Č. 5333.

Učitelstvo: * Podle § 10 par. zákona platí předpis dvorské komory z 5. prosince 1826 sb. pol. z. a nař.svazek 54 č. 97 str. 139 o předkládání cestovních partikulám také pro učitelstvo veřejných škol národních.
(Nález ze dne 29. ledna 1926 č. 1447). Věc: Rudolf P. ve V. (adv. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran stravného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze 6. června 1922 nevyhověla zšr v Praze žádosti učitele Josefa P. o přiznání stravného za dobu od 1. listopadu 1918 do 30. června 1919 a od 1. září 1919 do 29. února 1920, po kterou vyučoval jako zástupce řídícího učitele dlícího na dovolené, na obecné škole v K. a odůvodnila svůj zamítavý výrok tím, že jmenovaný učitel použitím za řídícího učitele na uvedené škole získal na svých služebních příjmech.
Odvolání proti výnosu tomuto podané zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím jako neodůvodněné, jelikož st-l pozbyl nároku na domáhání se žádané náhrady, neboť substituce jeho v K. skončila se dne 29. února 1920 a žádost za náhradu diet podal nejdříve 20. září 1920, tudíž po předepsané 14denní lhůtě.
O stížnosti vytýkající nesprávné právní posouzení uvažoval nss takto:
Základem celé právní výstavby stížnosti jest její názor, že paritním zákonem zavedeno bylo toliko materielně-právní zrovnoprávnění učitelstva veř. škol národních se státními úředníky a že proto nelze naň vztahovati procesní předpis, jakým jest dekret dvorské kanceláře z 5. prosince 1826 sb. pol. zák. svazek 54 č. 97 o tom, že nutno cestovní denníky předkládati pod ztrátou nároku do 14 dnů po ukončení komisionelního jednání.
Nss nemohl přisvědčiti tomuto názoru a neuznal proto stížnost důvodnou.
Paragraf 10 odst. 2. zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb. určuje, že nárok na pravidelné diety, na cestovné a náhradní (substituční) poplatky při služebním výkonu mimo vlastní působiště .... řídí se předpisy vydanými o tom pro státní úředníky. Zákon užívá tu všeobecné dikce »řídí se předpisy vydanými .... pro státní úředníky« a naznačuje tím jasně, že se nárok osob učitelských na zmíněné vedlejší požitky říditi má všemi předpisy, kterými jest upraven obdobně nárok státních úředníků na požitky ty. Platí-li však o nároku učitelstva veř. škol národních na zmíněné vedlejší požitky veškeré předpisy o vedlejších požitcích a poplatcích státních úředníků, pak nelze se dopátrati rozumného důvodu, pro který by se měla vztahovati na učitelstvo jen ta právní pravidla, která upravují výměru a výši požitků těch, ostatní však, zejména taková, jež pojednávají o způsobu uplatnění nároku a o lhůtě, ve které se tak státi má, by platnosti míti neměla.
Že jest tento výklad ve shodě se zákonem, vysvítá i z úvahy, že bylo právě účelem dříve vzpomenutého zákonného ustanovení zavésti, pokud jde o uvedené vedlejší požitky, rovnost mezi osobami učitelskými a státními úředníky a že by se této základní myšlence zákona příčil výklad, který by chtěl — ač zákon mluví zcela všeobecně — recipovati do požitkového práva osob učitelských jenom ony předpisy, kterými se řídí výše vedlejších požitků shora vyjmenovaných, vylučoval by však z recepce té všechny ostatní otázkou tou se zabývající předpisy státněúřednické. Nemá proto stížnost pravdu, domnívá-li se, že ustanovení dvorského dekretu z 5. prosince 1826 sb. pol. zák. svazek 54 č. 97 neplatí o učitelstvu veř. škol národních a že jest proto z tohoto důvodu nař. rozhodnutí nezákonným.
A ježto dále písemná stížnost nekonkretisuje s dostatečnou jasností žádného dalšího stížného bodu a zejména se blíže nezabývá otázkou, zda dříve uvedený dvorský dekret platí také pro uplatňování nároku na substituční poplatky při služ. výkonu mimo vlastní působiště, nemohl ani soud přezkoumati vzhledem na předpisy §§ 2, 5, 6, 7 a 18 zák. o ss zákonitost nař. rozhodnutí s hlediska právě vytčeného a musil stížnost v celém jejím rozsahu zamítnouti jako bezdůvodnou. Při tom ovšem nemohl soud vzhledem na kogentní předpis cit. § 18 svého zákona shledati samostatný stížní bod ve slovném obratu písemné stížnosti »pochybnou jest již otázka, lze-li služební výkon učitele, zastupujícího řídícího učitele na cizí škole, považovati za komisionelní jednání ve smyslu uvedeného dvorského dekretu«, kdyžtě obrat ten není ve stížnosti podrobněji rozveden a další obsah její zřejmě nasvědčuje tomu, že st-l viděl nezákonnost nař. rozhodnutí jedině v tom, že bylo použito naň jako na učitele uvedeného dv. dekretu a tedy právního pravidla, které se naň podle jeho názoru vztahovati nemohlo.

Citace:

č. 5333. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 299-301.