Č. 5374.

Obecní zaměstnanci. — Legionáři: * I. Obec jest podle § 4 zákona z 24. července 1919 č. 462 Sb. povinna vyhraditi legionářům 50% také oněch míst, jež hodlá obsaditi pouze výpomocnými nebo smluvními zřízenci. — * 11. Ustanovení § 18 a) nař. vlády ze 30. prosince 1920 č. 12 Sb. z r. 1921 ve znění čl. III. nař. vlády z 30. května 1922 č. 202 Sb., pokud rozšiřuje také předpisy § 16 vl. nař. č. 12/1921 na obsazování sluhovských míst ve službách obecních, není kryto zákonem.
(Nález ze dne 11. února 1926 č. 2716).
Věc: Městská obec M. proti ministerstvu vnitra v Praze stran obsazení místa lázeňského a maséra v městských lázních legionářem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Nař. rozhodnutím prohlásilo min. vnitra ke stížnosti legionáře Karla S. podle § 14 zák. č. 462/1919 obsazení místa lázeňského a maséra v městských lázních ve V. nelegionářem Vladimírem N. za neplatné a nařídilo, aby Vladimír N., jemuž místo bylo propůjčeno, do 4 neděl od doručení tohoto rozhodnutí byl propuštěn.
O stížnosti nss uvážil:
Dle § 4 zákona č. 462/1919 jest legionářům vyhrazeno 50% míst sluhů a dohlížitelů (dozorců) i ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných. V daném případě jde o obsazení místa lázeňského v měst. lázních stěžující si obce. Obec tato netvrdí, že měst. lázně jako podnik obecní nejsou objektivně takovým podnikem, jehož zřízenci mohou býti dosazováni v místo jen s ohledem na zákon č. 462/1919, že tedy nejsou podnikem, na který se ustanovení § 4 zákona č. 462/1919 vztahují. Dle instrukce pro lázeňský personál jest lázeňský nadřízen ostatnímu lázeňskému personálu a zodpověděn za pořádek v lázních a za dodržování platného lázeňského řádu a instrukce. Již tyto funkce charakterisují jej jako osobu dohlížející (dozorce) po rozumu § 4 zák. č. 462/1919. Charakter těchto funkcí není ostatně stěžující si obcí popřen. Stížnost namítá jenom tolik, že legionářům vyhrazena jsou ve službách obecních jen systemisovaná místa zřízenecká, t. j. taková, na nichž zřízenec po zkušebním roce se může domáhati def. ustanovení, nikoli však místa zaměstnanců, kteří nejsou na systemisovaných místech vůbec a nemohou uplatniti nároku na def. ustanovení, jsouce jen zaměstnanci prozatímními nebo v kategorii dělnické s denním nebo týdenním platem. K názoru tomu dospívá stížnost úvahou, že 1) podle § 7 zákona č. 462/1919 platí i pro přijímání legionářů do ob. služeb předpisy vl. nař. č. 151/1920, 12/1921 a 202/1922 a tedy i § 16 nař. č. 12/1921, podle kteréhožto posledního ustanovení v kategorii sluhovské nemají býti legionáři přijímáni jako výpomocní sluhové, nýbrž že mají býti ustanoveni prozatímními a po roce uspokojivé služby definitivními eventuelně nad systemisovaný stav, 2) že dle § 1 zákona 462/1919 legionářům jest započítati leg. službu do služby a do výslužby, což je možno jen u def. zřízenců na systemisovaná místa ustanovených.
Námitky tyto neshledal nss důvodnými.
ad 1. Usnesením správní komise města V. z 2. února 1923 bylo stanoveno, že lázeňský Vladimír N. jest ustanoven prozatímně na denní plat (3 Kč za jednu pracovní hodinu), na obapolnou jednoměsíční výpověď. Tím bylo místo lázeňského, kdyžtě obec nehodlala místo to obsaditi definitivně, systemisováno jako místo provisorní, a šlo tedy o místo, které bylo volné. Zákon č. 462/1919 nečiní rozdílu mezi místy definitivními a provisorními, jak za to má stížnost. Rozdílu takového nelze dovoditi ani ze zákona samého ani z vl. nař. č. 151/1920 a 202/1922. Pokud pak jde o § 16 nař. č. 12/1921, jehož se stížnost dále dovolává, stanoví sice čl. III. nař. vlády čsl. z 30. května 1922 č. 202 Sb., že za § 18 vlád. nař. ze 13. prosince 1920 č. 12 Sb. z r. 1921 vsunouti jest ustanovení, že úlevy tímto nařízením (č. 12/1921) legionářům poskytnuté platí podle § 7, posl. odstavec zák. č. 462/1919 též pro přijímání do jiných služeb v § 4 tohoto zákona uvedených. Nss však shledal, že ustanovení § 18 a) nařízení č. 12/1921, ve znění čl. III. nařízení č. 202/1922, pokud rozšiřuje také předpis § 16 nařízení č. 12/1921 na obsazování sluhovských míst ve službách obecních, není kryto zákonem.
Zákon z 23. května 1919 č. 282 Sb., k jehož provedení jest vl. nař. č. 12/1921 vydáno, zmocňuje vládu jediné k tomu, aby stanovila zásady, dle nichž příslušníkům čsl. zahraničních vojsk (legionářům) mohou býti dány dispense od všeobecně platných formálních podmínek pro dosažení různých státních úřadů, pokud žadatel skutečně vyhovuje (na př. co do výšky těla, věku, stavu, formálního průkazu o předepsaných studiích). Zmocnění toto týká se jediné ulehčení podmínek co do způsobilosti žadatelů-legionářů o místa ve státních úřadech, tedy úlev co do posuzování subjektivních kvalit žadatelů samých. Jediné tyto úlevy má také na mysli ustanovení posl. odstavce § 7 zákona č. 462/1919, jenž stanoví, že úlevy poskytnuté legionářům na základě zákona č. 282/1919 při přijímání do státní služby, platí i pro přijímání do jiných služeb v § 4 zákona č. 462/1919 uvedených. Za úlevu ve smyslu zákona č. 282/1919 a § 7 zákona č. 462/1919 nelze tedy vůbec pokládati zákaz, že legionáři nemají býti v kategorii sluhovské přijímáni jako výpomocní sluhové — tedy zákaz, jenž došel výrazu, pokud jde o obor služby státní, v § 16 vlád. nař. 12/1921 a pokud jde o obor služby u autonomních korporací — tudíž také obcí — v § 18 a) téhož nařízení ve znění čl. III. vlád. nař. 202/1922.
Není-li tedy ustanovení cit. § 18 a), pokud rozšiřuje také předpis § 16 vlád. nař. č. 12/1921 na obsazení sluhovských míst ve službách obecních, kryto zákonem, pak se obec nemůže tohoto ustanovení právem dovolávati pro svůj závěr, že není povinna podle § 4 zákona č. 462/1919 vyhrazovati legionářům 50% také oněch míst, jež hodlá obsaditi pouze výpomocnými nebo smluvními zřízenci.
ad 2. Pokud pak jde o vývody stížnosti svrchu sub 2) uvedené, jest zřejmo, že započtení legionářských let do služby a do výslužby může u zřízenců obecních míti význam jenom v těch případech, kde vzhledem k povaze služ. místa se o službě resp. o služ. době a výslužbě vůbec může mluviti (na př. při postupu do vyšších platů, při skutečném přeložení do výslužby a pod.); nelze však mluviti o započtení služ. doby legionářské v tom případě, jestliže služ. poměr jest toho rázu, že doba služební při něm není vůbec momentem právně relevantním, na př. při ustanovení na určitou omezenou dobu za pevnou odměnu. Nemůže tedy ani z momentů sub 2) uvedených stížnost ničeho dovozovati pro názor, že legionářům vyhrazena jsou jen místa systemisovaná s nárokem na ustanovení def., resp. že legionářům vyhrazena jsou jen místa oněch zřízenců obecních, na které se vztahuje ustanovení zákona ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. ex 1920. Pak ovšem jsou zcela bez významu všechny ony další námitky, jimiž se stížnost snaží prokázati, že Vladimír N. není zřízencem ve smyslu zákona č. 16/1920 a že nejde o místo, které má býti obsazeno trvale, nýbrž o místo kategorie dělníků bez nároku na definitivu. — — —

Citace:

č. 5374. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 376-378.