Č. 5682.

Pozemková reforma: O nutnosti včasné specifikace žádosti za propuštění půdy ze záboru podle § 11 záb. zák. — věta jako při Boh. 4863 adm.
(Nález ze dne 20. května 1926 č. 6247.)
Prejudikatura: Boh. 4863 adm.
Věc: Anna Marie Sch. v B. (adv. Dr. Al. Brunclík z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (odb. rada Dr. Jan Javůrek) o propuštění půdy ze záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. výrokem rozhodl stpú o třech žádostech st-lky z 2. října 1924 a žádosti přednesené při kom. šetření dne 5. listopadu 1924, jimiž st-lka jako vlastnice panství B. žádala za propuštění půdy dle § 11 záb. zák., za vyloučení objektů dle § 3 a) záb. zák. a za ponechání ploch dle § 20 příd. zák. Rozhodnutí to, jímž dle §u 11 záb. zák. propuštěno bylo 244 ha 22 a 67 m² půdy zemědělské a 139 ha 30 a 11 m² půdy jiné, naříká stížnost jen proto, že dle téhož §u věty prvé nebyly st-lce propuštěny i tyto nemovitosti: lihovar v B., cihelna tamtéž a pozemek role č. k. ... tamtéž. Ostatní části nař. rozhodnutí stížnost nenapadá.
Rozhoduje o této stížnosti veden byl nss těmito úvahami:
Žal. úřad konstatuje v důvodech nař. rozhodnutí, že st-lka ve svých žádostech uplatnila svůj nárok dle § 11 záb. zák. zcela povšechně, neuvádějíc, které pozemky žádá do výměry 150 ha půdy zemědělské, které do výměry 100 ha půdy jiné, které nad výměru 250 ha a že tím tedy ponechává stpú-u úplnou volnost, aby určil pozemky, které jí dle § 11 záb. zák. ze záboru propustiti chce, vysloviv před tím právní názor, že vlastník svůj nárok dle § 11 záb. zák. musí uplatniti ve lhůtě § 3 náhr. zák. a nesmí po uplynutí lhůty té měniti ani půdu, na kterou nárok ten uplatnil.
Stížnost — nepopírajíc, že ve 30denní lhůtě § 3 náhr. zák. st-lka jen povšechně o propuštění půdy dle § 11 záb. zák. žádala a neuvedla ani, které nemovitosti žádá dle 1. věty § 11 záb. zák., které dle věty 2, ani určité pořadí, ve kterém je volí — popírá, že výběr nemovitostí na stpú přešel a vidí v nepropuštění svrchu uvedených nemovitostí porušení práva volby jí dle 1. věty § 11 záb. zák. příslušející. Tvrdí, že § 3 náhr. zák. ukládá straně jen, aby ve 30denní lhůtě se prohlásila, zdali uplatňuje svůj nárok dle § 11 záb. zák. čili nic a nenařizuje nikde, že již v prohlášení tom musí býti uvedena podrobná a přesná specifikace.
Tento názor stížnosti je však mylný. Nss vyslovil a odůvodnil již v nál. Boh. 4863 adm., právní názor, že opomene-li vlastník státem za- brané půdy ve lhůtě § 3 náhr. zák. označiti pozemky, na které uplatňuje nárok podle 1. věty § 11, požádav pouze za propuštění pozemků výměru v § 2 záb. zák. přesahujících, nemůže právem vytýkati, že stpú propustiv mu z půdy takto žádané 150 ha půdy zemědělské a 100 ha půdy jiné, porušil právo volby dle § 11 1. věty záb. zák. K vývodům stížnosti, jež dovolává se nálezů nss-u, z nichž chce dovoditi správnost svého názoru, se podotýká:
V žádném z nálezů těch nebyla řešena otázka, zda v případě, když vlastník ve lhůtě § 3 náhr. zák. žádá jen povšechně propuštění půdy, přesahující výměru v § 2 záb. zák., smí stpú pozemky sám určiti, aniž poruší právo volby vlastníka, nýbrž otázky zcela jiné, totiž otázka, smí-li žádost a limine odmítnouti, pokud sahá právo volby, smí-li žádost takovou ignorovati při dalších svých úkonech a otázka povinnosti platiti poplatek dle § 61 příd. zák. Otázky dnes sporné se nálezy ve stížnosti citované vůbec nedotýkají. Pokud tedy stížnost, dovolávajíc se ustanovení § 3 náhr. zák. samého, chce dovoditi nezákonnost nař. rozhodnutí, je bezdůvodná.
Stížnost ovšem vývody svými jde i dále. Stojí na stanovisku, že stpú souhlasil s tím, aby právo volby nebylo uplatněno ve lhůtě § 3 náhr. zák., nýbrž aby se tak stalo po uplynutí lhůty té, při šetření na místě samém, a tvrdí, že v této úřadem prodloužené lhůtě byly svrchu uvedené nemovitosti, jichž nepropuštění jako nezákonnost se vytýká, do výměry v § 2 záb. zák. st-lkou voleny. Dovolává se v prvé řadě slibu daného jí prý přednostou právního oddělení žal. úřadu, že stačí, požádá-li ve lhůtě § 3 náhr. zák. o propuštění půdy povšechně a že specifikaci, t. j. volbu, může provésti při místním šetření, jež bude o žádosti nařízeno.
Nehledě k tomu, že adm. spisy nepodávají pro tvrzení to nejmenšího podkladu, zejména není ve spisech nějaký zápis o této rozmluvě a také st-lka podávajíc žádost o propuštění půdy nijak nenaznačila, že vzhledem na ono prohlášení vyhrazuje si dodatečné právo volby a ani při místním šetření se prohlášení onoho nedovolala, nemohlo by ono prohlášení na právní situaci míti vliv již proto, poněvadž podle vylíčení stížnosti samé šlo spíše o informativní jednání u referenta stpú-u, než o rozhodování téhož úřadu. Ale i kdyby ve výrocích referentových bylo lze spatřovati nějaké rozhodnutí úřední o prominutí prekluse, neměl by výrok ten zamýšlený účinek, neboť prominutí prekluse nároku vlastníka dle §u 11 záb. zák., třeba jen ohledně volby, je rozhodováním o tomto jeho nároku a rozhodování to může stpú činiti jen tehdy, dá-li k němu souhlas jeho správní výbor (§ 11 č. 1 zák. o stpú-ě). Že by tento souhlas byl dán, stížnost netvrdí a také ze spisů to není patrno. Proto nelze míti za to, že st-lce byla prekluse jejího nároku, pokud volby se týče, prominuta.
Včasnost volby resp. prominutí následků prekluse dovozuje stížnost i z té skutečnosti, že žal. úřad st-lku dodatečně po uplynutí lhůty v § 3 náhr. zák. stanovené ku předložení specifikace pozemků, tedy prý k uplatnění práva volby vyzval a specifikaci jí předloženou vzal za základ jednání. Skutková tvrzení stížnosti jsou spisy doložena. Ale z nich ještě neplyne, že žal. úřad st-lce následky prekluse prominul, ať již výslovně neb konkludentním činem. Vždyť úřad teprve po provedeném místním šetření rozhodoval o žádosti st-lky za propuštění půdy dle § 11 záb. zák. a chtěl-li jí přes to, že tato zmeškala právo voliti si pozemky, přece dáti příležitost, aby projevila, které nemovitosti by propuštěny míti chtěla a prohlásil-li dle protokolu z 5. listopadu 1924, že za základ béře písemné žádosti st-lčiny, jež dle spisů podány byly ve lhůtě § 3 náhr. zák. a seznamy ploch, ve kterých žádosti ty specifikovala, nelze v tom ještě spatřovati žádné prominutí prekluse a uznání dodatečného práva volby. Vždyť účelem místního šetření bylo zjistiti, které nemovitosti mají st-lce býti propuštěny, a mohl úřad i pak přání st-lky respektovati. Ale nemusel tak učiniti, když — jak svrchu uvedeno — ve lhůtě v § 3 náhr. zák. volbu neprovedla a nelze z ničeho dovoditi, že by úřad byl preklusi jí prominul.
Shledal tedy nss, že stížnost neprávem vytýká porušení práva volby a tedy nezákonnost nař. rozhodnutí.
Jestliže však úřad právem vyslovil, že je oprávněn provésti výběr pozemků, pak — propustiv st-lce větší než v § 2 záb. zák. stanovené výměry — nárok její dle § 11, 1. věty úplně uspokojil a není vadou, když neodůvodnil, proč nepropouští jí lihovar, cihelnu a role č. ... v B. — —
Stížnost mohla by proti výběru provedenému stpú-em namítati pouze, že nebylo při něm dbáno § 5 náhr. zák. Takto formulované výtky však stížnost vůbec neobsahuje, vytýkajíc jedině porušení práva volby. To činí neprávem a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 5682. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 934-936.