentem, cit. předpis § 6 ani úrazovou pojišťovnu ani rozhodující úřad nijak neváže a ponechává ocenění to volnému hodnocení jeho. Z toho se podává na druhé straně i důsledek, že stranám právní nárok na vřadění podniku do určitého nebezpeč. procenta ve zmíněném rámci sazby nepřísluší.
V daném případě volil žal. úřad nebezpeč. procento 53, tudíž procento, ležící pod středním procentem 59 nebezpeč. třídy X., pro kteroužto volbu měl volnou hranici mezi procentem 59 až 48; jde tudíž o případ, kde jeho volné uvážení nebylo omezeno, a nelze tudíž ani st-lce přiznati tvrzený nárok na to, aby podnik její vřaděn byl do 50. procenta nebezpečenské třídy X.
Právo nss-u podrobiti své moci nalézací i záležitosti volné úvahy znamená, že tento soud může rozhodnutí žal. úřadu, vydané dle volné úvahy, přezkoumati jedině s hlediska předpisu § 6 odst. 2 zák. o ss. Po této stránce namítá stížnost, že nař. rozhodnutí jest v rozporu s dobrým zdáním slyšeného znalce a báň. hejtmanství, kteří se souhlasně vyslovili pro zařadění podniku do nebezpeč. procenta 50.
K námitce této třeba především připomenouti, že úkolem znalce v záležitostech, o něž jde, jest podati svůj odborný úsudek o tom, pokud a do jaké míry se zřetelem k určitým zjištěným skutečnostem a konkrétním poměrům závodu lze za to míti, že jest provoz závodu spojen s nebezpečenstvím nižším nebo vyšším, nežli jest nebezpečenství se závody toho druhu obyčejně spojené. Volba určitého procenta pod střední sazbou nebo nad ní, jest již výsledkem hodnocení zjištěných okolností, tedy i podaného dobrého zdání, a náleží do kompetence rozhodujícího úřadu, který na případné osobní mínění slyšeného znalce, vyslovuje-li se pro vřadění do určitého procenta, nijak vázán není.
Jinak je, pokud jde o vytčený návrh báň. hejtmanství. Úřad tento v daném případě nepodával nijakého »dobrého zdání«, nýbrž, vysloviv se pro vřadění podniku do určitého procenta nebezpečenství, vykonával činost judikující, jak předpisuje čl. XIV. zákona z 10. dubna 1919 č. 207 Sb., který stanoví, že v případech, ve kterých podle zákona úrazového přísluší polit, úřadům rozhodovati, rozhodují polit. úřady v dohodě s horními úřady, jde-li o podniky podrobené dozoru těchto úřadů. Když tedy báňské hejtmanství, ač dříve se vyslovilo pro vřadění podniku do nebezp. procenta 50, později úsudek svůj změnilo a připojivši se k důvodům předneseným úrazovou pojišťovnou, sdělilo polit. úřadu II. stolice svůj návrh na vřadění podniku do nebezpeč. procenta 53, byl návrh tento výrokem spolurozhodujícím, na roven postaveným výroku pol. úřadu.
Ve věci samé zakládá se nař. rozhodnutí stejně jako jím potvrzené rozhodnutí zsp-é, vydané v dohodě s báň. hejtmanstvím, o výsledku kom. šetření, konaného dne 7. března 1922 a konstatuje, že podle něho nebezpečí úrazové na dole »Margit« jest vzhledem k příznivým poměrům podnikovým poměrně nízké, že však další snížení nebezpeč. procenta neodpovídalo by míře, v jaké se tento podnik vyznačuje příznivějšími známkami úrazového nebezpečí proti normálním podnikům téhož revíru.
Ze spisů vychází, že úrazová pojišťovna dělnická ve svém vyjádření z 18. září 1923 uvedla, že vzala, navrhujíc nebezpeč. procento 53, v dostatečné míře zřetel na všechny okolnosti, jež dle protokolu ze 7. března 1922 možno u dolu »Margit« pokládati za znaky zmenšeného podnikového nebezpečenství, jako nepřítomnost uhelného prachu a třaskavých plynů, malá hloubka dobývání, příznivý způsob těžení a pod. — že však jmenované příznivé okolnosti vyváženy jsou v značné míře zvýšeným úrazovým nebezpečenstvím, jehož zdrojem jest přítomnost kysličníku uhličitého, jenž se ve velkém množství v dole nepravidelně vyvinuje, a tvrdila, že kysličník uhličitý usazuje se v úpadních dílech a ohrožuje dělnictvo tam pracující jednak zadušením, jednak zhasnutím lamp, takže dělníci jsou bez světel a mohou tak snadno přijíti k úrazu a dodávajíc, že proto není možno zvláště v porubech osvětlovati dobře spodky boků, kde mohou nastati trhliny, — že není proto námitka stěžující si společnosti, že stropy a boky lze lampou dobře osvětliti, ve shodě se skutečnými závodovými poměry. Touto námitkou nezabývala se st-lka blíže ve svém vyjádření ze 17. května 1924, ačkoliv měla k tomu příležitost, nýbrž popřela pouze všeobecně tuto okolnost. Z protokolu o místním šetření, odbývaném dne 7. března 1922, mohl žal. úřad seznati, že bylo skutečně zjištěno, že při dobývání pilířů stařiny bylo pozorovati výron kysličníku uhličitého související s klesnutím atmosférického tlaku, při čemž, jak protokol dodává, jest tedy nutno vyšší opatrnosti. Jestliže za tohoto stavu věci žal. úřad v dohodě s báňským úřadem ve zmíněné okolnosti spatřoval moment svědčící pro poměrně zvýšené nebezpečí a v důsledku toho vřadil podnik stěžující si firmy nikoliv do nebezpeč. procenta 50, nýbrž 53, nelze shledati, že by nař. rozhodnutí po této stránce spočívalo na skutkovém základě nedostatečně zjištěném anebo že by odporovalo stavu spisů.
Pokud jde o výrok obsažený v nař. rozhodnutí, že vřadění podniku do nebezpeč. procenta 53 třídy X. platí s účinností od 1. ledna 1919, vytýká stížnost rozhodnutí nezákonnost, namítajíc, že ustanovením § 3 vl. nař. ze 17. prosince 1919 č. 665 Sb., o něž nárok ten jest opřen, byla překročena mez nařizovací moci, stanovená v § 55 ústavní listiny a tvrdíc, že pojistná povinnost úrazová horníků vstoupila podle zákona z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. v účinnost teprve dne 1. července 1919.
O této námitce uvážil nss toto:
Zákon z 10. dubna 1919 č. 207 Sb., jímž změněny zákony o úrazovém pojištění dělníků a zejména rozšířena pojistná povinost na podniky horní, podrobené dozoru horních úřadů, vyslovil v čl. XVIII., že nabývá účinnosti dnem, který min. soc. péče, dohodná se se súčastnčnými ministry, určí nařízením. Nařízení toto, vydané dne 19. května 1919 pod č. 356 Sb., stanovilo v § 1, že cit. zákon nabývá účinnosti v celém rozsahu dnem 1. července 1919. Dle čl. XIX. odst. 1 cit. zákona tímto dnem přestala Úrazová pojišťovna hornická ve Vídni prováděti pojištění proti následkům úrazů, které se staly od tohoto dne. Tímto dnem byly veškeré vztahy mezi Úrazovou pojišťovnou hornickou ve Vídni a pojištěnci přerušeny a přeneseny na teritoriální pojišťovny úrazové čsl. státu. Následkem toho byly také tyto pojišťovny výlučně oprávněny vybírati a předpisovati pojistné příspěvky, jak též v § 7 odst. 2 nařízení vlády z 19. května 1919 č. 356 Sb. jest stanoveno. Tyto příspěvky ovšem mohly vybírati a předpisovati jenom podle norem pro ně platných, tedy mohly také zařaďování podniků úrazovému pojištění podrobených do nebepeč. tříd a procent za účelem vyměření pojistných příspěvků prováděti jedině podle zákona z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888 pro ně platného.
Avšak dne 1. července 1919 nebylo tu ještě právní normy, pro tyto pojišťovny platné, podle které by zařadění podniků hornických do nebezpeč. tříd a procent mohlo býti provedeno. Jestliže pak zákon z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. v tomto směru nějakého výslovného ustanovení neobsahuje, v čl. XX. pak min. soc. péče ukládá, aby v dohodě se súčastněnými ministry zákon ten provedl, nutno pod toto zmocnění zahrnouti také opatření nutná k tomu, aby příspěvky pojistné podle § 21 úraz. zák., splatné po 1. červenci 1919, mohly býti předepsány a vybírány. To právě se stalo nařízením vlády ze 17. prosince 1919 č. 665 Sb., jímž upraveno bylo zařadění horních podniků do tříd nebezpečenských; teprve tímto nařízením, pokud se týče obsaženým v něm schématem nebezpeč. tříd zjednám byl základ pro vyměření a vybírání pojistného. Jestliže § 3 tohoto nařízení praví, že nabývá účinosti dnem vyhlášení se zpětnou platností ode dne 1. ledna 1919, jest stanovení tohoto termínu pouhým důsledkem toho, že příspěvky pojistné, po 1. červenci 1919 splatné, jsou ve smyslu § 21 úraz. zák. příspěvky placenými za předcházející příspěvkové období, t. j. za dobu od 1. ledna do 30. června 1919.
Se zřetelem k tomu, co bylo zde uvedeno, nemohl nss uznati, že by tímto ustanovením § 3 nař. č. 665/1919 byl překročen rozsah nařizovací moci, kterou zákon z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. podle svého obsahu a patrného úmyslu a podle znění čl. XX nařizovací moci chtěl vymeziti.
Nemůže býti důvodnou uznána ani námitka, že zařadění — jak se stalo — odporuje předpisu § 14 úraz. zák., protože zařazení to, které bylo učiněno podle nař. č. 665/1919, má svůj zákonný podklad v zákoně č. 207/1919, který — jak bylo vyloženo — zařadění hornických podniků do nebezpeč. tříd a procent se zřetelem k nové úpravě úrazového pojištění od 1. července 1919 činil nutným, a nešlo o pouhou revisi rozdělení ve třídy nebezpečenství a ustanovená procenta, jak ji má na mysli odst. 6 §u 14 úrazového zákona.
Ovšem také nejde o nějaké přeřadění podniku do jiné třídy nebezpečenské nebo do jiného procenta nebezpečí ve smyslu § 20 úraz. zák., nýbrž o výrok, kterým se horní podnik stěžující si firmy na základě nařízení č. 665/1919 — jak bylo dovozeno — v mezích zákona vydaného, v rámci pojištění u teritoriální úrazové pojišťovny poprvé do nebezpeč. třídy a nebezpeč. procenta zařaďuje.

Citace:

č. 5719. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 1004-1008.