Č. 5426.

Vojenské věci: I. * Předpis § 24 zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb. o ztrátě, po případě redukci výslužného při příjmu převyšujícím 8000 Kč týká se nejen výslužného zvýšeného ve smyslu § 98, odst. 1 téhož zákona, nýbrž i výslužného vyměřeného pouze dle předpisů, které platily v den 28. října 1918. — II. Mírové smlouvy nezakládají nárok býv. rak. voj. gážisty, před převratem pensionovaného, na převzetí jeho do pense státem čsl. — III. O právu voj. správy požadovati zpět přeplacené voj. zaopatřovací požitky.
(Nález ze dne 26. února 1926 č. 3698.)
Věc: Ludvík B. v M. proti ministerstvu národní obrany stran nároku na vojenské zaopatřovací požitky a vrácení přeplatků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil v býv. armádě rakouské v záloze, později mimo službu, ve válce pak činně jako gážista, posléze jako setník a byl výnosem min. zeměbrany z 2. září 1916 jako neschopný ke službě v zeměbraně, k lokálním službám schopný přeložen dnem 1. září 1916 do výslužby. Ke své přihlášce byl osobním věstníkem mno ze 17. dubna 1920 převzat do čsl. armády jako kapitán ve výslužbě a k jeho žádosti z 25. března 1922, podané na vyzvání mno z 30. ledna 1922, bylo mu výnosem mno ze 14. září 1922 přiznáno na zaopatř. požitcích: výslužné 1000 K, příbytečné 160 K a přídavek za zranění 400 K ročně, od 1. ledna 1920 pak ve smyslu zákona z 27. ledna 1921 č. 48 Sb. zvýšené výslužné 2000 K ročně. Dotazníkem z 9. července 1924 vyzván, aby podal prohlášení o svých skutečných příjmech, přiznal st-l dne 23. července 1924 jako příjem ze samostatných podniků a zaměstnání a z vlastního majetku movitého a nemovitého za rok 1921 částku 93458 K, za rok 1922 částku 125998 K a za rok 1923 částku 163851 K. Na základě těchto prohlášení vydal žal. úřad nař. rozhodnutí, jímž vyslovil, že od 1. dubna 1922 nemá st-l podle § 24 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. nároku na voj. zaopatř. požitky mimo přídavek za zranění ročních 400 K, že se mu přeplatek zaopatř. požitků za dobu od 1. dubna 1922 do konce listopadu 1922 ponechává, ale přeplatek jich za dobu od 1. prosince 1922 do konce června 1924 že jest povinen vojenské správě vrátiti.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: Podle §u 24 zákona č. 76/1922 nemá nároku na výslužné gážista, jehož roční příjem převyšuje 8000 K, je-li vašk jeho vyšší příjem menší než součet 8000 K a výslužného, jest mu přiznati důchod v částce, doplňující tento součet. Že by podle tohoto ustanovení st-li nárok na zaopatř. požitky nepříslušel, stížnost doznává, ale namítá, že se ustanovení § 24 nevztahuje na zaopatř. požitky, které st-li příslušejí ve smyslu § 5 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. podle předpisů ze dne 28. října 1918 platných, nýbrž jen na zaopatř. požitky dle pozdějších čsl. zákonů vyměřené nebo aspoň zvýšené, tedy na požitky nově upravené a přesahující výměru požitků přiznaných dle předpisů dřívějších a dovozuje to z ustanovení §§ 97, 98 a 114 cit. zákona č. 76/1922, jakož i z ustanovení mírových smluv.
Nss neshledal tyto námitky důvodnými. St-li byly zaopatř. požitky přiznány již býv. státem rak. Proto mu příslušel ve smyslu ustanovení §u 5 zákona č. 194/1920 nárok na zaopatř. požitky vůči čsl. státu podle voj. zaopatř. zákonův a nařízení býv. monarchie dne 28. října 1918 platných. Ustanovení to bylo modifikováno zákonem č. 76/1922, jenž upravil nově zaopatř. požitky gážistů čsl. armády a jejich pozůstalých a jenž v oddílu V. (§ 96—117, ustanovení přechodná a závěrečná) definitivně upravil i zaoptř. nároky gážisty býv. rak. branné moci.
Poněvadž st-l byl do čsl. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě převzat, vztahuje se na něj především ustanovení § 100, jenž gážistům býv. rak. armády, kteří byli přijati do čsl. armády jako gážisté ve výslužbě, přiznává, jsou-li u nich podmínky v odst. 1. § 100 uvedené splněny, zaopatř. požitky podle § 99, t. j. podle ustanovení cit. zákona č. 76/1922, nejsou-li pak splněny, přiznává jim zaopatř. požitky podle ustanovení dosavadních a podle §u 97 a 98. Že zmíněné podmínky u st-le splněny nejsou, není na sporu, spadá tedy případ pod toto druhé hledisko.
Paragraf 97 stanoví v odstavci prvém, že nárok na zaopatř. požitky gážistů býv. armády rak., jimž byly zaopatř. požitky přiznány býv. státem, jsou upraveny zákonem č. 194/1920 (§ 5). Předpisy tohoto zákona modifikoval však zákon současně ustanovením § 98, jenž stanoví, že zvýšení zaopatř. požitků osobám v § 97 uvedeným se provádí zvláštním zákonem a že pro tyto osoby platí obdobně též ustanovení §§ 12, 14, 16, 18, 19, 24, 25, 30, 92, 94, 95.
Ke zvýšení zaopatř. požitků gážistů převzatých do čsl. armády v hodnoti gážisty ve výslužbě došlo před vydáním nař. rozhodnutí pouze na základě zák. z 27. ledna 1921 č. 48 Sb. (srovnej nález Boh. 5102 adm.), jehož bylo na st-le též použito, — kdežto gážistům v hodnosti gážisty ve výslužbě do čsl. armády nepřevzatým nebyly zaopatř. požitky zvýšeny ani později vydaným zákonem z 22. prosince 1924 č. 288 Sb. (§ 10 odst. 2).
Má-li však § 100 zákona č. 76/1922 zvláštní ustanovení o gážistech převzatých ve výslužbě, pak se § 97 omezuje na gážisty nepřevzaté, pokud jde o gážisty, jimž byly zaopatř. požitky přiznány již státem bývalým. Poněvadž § 98 nařizuje obdobné použití § 24 na osoby v § 97 uvedené, tedy na gážisty do výslužby nepřevzaté, ačkoliv jim zaopatř. požitky v době vydání zákona toho ani později zvýšeny nebyly a poněvadž nestanoví, že předpisu § 24 neb ostatních tam uvedených paragrafů jest použíti jen na budoucí zvýšení zaopatř. požitků, nýbrž stanoví, že předpisů těch jest použíti vůbec na osoby v § 97 uvedené, je zřejmo, že zákonodárce tím projevil vůli, aby předpisům, dle kterých nárok na zaopatř. požitky zaniká resp. vůbec nevzniká (§§ 12, 14 a 24), byli podrobení i gážisté, kterým nebyly zvýšeny nebo vůbec nově upraveny požitky zaopatř. přiznané a vyměřené dle předpisů dosavadních. Motiv, jímž byl při tom zákonodárce veden, jest patrným z úvahy, že by jinak čsl. gážisté, jimž by příslušel nárok na zaopatř. požitky podle ustanovení §§ 2—25, byli hůře postaveni než gážisté armády bývalé, jejichž zaopatř. požitky by zůstaly nedotknuty.
Zaopatř. nároky osob v § 97 uvedených podléhají tedy ustanovení §u 24 i tenkráte, když nebyly tímto zákonem č. 76/1922 co do své výměry nově upraveny nebo jinými normami zvýšeny.
Toto ustanovení nebylo nijak dotčeno ustanovením § 114 téhož zákona, jak stížnost míní. V odstavci 1 § 114 se zákonu přiznává zpětná účinnost dnem 1. ledna 1920. Stanoví-li § 114 v odstavci druhém resp. čtvrtém, že tímto dnem se počíná nárok na nové zaopatř. požitky a zaniká nárok na zaopatř. požitky, přiznané dle předpisů dosavadních pro ty osoby, jimž byly přiznány zaopatř. požitky dle zákona nového, — a že řečeným dnem pozbývají platnosti dosavadní zaopatř. předpisy, pokud tento zákon jinak nestanoví, — stanovil tím specielní přechodné předpisy pouze ohledně zaopatř. nároků těch osob, jimž se zaopatř. požitky přiznávají a vyměřují podle jeho nových ustanovení (§§ 2—95).
Z těchto specielních ustanovení nelze právem vyvozovati, že by zpětná účinnost zákona, vyslovená v odst. prvém, byla omezena na tyto specielní případy a že by se ustanovení §§ 98 a 24 nevztahovala na požitky tímto zákonem upravené. Totéž platí i o odstavci třetím, jenž pro osoby v §§ 97 a 98 uvedené zachovává v platnosti nárok na příbytečné.
Bezdůvodnou jest i námitka, že mírovými smlouvami převzal čsl. stát závazek vypláceti zaopatř. požitky přiznané býv. monarchií a že proto do zákona pojal ustanovení §§ 97 a 98, — neboť v mírových smlouvách není positivního ustanovení, jímž by čsl. stát podobný závazek převzal, nýbrž jen negativní ustanovení, dle něhož ten, kdo požívá výslužného od býv. státu rak., nebo uh. a jest nyní příslušníkem státu jiného, nemůže nyní požadovati výslužné na vládě rak. nebo maďarské (čl. 216 mírové smlouvy s Rakouskem a čl. 119 mírové smlovy s Maďarskem).
Též výroku o vrácení přeplatku za dobu od 1. prosince 1922 vytýká stížnost nezákonnost a sice proto, že žal. úřad, přiznav st-li zaopatř. požitky dle zákona č. 194/1920 výnosem ze 14. září 1922, tedy již po vyhlášení zákona č. 76/1922, zřejmě si vykládal zákon tento také ve smyslu stížností zastávaném a dospěl-li v září 1924, vydávaje nař. rozhodnutí, k názoru jinému, mohl z toho právem vyvoditi důsledky pouze pro budoucnost.
Stížnost má sice v zásadě pravdu, že změna právního názoru neopravňuje správní úřad, aby měnil rozhodnutí, z něhož strana nabyla práv. Leč přes to není ani tato námitka důvodná. Žal. úřad, vydávaje rozhodnutí ze 14. září 1922, neměl ještě, jak ze spisů jde, potřebného skutkového podkladu pro posouzení, má-li st-l vzhledem k ustanovení § 24 zákona nárok na zaopatř. požitky čili nic, neboť st-lovo prohlášení o jeho skutečných příjmech obdržel teprve na opětné vyzváni v červenci 1924, kdežto přiznání nároku na zaopatř. požitky dle zákona č. 194/1922 stalo se již v září 1922. Nelze tedy z toho, že úřad přiznal st-li zaopatř. požitky až po vyhlášení zákona č. 76/1922, ještě usuzovati, že úřad vycházel tehdy z právního názoru, že se na st-le § 24 cit. zákona nevztahuje a shledávati v nař. rozhodnutí změnu tohoto právního názoru.
Ale i kdyby tomu tak bylo, nebylo by nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem, neboť cit. zákon učinil v § 25 — jenž je v § 98 rovněž citován — výjimku ze zásady o nepřípustnosti změny rozhodnutí z důvodu změny právního názoru, stanoviv, že voj. správa jest oprávněna kdykoliv znovu prozkoumati podmínky výslužného a podle výsledku šetření výslužné případně zastaviti.

Citace:

č. 5426. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 469-472.