Č. 5615.

Církevní věci. — Řízení před nss-em (Slovensko): * Katolický biskup na Slovensku v této své vlastnosti není legitimováni ke stížnosti na nejvyšší správní soud do rozhodnutí referátu ministerstva školství a národní osvěty, kterým odepřeny byly duchovnímu platy od státu.
(Nález ze dne 30. dubna 1926 č. 4591).
Věc: Dr. Pavel J. v T. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě stran požitků od státu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze 7. července 1924 prohlásil žal. referát, že vzhledem k žádosti faráře Vojtěcha P., dosazeného z fary v Š. na faru do J. za poukaz »příslušných státních poplatků«, tomuto faráři na novou stanici požitky nemohly býti dosud poukázány, protože biskupský ordinariát v T. nevyhověl vyzvání referátu z 20. května 1924, aby předložil ověřený přepis presentační listiny při obsazení řečené fary. Důvod svého vyzvání vysvětlil žal. úřad st-li přípisem z 1. července 1924 v ten rozum, že svrchu řečený požadavek vyplývá z titulu dozorčího práva státního nad církvemi, zejména však jest důsledkem zavedeného v čsl. republice jiného adm. řízení, které za účelem provádění zák. čl. XIV : 1898, resp. XIII : 1909 vyžaduje, aby státní správa kultová se mohla přesvědčiti, že jsou splněny podmínky v těchto zákonech stanovené pro dosažení doplňků kongruy ze státních prostředků.
Rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí ze 7. července 1924 podané řídil se nss těmito úvahami:
Vzhledem k tomu, že svrchu vytčená žádost kněze P. týkala se poukazu příslušných státních poplatků bez jakéhokoli omezení, třeba v plně zamítavém výroku úřadu spatřovati odepření veškerých platů, kteréž stát poskytuje knězi v duchovní správě resp. na kterých tento participuje. Takovýchto platů jest několikerý druh, a to: 1. uh. čl. zák. XIV : 1898 ve znění článku XIII : 1909 bylo zavedeno doplňování duchovních příjmů (kongruy) kněží určitých církví, kteří působí v duchovní správě, z prostředků státních; 2. uh. čl. zák. XXXVIII : 1913 bylo normováno zvýšení požitků takovýchto kněží poskytnutím starobních přídavků z prostředků státních; 3. min. nařízením z 1. června 1918 č. 2500 M. E. upraveno poukazování ošacovacího příspěvku uvedeným kněžím z prostředků státních; posléze 4. poskytuje vláda čsl. kromě toho stejného druhu kněžím ještě zvláštní mimořádná nadlepšení platová.
Podle toho, co bylo uvedeno svrchu, odepřel žal. úřad za daného v tom čase stavu věcí, poskytnouti faráři veškeré požitky od státu uvedené pod 1. až 4. a stížnost apoštolského administrátora v T. Dra Pavla J. spatřuje v tom nejen dotčení práv faráře P., nýbrž zřejmě i dotčení práv Dra J. jakožto církevní vrchnosti farářovy, kdežto odvodní spis žal. úřadu — byť i s jiného hlediska — popírá, že by st-li příslušel nárok, ve kterém by byl dotčen býval nař. rozhodnutím. Otázkou touto jest se nss-u nejprve zabývati, a to — ježto jde o případný nárok heterogenní — odděleně podle jednotlivých druhů státních požitků duchovního správce.
Ad 1. především § 3 zák. čl. XIV : 1898 praví, že žádost za přiznání kongruového doplňku, mohou podati kněží v duchovní správě; § 4 téhož článku i s doplněním § 3 z. čl. XIII : 1909 výslovně přiznává nárok příslušnému duchovnímu, při čemž od něho požaduje zvláštní kvalifikaci osobní pro doplňkový plat určité výše (§ 3 z. čl. XIII : 1909 připojuje za podmínku kvalifikace ještě znalost jazyka maďarského) a § 5 z. čl. XIV : 1898 výslovně uvádí, že případný vyšší příjem předchůdce na faře nemá pro nástupce na faře rozhodujícího významu; § 6 z. čl. XIV : 1898 váže poskytnutí doplňku na maďarské státní občanství duchovního; §§ 7, 8 a 9 z. čl. XIV : 1898 ve znění §ů 4 a 5. z. čl. XIII : 1909 disponují o možném vyloučení duchovního z doplňkového nároku resp. o ztrátě již přiznaného doplňku z důvodů, které tkví v ryze osobním chování duchovního. Z uvedeného jest patrno, že nárok na doplnění kongruy přísluší osobně duchovnímu a že stanice, na které působí, má význam jen stran výše jeho příjmů duchovních bez započtení státního doplňku, takže podle těchto (§ 11 z. či. XIV : 1898) případně sluší restringovati státní doplněk. Naproti tomu ze žádného ustanovení uvedených zákonů nevyvychází, že by mohl býti uplatňován nárok na doplnění požitků na kongruu církevní vrchností příslušného kněze, jehož požitky mají býti zvýšeny, a přec by takový nárok církevní vrchnosti vůči státu mohl vzejíti jen z norem státem vydaných, nikoli snad z případných pravidel ve vnitřní správě té které církve. Zejména takovou státní normou není ustanovení § 11 z. čl. XIV : 1898, podle kterého státní správa, zjišťujíc výši duchovních příjmů duchovního, odkázána jest na spolupůsobnost církve, neboť to nedotýká se zásadního nároku na doplnění, o nějž jedině jde v daném případu, nýbrž právě jen zjištění výše příjmů duchovních, jež sluší bráti za základ pro eventuelní odečtení ze sumy kongruové, na kterou má stát požitky duchovního doplňovati. Pokud pak zákon přiznává dokonce konfesionelnímu úřadu pravomoc zasahovati ve prospěch zvýšení kongruového doplňku, ať žádostí na min. vyuč. a stížností u ss (§ 15 z. čl. XIV : 1898), jest toto zasahování výslovně omezeno právě jen na důvod onoho zvýšení, spočívající v tom, že duchovní příjmy duchovního se zmenšily, a nejde ani tu o nárok na poskytnutí doplňku vůbec. Ustanovuje-li pak § 17 z. čl. XIV : 1898, že kongruové doplňky zpravidla poukazují se do rukou příslušného konfesionelního úřadu, nelze přehlédnouti, že má na zřeteli i případy, ve kterých tyto platy konají se přímo do rukou jednotlivých duchovních, a že tu vůbec jde jenom o manipulaci při výplatě. Nárok na poskytnutí kongruových doplňků duchovnímu ve správě duchovní přísluší tedy jen tomuto duchovnímu, nikoli jeho církevní vrchnosti.
Ad 2. V podstatě na stejných zásadách jest zbudován zák. čl. XXXVIII : 1913, jenž zvyšuje kongruové doplňky o starobní přídavky, na ně připínané a řídící se podle započítatelné služby toho kterého duchovního. Nemůže tedy církevní vrchnost právem pro sebe vindikovati ani nárok na poskytnutí starobního přídavku duchovnímu v duchovní správě, který jest jí podřízen.
Ad 3. Pokud jde o příspěvek ošacovací, přiznává jej svrchu cit. min. nařízení jen přímo příslušným duchovním a nemůže tedy býti řeči o nějakém nároku duchovní vrchnosti.
Posléze ad 4. třeba především podotknouti, že na další mimořádná platová zlepšení, poskytovaná duchovním v duchovní správě teprv po převratu vládou republiky čsl., není vůbec právního nároku, neboť není zákonného ustanovení, jež by takový závazek státní správy vyslovovalo. Nemohlť takový zákonný závazek býti založen pouhou resolucí (§§ 52 a 6 platné ústavní listiny), přijatou v 19. schůzi z 18. listopadu 1920 senátu a v 26. schůzi 25. listopadu 1920 posl. sněm. nár. shrom., jimiž jen bylo vysloveno přání po rozšíření působnosti zákona z 20. listopadu 1920 č. 625 Sb. o nouzové výpomoci civ. a voj. zaměstnancům státním, resp. jeho § 1 odst. 1 tř. I i na duchovenstvo z duchovní správy (srovnej nálezy tohoto soudu Boh. 3138 adm. a ze dne 12. února 1926 č. j. 2666/1926). Není tu tedy ani nároku církevní vrchnosti příslušného duchovního.
Ježto podle uvedeného nepřísluší po žádné z uvedených svrchu pod 1 až 4 součástek požitků od státu st-li nějaký právní nárok, slušelo stížnost bez uvažování o jejím dalším obsahu jakožto bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 5615. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 825-827.