Č. 5718.

Učitelstvo: * Definitivně ustanovený učitel veřejné školy národní na Moravě pozbývá dáním na dočasný odpočinek (§ 66 zem. zák. z 24. ledna 1870 č. 18 z. z.) svého dřívějšího služebního místa.
(Nález ze dne 29. května 1926 č. 1931.)
Věc: Josef K. v N. proti ministerstvu školství a národní osvěty o zachování definitivního místa při dání na dočasný odpočinek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem zšr-y v Brně z 11. prosince 1911 ustanoven byl Josef K. def. učitelem na ob. škole v N. Vynesením téže zšr-y z 25. července 1920 dán byl po vlastní žádosti ze zdrav. příčin na dočasný odpočinek. Když se jeho zdrav. stav zlepšil, byl vynesením jmenované zšr-y ze 4. července 1922 z moci úřední reaktivován a přidělen ošv-em v N. svrchu vzpomenuté ob. škole.
Podáním ze 13. dubna 1923 žádal jmenovaný učitel, aby mu bylo vydáno potvrzení, že nynější jeho působení při ob. škole v N. je pokračování def. ustanovení z 11. prosince 1911 a odůvodnil žádost tuto tím, že po dobu 2 let byl na dočasném odpočinku a že nemohl ztratiti svého def. místa. Žádosti této zšr vynesením z 28. dubna 1924 nevyhověla a odůvodnila svůj výrok v podstatě tím, že dáním na odpočinek, třeba jen dočasný, ztratil žadatel svou místní definitivu, že místo jeho se uprázdnilo a také po provedení řádného řízení obsazovacího znovu bylo obsazeno. Nové místní definitivy může žadatel nabýti pouze cestou konkursního řízení. Odvolání zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím z důvodů vynesení vzatého v odpor, přihlížejíc k tomu, že z ustanovení §u 66 mor. zák. z 24. ledna 1879 č. 18 z. z. nárok, st-lem uplatňovaný, nedá se nikterak dovoditi. O stížnosti uvažoval nss takto:
Na sporu jest jedině otázka, pozbyl-li st-l dáním na dočasný odpočinek svého def. místa na ob. škole v N., či nikoli. Žal. úřad dospěl, opíraje se o předpis § 66 mor. zem. zák. z 24. ledna 1870 č. 18 z. z., ke kladnému zodpovědění otázky té a zamítl v důsledku tohoto právního stanoviska v pořadu stolic žádost st-lovu o vydání potvrzení, že působení jeho po provedeném reaktivování je pokračováním jeho dřívějšího def. ustanovení. St-l pozírá naproti tomu na dočasný odpočinek osoby učitelské jako na dočasné uprázdnění místa jí v činné službě zastávaného a považuje proto své opětné ustanovení ve školské službě za pokračování a tudíž i za další trvání svého dřívějšího def. ustanovení.
Podle §u 66 zák. o právních svazcích učitelstva na Moravě z 24. ledne 1870 č. 18 z. z. jest dání na odpočinek buď stálé nebo dočasné a jest v posléze uvedeném případě »povinen ten, jehož se týče, po odstranění příčin jeho dočasného odpočinku, opět konati službu školní dle nařízení zšr-y, nebo odříci se požitků výslužného.« Rozeznává tedy zákon dva způsoby odpočinku a spočívá rozdíl mezi nimi jedině v tom, že musí osoba učitelská, která byla dána na dočasný odpočinek, uposlechnouti příkazu zšr-y, aby opětně vykonávala činnou službu učitelskou a že se tedy musí dáti reaktivovati, odpadla-li příčina dočasného odpočinku. Jiného rozdílu mezi zmíněnými dvěma způsoby odpočinku zákon nezná a vystupuje proto učitel-kviescent z aktivní služby učitelské právě tak, jako učitel, který byl dán na odpočinek trvalý. Že tomu tak, vyplývá i z úvahy, že dotčené osoby učitelské pobírají v obou případech stejné požitky odpočivné, jakož i že v ostatních směrech jsou sobě rovny. A ježto dále cit. předpis založil svou jasnou dikcí toliko pro školskou správu právo povolati učitele-kviescenta do činné služby, odpadnou-li příčiny dočasného odpočinku, aniž však vybavil kviescenta korelativním právním nárokem na opětné povolání to, ani na to, aby, bude-li povolán, stalo se tak na jeho posléze zastávané místo (srovn. naproti tomu výslovný předpis § 77 odst. 2 služ. prag. úřednické), nenastává reaktivování ipso jure a je vůle osoby učitelské pro otázku, bude-li reaktivování nařízeno, bez jakéhokoliv významu.
Za tohoto stavu práva nelze pozírati na dočasný odpočinek osoby učitelské jinak, než jako na rub činné služby učitelské a má konstitutivní akt správní, kterým se provádí tato změna ve služ. postavení učitelově, za právní následek opuštění činné služby a tím i onoho místa na určité škole, k jehož zastávání byl dotčený učitel z vůle školské správy svého času povolán. Pozbývá proto učitel dočasně pensionovaný dáním do kviescence svého dřívějšího služ. místa a nemá pak již nároku na to, aby mu bylo zachováno pro případné opětné povolání do činné služby učitelské.
Posuzuje-li se sporný případ s hlediska těchto právních úvah, pak neměl st-l nároku na to, aby mu vydaly škol. úřady potvrzení jím požadované a je stížnost v právním omylu, tvrdí-li, že se dočasné dání do výslužby liší od trvalého tím, že se může učitel při zlepšení zdrav, stavu ihned (scilicet jakmile sám chce) do činné služby vrátiti a že proto místo jím zastávané se neuprázdní a nemůže býti znova obsazeno jinou silou učitelskou. A ježto dále st-l — jak právě dovozeno — dáním na dočasný od- počinek pozbyl svého def. místa na ob. škole v N., jsou pro otázku zákonitosti resp. formelní správnosti nař. rozhodnutí bez právního významu i ony vývody stížnosti, které shledávají skutkový předpoklad nař. rozhodnutí o novém obsazení místa st-lova vadným proto, že ani v dotčeném konkursu, ani ve spisech není zmínky o tom, že vypsané a učitelem J. obsazené místo jest místem, uprázdnivším se kvieskováním st-lovým.

Citace:

č. 5718. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 1002-1004.