Č. 5404.

Domovské právo. — Administrativní řízení (Slovensko): * Rozhodnutí župního úřadu v záležitostech domovského práva na Slovensku je konečné i tehdy, když župní úřad rozhodne z moci dozorčí.
(Nález ze dne 22. února 1926 č. 20878/25.).
Prejudikatura: Boh. 4403 adm. Věc: Dr. Jan E. v K. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran domovského práva a státního občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud řeší také otázku
domovské příslušnosti st-lovy, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ministr pro Slov. vydal nař. rozhodnutí tohoto není:
Rozhodnutím župního úřadu v Košicích z 29. prosince 1923 bylo z úřední moci na základě dozorčího práva zrušeno usnesení měst. rady v Košicích ze 7. května 1921, kterým byl přijat do dom. svazku v Košicích Dr. Jan E., úředník fin. řed.. Odvolání jeho proti tomuto rozhodnutí župního úřadu podané se zamítá jako neodůvodněné. Dru Janu E., který se narodil dne 15. dubna 1881 v E. v nynějším Maďarsku, kde odvozeně po rodičích měl dom. příslušnost, nebyla udělena, případně přiznána dom. příslušnost v obci Košicích nebo v některé jiné obci býv. Rakouska nebo Uherska v době do 28. října 1918 a též ne v době do 1. ledna 1910, t. j. v době, kdy obec ta patřila pod svrchovanost býv. Uherska, případně Rakouska a nestal se proto ve smyslu § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920 čsl. státním občanem. Jmenovaný nestal se čsl. státním občanem ani podle ustanovení § 1 č. 4 cit. úst. zák., poněvadž v době do 16. července 1920 nebyl definitivně jmenován ani převzat do čsl. státních služeb. Okolnost, že Dr. Jan E. následkem složení slibu poslušnosti byl ve smyslu § 2 zák. č. 64/1918 ponechán ve svém úřadě s dosavadními požitky, jest tu bezvýznamná, poněvadž podle ustanovení tohoto býv. uherští úředníci byli ponecháni v čsl. službě jen prozatím a ne definitivně. Def. převzetí Dra Jana E. do čsl. státní služby stalo se až v r. 1921, t. j. po 16. červenci 1920 a, proto se na něho nevztahuje ustanovení § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/1920. Že by se byl stal čsl. stát. občanem z jiného zákonného důvodu, jmenovaný ani netvrdí a nebylo provedeným Šetřením prokázáno a není ani ze spisů patrno. Poněvadž Dr. Jan E. není čsl. státním občanem a poněvadž ve smyslu § 5 zák. čl. XXII/1886 a § 16 zák. čl. V/1903 příslušným do čsl. obce může býti výlučně jen čsl. státní občan, byl župní úřad v Košicích jako nadřízený a ve smyslu § 31 a 89 zák. čl. XXII/1886 dozorčím právem vyzbrojený úřad obce Košic oprávněn a povinen zrušiti usnesení obce Košic, uznávající jmenovanému dom. příslušnost v obci Košicích. Slušelo proto odvolání Dra Jana E. zamítnouti jako bezdůvodné.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Žal. úřad, jak z rozhodnutí jeho patrno, jednak řešil otázku st-lovy domovské příslušnosti, přezkoumávaje v té příčině k odvolání st-lovu rozhodnutí župního úřadu v Košicích, jednak vyslovil, že st-l není čsl. státním občanem. V prvém směru je nař. rozhodnutí stíženo nezákonností.
V usnesení měst. rady v Košicích o přijetí st-le do domovského svazku obce té není sice uvedeno, na základě kterého zákonného ustanovení se přijetí to stalo. Poněvadž však se v usnesení tom výslovně praví, že přijetí se děje v uvážení meritorních důvodů v žádosti uvedených, a poněvadž st-l k odůvodnění žádosti své uvedl, že v Košicích od r. 1899 bydlí a od r. 1910 tam platí státní daně a obecní přirážky, je patrno, že přijetí se stalo buď podle § 10 nebo podle § 11 zák. článku XXII : 1886. Šlo-li však o věc domovské příslušnosti podle některého z těchto zákonných ustanovení, nedostávalo se ministru vůbec příslušnosti k meritornímu řešení věci té. Hledí-li se totiž k době, ve které bylo vydáno usnesení měst. rady a ve které době byla obec Košice ještě municipálním městem, pak bylo již usnesení měst. rady (magistrátu) podle § 164 zák. čl. XXII : 1886 ve spojení s §em 23 č. 2 zák. článku XXVI : 1896 konečným. Hledí-li se však k době, ve které bylo vydáno rozhodnutí župního úřadu a ve které obec Košice podle zákona z 13. července 1922 č. 243 Sb. a podle nařízení z 23. listopadu 1922 č. 335 Sb. byla již městem s regulovaným magistrátem, pak bylo podle § 25 odst. 2 zák. článku XXII : 1886 ve spojení s §em 23 č. 2 zák. článku XXVI : 1896 a § 6 zák. z 29. února 1920 č. 126 Sb. konečným rozhodnutí župního úřadu.
Žal. úřad tvrdí ovšem v odv. spise, že byl k rozhodnutí o dom. příslušnosti st-lově příslušný a odůvodňuje tvrzení to tím, že město Košice příslušnost st-le k jeho žádosti uznalo, že tedy nešlo o spor mezi obcí a st-lem a že proto nemůže přijíti v úvahu ani omezení instančního postupu podle § 23 ani podle § 24 zák. článku XXVI : 1896, nýbrž že bylo odvolání z výroku župního úřadu přípustno podle § 1 zák. čl. XX : 1901. Leč výklad, který žal. úřad dává § 23 zák. článku XXVI : 1896 není správný. § 24 tohoto zák. článku nepadá zde na váhu, když jde, jak uvedeno, o usnesení o přijetí do domovského svazku podle § 10 nebo 11 zák. článku XXII : 1886, na které se vztahuje jediné § 23 zák. čl. XXVI : 1896. Ustanovení § 23 tohoto zák. čl. nelze vykládati bez souvislosti s 2. odst. §u 25 zák. čl. XXII : 1886, jenž je vlastním kompetenčním předpisem ve věcech domovských mimo správní soud. Ustanovení 2. odst. §u 25 zák. čl. XXII : 1886 neomezuje se však jen na zamítavá usnesení obce, nýbrž praví zcela všeobecně »proti usnesením učiněným v soukromých věcech jednotlivců«. Nemá tedy zřejmě na mysli jen případy, ve kterých vzešel spor proto, že obec přijetí do svého svazku určitému jednotlivci odepřela a tento jednotlivec odepření tomu odvoláním odporuje, nýbrž vůbec všechny případy rozhodnutí ve věcech domovských. Opak nelze dovozovati zejména ani ze slov »soukromých věcech jednotlivců« poněvadž slova ta nejsou než protikladem k předchozímu (prvému) odstavci § 25, ve kterém se upravuje inst. postup ve věcech, jež se netýkají jednotlivců, nýbrž samé obce jako takové v jejích veřejných a majetkových vztazích. Z toho plyne však, že postup inst. podle § 25 odst. 2. zák. čl. XXII/86, jak doznal úpravy §em 23 zák. článku XXVI : 1896, jest omezen na rozhodování správního výboru resp. nyní podle § 6 zák. č. 126/1920 župního úřadu v konečné stolici ve věcech domovských vůbec, ať došlo k rozhodování tomu k odvolání postiženého jednotlivce nebo z jiného podnětu na př. z toho, že nadřízený úřad užil dozorčího práva přiznaného mu k obci §em 31 a odstavcem 3 §u 89 zák. článku XXII : 1886.
Za tohoto právního stavu náleželo žal. úřadu, pokud šlo o otázku dom. práva st-lova, odmítnouti odvolání jako nepřípustné a poněvadž ze správních spisů je patrno, že st-l použil tohoto nepřípustného opravného prostředku následkem nesprávného právního poučení daného mu župním úřadem, náleželo žal. úřadu učiniti opatření, aby tato vada řízení byla napravena a st-li poskytnuta možnost použíti stížnosti k nss-u jako právního prostředku jediné přípustného.

Citace:

č. 5404. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 426-428.