Č. 5310.Zdravotnictví: * Na povolení výkonu odborné praxe zubního lékaře podle § 6, odst. 2. zákona č. 303/1920 není právního nároku.(Nález ze dne 22. ledna 1926 č. 1046).Věc: Dr. Gabriel D. v T. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (min. konc. Dr. Jar. Preininger) o výkonu odborné praxe zubního lékaře.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: St-l zažádal podáním z 26. června 1923 o udělení titulu odborného zubního lékaře, uváděje, že se narodil ve S., župa bratislavská, tamtéž přísluší, promoval roku 1922 v Bratislavě a pracuje od 1. července 1922 na zubní klinice profesora W. ve Vídni, dále u profesorů R., O. a K. Vyžádav si vyjádření profesorského sboru lékařské fakulty university bratislavské, nevyhověl žal. úřad nař. rozhodnutím žádosti st-lově za povolení odborné praxe zubolékařské, protože žadatel neprokázal dostatečné způsobilosti k vykonávání této praxe.Stížnost neshledal nss důvodnou:Podle § 1. zákona ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb. »mohou vykonávati odborně zubní lékařství.... jenom ... doktoři veškerého lékařství, kteří jsou oprávněni vykonávati lékařskou praxi v Čsl. republice a kteří mimo to nabyli k tomu zvláštní způsobilosti na státním ústavu pro zubní lékařství .. .« Zákon ten, jenž nabyl podle § 8 účinnosti dne 6. května 1920, zachovává v § 6 odst. 1. nedotčena oprávnění lékařův a ranhojičů, kteří v době vyhlášení zákona již vykonávali zubní lékařství.Jelikož st-l nesporně nabyl doktorátu lékařství na Bratislavské universitě roku 1922, jest sice oprávněn vykonávati lékařskou praxi v čsl. republice, nevykonával však v době vyhlášení zákona č. 303/20 zubní lékařství, nespadá tedy pod předpis § 6 odst. 1. zákona. Rovněž není sporu o tom, že st-l nenabyl zvláštní způsobilosti na státním ústavu pro zubní lékařství, jímž zákon míní zřejmě (arg. § 1, odst. 1. věta 3) toliko zvláštní ústav zřízený v Praze. O tom pak, že by po případě zvláštní způsobilosti předepsané v § 1 mohlo býti dosaženo též jinde než na tomto ústavě, po př. na ústavě cizozemském, zákon předpisu nemá. Z § 1 ani z § 6, odst. 1 zákona nemůže tedy st-l vyvozovati nižádný nárok na kladné vyřízení své žádosti.Skutečně také stížnost domnělý nárok st-lův opírá výlučně o § 6, odst. 2. Tam se stanoví, že »až do doby, kdy bude po prvé skončen výcvik lékařů v státním ústavě pro zubní lékařství (§ 1), může min. zdrav. po slyšení příslušné lékařské komory a příslušné lékařské fakulty povolovati jednotlivým lékařům (doktorům veškerého lékařsví) přiměřeně kvalifikovaným, aby vykonávali odbornou praxi zubního lékaře«. Z tohoto předpisu, který na rozdíl od kategorického znění zákona v § 1 a 6, odst. 1. (»vykonávati mohou jenom« .... »oprávnění jest nedotčeno«) má znění dispositivní (»může povolovat« a nikoliv snad »povolí« anebo po př. »mohou vykonávati«), dále z toho, že v § 6 odst. 2. jde zřejmě jenom o výjimečné ustanovení na dobu přechodnou, je patrno, že zákon v § 6 odst. 2. chtěl dáti jenom min. zdrav, právo za určitých kautel povolovati v krátké přechodné době (viz též důvodovou zprávu k § 6 zák. 303/20, č. tisku 2652) výkon odborné praxe zubního lékaře též doktorům lékařství, kteří nevyhovují zmíněné podmínce § 1 co do ústavu o zubním lékařství, že však ani neuložil min. povinnost, aby tohoto svého práva kladně použilo buď vůbec anebo v určitých případech, ani neudělil jednotlivým doktorům lékařství právního nároku na takové povolení. Třebas tedy jednotlivý lékař vyhovuje (po př. sám se domnívá, že vyhovuje) podmínkám, na které § 6 odst. 2. zákona uvedené oprávnění min. zdrav, váže, nemá přec ani min. zdrav, povinnost uděliti mu takové povolení, ani nemá lékař sám nároku na takové povolení. Naopak je udělení nebo neudělení oné výhody dáno úplně do úvahy min. zdrav., která jest omezena jenom ve směru negativním, totiž tak, že min. zdrav. nesmí ono povolení uděliti, nejsou-li podmínky § 6 odst. 2. splněny.Když tedy žal. úřad v daném případě st-li žádané povolení neudělil, nemohl se tím dotknouti žádného subjektivního práva st-lova, pročež bylo stížnost zamítnouti.