Č. 5487.

Vojenské ubytování: I po definitivním sdělání seznamu o ubytovacím prostoru může se majitel bytu neb místností v seznamu zapsaných domáhati opravy seznamu a uplatňovati nové okolnosti, které odůvodňují, aby byt byl ze seznamu vypuštěn.
(Nález ze dne 15. března 1926 č. 12344/25.)
Věc: Jindřich O. v H. proti zemské správě politické v Praze stran zabrání místnosti k účelům vojenského ubytování.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Dne 12. prosince 1924 vykonáno bylo v domě č. ... v H. místní šetření za účelem opatření bytu pro voj. gážistu. Při tom bylo zjištěno, že je v přízemí 1 kancelář, 1 kuchyně a 2 pokoje, v prvním poschodí 4 pokoje. Dům obývá majitel Jindřich O. se svou rodinou, celkem 5 dospělých osob. Dle jeho údajů používá se jednoho pokoje v prvním poschodí pro služebnou a jednoho přízemního pokoje jako poradny.
Výměrem z 23. ledna 1925 přidělil ob. úřad na základě § 25 zák. o ubytování vojska (ve znění zák. z 13. května 1924, č. 118 Sb.) a § 2 vl. nař. z 30. května 1924, č. 119 Sb. jeden pokoj v I. poschodí o to onen s kuchyňskou plotnou, nadporučíku R. Š.
Odvolání, v němž st-l namítal, že použití tohoto pokoje pro účely ubytování vojska je nepřípustno, zamítla osp v R. rozhodnutím z 10. února 1920, poněvadž jde o obytnou místnost, která může býti jako přebytečná požadována. Dalšímu rekursu nebylo vyhověno nař. rozhodnutím. Toto uvádí, že místnost byla pojata do výkazu o obsazovacím prostoru, a odůvodňuje se tím, že povinnost ku přenechání oné místnosti pro ubytování Št-ého se zakládá na ustanovení zák. z 11. června 1879, č. 93 ř. z., a zák. z 13. května 1924 č. 118 Sb., a že místnost nepatří k prostorům, které po rozumu §u 10 zák. z r. 1879, resp. § 1 nař. z 30. května 1924, č. 119 Sb., jsou z přídělu vyňaty. Námitky odvolání nebyly uznány důvodnými, ježto bylo zjištěno, že jednak neodpovídají skutečnosti, jednak že nejde o osvobozovací důvody po rozumu cit. zákonných ustanovení.
Stížnost vytýká v podstatě, že pokoje pro služebné podle §u 1 vlád. nař. č. 119/24 nejsou obytnými místnostmi a jsou z ubytovací povinnosti vyňaty a že žal. úřad neprovedl důkazy, které st-l nabízel o tom, že se přiděleného pokoje skutečně používá pro služebnou.
Nss pokládal za nutné, nejprve zjistiti, co bylo předmětem rozhodování žal. úřadu. Cit. § 25 zák. o ubytování vojska stanoví, že nemohou-li si vojenští gážisté v místech své posádky (služebního přidělení) opatřiti vhodný byt nájemní smlouvou, jest obec místa posádky (služebního přidělení) povinna opatřiti jim na žádost místního voj. úřadu (velitelství), vhodný byt přídělem bytů, uvedených ve výkaze o obsazovacím prostoru. Souhlasně s tím § 2 vl. nař. z 30. května 1924, č. 119 Sb. stanoví v odst. 2, že k přídělu bytu lze použíti pouze bytů (místností) zapsaných v rubrikách 4 a 5 výkazu o obsazovacím prostoru. Pro vyšetření a zápis bytů a místností vhodných k ubytování do výkazu o obsazovacím prostoru je předepsáno v § 9 min. nař. z 27. července 1895, č. 119 ř. z. zvláštní řízení; podle těchto předpisů, jež zůstaly nedotčeny vlád. nař. z 30. května 1924 č. 119 Sb., vyloží se výkaz o vyšetřených obsazovacích prostorech v obci veřejně a jest do něho přípustná stížnost; definitivně sestavený výkaz jest podkladem pro přidělení požadovaných ubikací. Pro příděl bytů zapsaných ve výkazu, jednotlivým vojenským gážistům předepisuje § 2 vl. nař. č. 119/1924 zase zvláštní řízení a připouští též odvolání do rozhodnutí o přídělu.
Jest tedy zřejmo, že řízení směřující k opatření bytů pro voj. gážisty, se rozpadá na dvě stadia, a to sdělání výkazu o obsazovacím prostoru a příděl bytu určitému gážistovi. Úkolem stadia prvního je sjednati podklad pro stadium druhé, t. j. zjistiti ony byty a místnosti v obci, které v případě nastalé individuální potřeby určitému gážistovi mohou býti přikázány. O tom, které byty neb místnosti mohou být do seznamu pojaty a které jsou z toho vyloučeny zejména i proto, že jich majitel jejich potřebuje pro vykonávání svého povolání a s ohledem na rodinné poměry, rozhoduje se ve stadiu prvém (§ 3 min. nař. z 27. července 1895, č. 119 ř. z.) a majitel bytu má možnost své námitky proti zanesení svých místností do seznamu v instanční cestě uplatniti.
Nelze však přehlédnouti, že takto jednou definitivně sestavený výkaz nemůže tvořiti bezvýjimečnou trvalou basi pro přidělování bytů jednotlivým gážistům. Zanesením bytů a místností do seznamu nepozbývá majitel domu a bytu nikterak práva, bytem disponovati. Je beze všeho přípustno, aby byt, jenž v době sdělání seznamu zcela nebo z části podléhal povinosti ubytovací, později byl vzat v užívání způsobem jenž tuto povinnost zcela nebo z části vylučuje (na př. pronajmutím prázdného bytu, zvýšením počtu členů domácnosti, zahájením nějakého výdělečného povolání v bytu, původně jen k bydlení používaného). Na to již min. nař. z 27. července 1895, č. 119 ř. z. pamatuje, stanovíc v § 9. odst. 12, že seznam jest přiměřeně opravovati při přírůstku neb úbytku budov neb částí budov; rozněž vl. nař. č. 119/1924 praví v § 1 odst. 4, že obec jest povinna výkaz upraviti podle zásad stanovících, které byty jsou vzhledem na počet členů domácnosti jich majitele z bytové povinnosti vyloučeny.
Z toho je patrno, že i po definitivním sdělání seznamu o obsazovacím prostoru se může majitel bytu neb místností v něm zanesených domáhati opravy jeho a uplatňovati nově nastalé okolnosti, odůvodňující vypuštění bytu ze seznamu.
V daném případě byla dle četnické relace místnost Št-ému přidělená pojata v r. 1920 do výkazu o obsazovacím prostoru. Při přídělu jejím jmenovanému neobmezila se však obec pouze na to, aby snad s odkazem na tento fakt byt přidělila, nýbrž konala nejprve šetření o tom, jaké obytné místnosti v domě st-lově jsou a kterak se jich užívá. Rovněž instance v pořadu právním dovolané zabývaly se na dotyčné rekursní námitky ve svých rozhodnutích otázkou, je-li přidělený pokoj z ubytovací povinnosti vyňat čili nic. Z toho jde, že předmětem rozhodování nebyla pouze otázka přídělu bytu na základě zápisu jeho ve výkazu o obsazovacím prostoru, nýbrž, že řešena tu byla i otázka, podléhá-li tato místnost povinnosti ubytovací, tedy otázka, týkající se opravy výkazu, jež svou povahou patří do řízení dle prvního svrchu vytčeného stadia.
Instanční postup v řízení správním při sdělávání neb opravě výkazu o obsazovacím prostoru nekončí však — jak nss vyslovil v nál. Boh. 4659 adm. — u polit, úřadu II. stolice a proto jest poučení nař. rozhodnutí, že z něho není dalšího odvolání, nesprávné. — — —

Citace:

č. 5487. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 578-580.